Srdce bojovnice II - 31. díl

Anotace: Rielino malé setkání s kapitánem neskončí právě šťastně...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Rezolutně jsem potřásla hlavou. „To je zcela zbytečné, už je mi líp!“ odmítla jsem a neušlo mi, jak se na sebe ti dva ustaraně podívali. „Vážně!“ dodala jsem ještě o něco důrazněji.
„My ti to přece nevyvracíme, Riel,“ konejšila mě Almiel. „Ale stejně by ses měla nechat prohlédnout. Lepší tam jít zbytečně, než něco podcenit. Pokud jsi skutečně v očekávání, pak by tomu malému mohl tvůj tvrdý trénink uškodit.“
„Děkuji ti za tvou péči, Almiel, ale ubezpečuji tě, že v očekávání nejsem!“ zavrčela jsem podrážděně, protože mi to až přespříliš připomnělo hlavní důvod mého odjezdu z Eryn Galen.
„To přece nemůžeš vědět, ani bylinky nejsou všemocné...“ poznamenala Almiel a spiklenecky na mě mrkla.
„Já to prostě vím!“ trvala jsem na svém.
„Nu, pokud je tomu tak, tím spíš bys měla zajít k léčitelům. Jestli je to něco závažného, tak by se to mělo odhalit co nejdřív.“
Poslala jsem je oba kamsi a raději jsem si šla zastřílet. Gelmir beztak zasunul svůj meč do pouzdra a netvářil se, že ho hodlá proti mně v nejbližší době použít, a mně už lukostřelba moc chyběla. Jakmile si mě totiž kapitán prověřil a zjistil, že se v tomhle ohledu nemám čemu učit, sdělil mi, ať se jí věnuji pouze ve svém volném čase a během tréninku se soustředím spíše na boj na blízko, ve kterém mám toho tolik co dohánět. Nic jsem proti tomu nenamítala, neboť to bylo rozumné, ale stejně jsem se nejlépe cítila pouze s lukem v rukou. Stačilo stanout před terči a hned jsem pookřála. Tedy... pokud se zrovna poblíž nich nenacházel kapitán osobně, jako tomu bylo dnes.
Prudce jsem se otočila, abych opět nenápadně vyklidila pole, avšak on si mě stejně povšimnul dřív, než jsem měla šanci zmizet mu z dohledu mezi stromy.
„Riel?“ zavolal za mnou a v jeho hlase zaznívalo překvapení nad tím, že mne tam vidí. Rozhodně ale ne milé.
Měla jsem chuť se okamžitě rozběhnout pryč, jenže jednak by mě nepochybně brzy dohonil, tedy za předpokladu, že by se vůbec obtěžoval mne pronásledovat, a pak by to bylo značně nedůstojné. Nasadila jsem tedy zcela neutrální výraz a poslušně jsem k němu došla.
„Pane?“ sklonila jsem pokorně hlavu v pozdravu.
„Co tu děláš, Riel? Nemáš právě teď být v aréně s Gelmirem?!“ otázal se mě ostře a já nemohla neobdivovat jeho schopnost zapamatovat si do nejmenších detailů rozpisy služeb, cvičných soubojů a podobných informací. Obdivovala jsem ji a proklínala.
„Udělali jsme si na chvíli přestávku, pane, tak jsem zamířila sem, abych se procvičila,“ pokusila jsem se vymluvit.
„Tak přestávku, pravíš? Netušil jsem, že jste již natolik dobří, že si můžete dopřávat dlouhé přestávky! Nejspíš bych si tě měl v aréně co nevidět prozkoušet, abych se přesvědčil, co ses již naučila! A tentokrát budu očekávat něco víc, než to, že mi tam zatančíš!“
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem a doufala, že tím jeho přednáška skončila a já se budu moci rychle vzdálit.
Ke své hrůze jsem totiž cítila, jak mi na těle vyráží již dobře známý ledový pot a začíná mi hučet v uších, což mohlo znamenat pouze jediné. Zaťala jsem zuby a poslala úpěnlivou prosbu ke všem Valar, aby nedopustili tu potupu, že bych neovládla svůj žaludek přímo před kapitánem, a na okamžik se mi zdálo, že ty obtíže skutečně o něco polevily.
Naneštěstí pro mě však kapitán zřejmě nikam nespěchal, neboť místo toho, aby mě propustil, mi nepříliš jemně pozvedl hlavu a zkoumavě se na mě zahleděl.
„Vyhlížíš nějak bledě, Riel!“ zkonstatoval kriticky. „Je ti něco?“
„Ne, pane,“ vypravila jsem ze sebe trochu křečovitě a snažila se ignorovat nový nával nevolnosti, která na mě bez jakéhokoli varování zaútočila v plné síle. Lehce jsem zakolísala.
„Skutečně?“
Glorfindel si mě nepřestával prohlížet a moje panika kvapem sílila. Co mám teď dělat? Vytrhnout se mu a utéct? A nebo připustit, že mi opravdu není příliš dobře? Tím přece nic nezkazím, beztak to co nevidět pozná sám...
Matně jsem vnímala, že něco říká, ale slovům jsem nerozuměla, protože ten zuřivý roj vos v mé hlavě mezitím ještě o něco zesílil. Soustředila jsem se aspoň na jeho pohybující se rty v naději, že z nich dokážu něco odečíst, jenže brzy se všechno slilo v jednu obrovskou barevnou šmouhu a krátce nato mne pohltila temnota.