Východ slunce 37. díl, II. část

Anotace: Druhá část 37. dílu. Za jakékoli připomínky budu vděčná. Děkuji všem vytrvalcům:)

Postupovali jsme lesem jeden za druhým v nacvičené formaci. Rozprostřeli jsme se po okolí tak, abychom nebyli daleko od sebe, ale ani moc blízko při sobě. V duchu jsem zažehnávala každou suchou větvičku, která by o sobě chtěla dát hlasitým zapraskáním vědět, pokud by na ni svou botou někdo šlápnul. Odvolávala jsem pryč všechna zvířata, jež snad ještě zůstala někde poblíž. Nezasloužila si vidět to přicházející. Nezbavila jsem se mrtvých očí jelena, nechci k nim přidávat další.
Brzy jsme dorazili k okraji lesa. Východ z tajné šachty ústil nedaleko od pole. Zaručovalo to částečný úkryt v případě potřeby. A ta právě nastala. Možná jsme první, co takovou lest používají. Doufejme, že ne poslední.
Zastavila jsem se u jediné linie stromů, která ještě oddělovala les od louky. Ostatní se zarazili se mnou. Nechali mě vykonat mou povinnost. Pevně jsem stiskla rukojeť meče a se vší obezřetností postupovala takřka po špičkách směrem k volnému prostranství. Za této noci panovala taková tma, že jsem neviděla skoro nic. Lehký svit hvězd a nadměrné soustředění k vyvolání špetky síly mi pomohl, abych prokoukla dostatečně daleko a zjistila tak, kam naše další kroky povedou.
Sunuli jsme se stále ve skrytu stromů po východní straně. Přestala jsem se soustředit na jednotlivé kroky a zamířila myslí někam výš. Cítila jsem, jak se celá má bytost napjala, jako bych byla pavučinou a čekala, až se do mě opře vítr. Chtěla jsem zaznamenat všechno, co se bude kolem mne dít, a chtěla jsem si ty vzpomínky, jakkoli děsivé, na budoucí kroky uchovat. Nezáleželo mi na tom, co se se mnou stane. Můj život je bezvýznamný. Je jen jedním z řady dalších. Každý jednou dojde své cesty a pokud ta má skončí tady, nebudu litovat.
Stiskla jsem povzbudivě chladnou rukojeť meče, klekla si do vlhké probouzející se trávy, uchopila pár stébel do ruky a rychle škubla. Když jsem se pak plazila, obklopena a následována ostatními, svírala jsem v ruce ty kousky trávy, jako by to byla ta jediná, nejdražší věc, která mi zbyla.
Netrvalo dlouho a byli jsme na dosah. Chloupky na krku se mi zježily v náznaku nebezpečí. Nepřátelé se vyskytovali kousek od nás. Opatrně jsem si klekla a dala ostatním chvilku k oddechu a přípravě. Než jsme se však stihli sebrat, překazil nám jasný pruh světla plány.
Na několik kroků ode mě někdo rozžehl pochodeň. Naše tajně a šetrně budované pozice se rázem obrátily v prach. Trvalo jen chvilku, než si někdo od nich uvědomil, že něco není v pořádku. A pak vše dostalo rychlý spád. V duchu jsem toužila, aby se mi to jen zdálo, ale když jsem za sebou zaslechla překvapené a na poslední chvíli tlumené hlasy, vyrazila jsem kupředu. Nesměla jsem je zklamat. Pozvedla jsem zbraň a rozeběhla se přímo do masy nepřátel.

Zbytek si pamatuji útržkovitě, přestože jsem se nabádala k ostražitosti. Mé smysly pracovaly rychleji než tělo, viděla jsem svět zpomaleně. Zpočátku jsem zasazovala rány, aniž bych věnovala pozornost, kdo kolem mne stojí. Situace se však začala zhoršovat. Tmavé postavy se rychle zorientovaly. Kdo mohl, zapálil v chvatu další pochodně a v případě nebezpečí je odhodil do trávy, aby se mohl alespoň bránit. Avšak i ty malé ohníčky stačily, aby prozradily, že nás není mnoho. Že jsme pouhá skupinka čítající přibližně dvě desítky mužů. A tak přestože byli ponejprv v šoku, úlek nyní vystřídalo chladnokrevné kalkulování. Měli početní převahu, tím jsem si byla jistá okamžitě. Ovšem oni ne, a tak jakmile zjistili naši nezáviděníhodnou situaci, uklidnili se.
Přesně jsem dokázala odhadnout, co se jim honí hlavou. Bylo nás tu pár a jich mnoho. Zemře ten, kdo bude mít málo štěstí. Přestali zmateně pobíhat sem a tam a seskupili se. To byl náš konec. Zahlédla jsem ve změti zbroje, zbraní a těl některé známé obrysy. Slyšela jsem křik, jak se někteří hlasitě dožadovali pomoci anebo povzbuzovali svou odvahu. Všude bylo tolik hluku! Bolestné úpění, třeskot kovu o kov, skřípot, jak zbraně neúspěšně sjížděly po propracované zbroji, a plno lidského šelestu.
Odrážela jsem údery, otáčela se ze strany na stranu a trpce si uvědomovala smyčku, jež se kolem pomalu ale jistě utvářela. Skrze mezeru jsem zahlédla zuřivě bojujícího Thora, jenž se nacházel v daleko horší pozici než já. Probíjel se k němu Ster, něco na něj řval. Ještě měl nevyčerpané síly, ale ty mu rychle ubývaly, ostatně jako každému z nás. Z druhé strany se mladičký Amic s obratností vypořádával hned se dvěma útočníky najednou. Mesteana jsem nikde poblíž neviděla. Přesto jsem věděla, že nebude daleko. Svého přítele by nikdy neopustil, leda by neměl na výběr.
A kdo si přijde pro mě? Kdo mně bude krýt záda, až zůstanu uvězněná v kruhu? Křičela jsem v myšlenkách hlasitě a stěží bojovala se zoufalstvím, které se vkrádalo do každého mého pohybu. Meč mi v ruce těžknul, cítila jsem horkou krev na rukavicích, jež se mi svou přítomností zarývala bolestně do ruky. Skoro jsem slyšela obviňující volání mrtvých a umírajících. Těkala jsem očima z jednoho blížícího se muže na druhého a bojovala sama se sebou. Pustil se do mě strach. A já si až teď uvědomila, do jaké šlamastiky jsem nás všechny dostala.
Dříve než jsem stačila o krok ustoupit, dolehl ke mně naléhavý hlas. Mestean volal. Byla jsem si jistá, že pokud by se dělo něco nedůležitého, nedovolil by si strhovat na sebe pozornost. Musel mít problémy. Noha pomalu se sunoucí dozadu mi přimrzla na místě a opět se přesunula tam, kam patřila. Lehce jsem se pokrčila v kolenou, srovnala si těžiště a zapomenula na tu bláhovou myšlenku ustupování. S těmi dvěma obry před sebou jsem se chtěla vypořádat co nejdříve. A tak když se na mě ten větší z nich vyřítil s prudkým úderem, nasála jsem do sebe v rychlosti trochu kyslíku a připravila se na tvrdou ránu.
Jeho nárazový útok mě trochu rozhodil, lehce jsem zakolísala, ale ihned si uvědomila, jaká osudová chyba to může být a začala se znovu koncentrovat. Pevně jsem se zapřela nohama o zem a čekala na jeho další výpad. Čekala jsem, že se unaví, a tak jsem jen odvracela rány a bránila se proti jeho společníkovi. Jakmile padlo pět dobře mířených a tvrdých ran, ztratil můj soupeř trpělivost. Chtěl se odsud dostat co možná nejrychleji a dlouhá potyčka s jediným vojákem mu k tomu moc nepomůže. V tom jsme byli zajedno. Já navíc ještě trnula, protože Mesteanův hlas už se neozval a já se nestihla ujistit, zdali je to dobré nebo špatné znamení.
Mužovy výpady nabývaly na brutalitě, mé pohyby nabývaly na rychlosti. Přestala jsem čekat na ten okamžik, do kterého očividně bylo ještě daleko, a přešla na jinou úroveň. Oplácela jsem mu údery, střídala pravou a levou stranu, zaměřovala se nahodile na hlavu, nohy a trup a snažila se ho zmást. Na můj vkus byl až příliš zkušený, jeho společník padl dříve. Nakonec se mi však i tohohle zatvrzelce podařilo dostat na kolena. Nestihnul si včas vykrýt bok, dobře mířený sek našel svůj cíl; jakmile se ocitl v nezáviděníhodné pozici, kdy mi klečel udýchaně u nohou, už jsem se s ním moc dlouho nepárala. Ostatní byli důležitější.
Rozhlédla jsem se po ztemnělém bojišti a orientovala se pouze pomocí zapálených loučí, hořících šatů a vřavy jednotlivých šarvátek. Všichni byli rozdělení do několika málo skupinek, většinou vytvořených před některým mužem z mé vlastní jednotky. Vše mi to připadalo jako obrázek obsypaných hroznů vína visících na jedné tlusté větvičce. Ty hrozny byli mí nepřátelé, ta větvička má krev; buď udrží tu tíhu a zůstane vítězoslavně viset, anebo se utrhne a nepřežije pád. Doufala jsem, že aspoň rozdrtí co nejvíce hroznů a vezme je dolů na zem s sebou.
Nikdo si mě teď delší dobu nevšímal. Jistou neviditelnost jsem použila ve svůj prospěch a urychleně se sunula směrem, odkud jsem tušila dávno ztracený Mesteanův výkřik. Odtamtud se také ozýval největší halas. Nebylo mi přáno však zjistit, co se děje vepředu. Další tmavě oděná postava mi zatarasila cestu. Ještě jsem si stihla protáhnout ztuhlé prsty a pak se s dalším, pomalu odcházejícím odhodláním pustila do souboje.
A takhle to probíhalo stále dokola. Vydržela jsem, ale ničila mě představa, že jsem nevěděla, jestli zůstali i ti ostatní. Neměla jsem pořádně šanci to zjistit. Neustále jsem se přesouvala dopředu, leč nebylo mi to nic platné. Pokaždé se našel někdo, kdo mě zdržoval. Když se to stalo napočtvrté, vztekle jsem zařvala a začala hlava nehlava sekat a bodat, abych to měla už konečně z krku. Jednotvárnost potyčky mě nudila, byla jsem unavená, paže mi pulsovaly tekutým ohněm, pot ze mě jen lil a v hrdle jsem měla poušť. Další zoufalý mužský výkřik zepředu mě rozpálil do běla.
„Krucinál! Já se snažím, já se snažím!“ mumlala jsem si pod kápí a soustředila se, abych neudělala nějakou chybu. Horečně jsem přemýšlela, co bych pro ty vpředu mohla udělat. Nic mě však k všeobecné smůle nenapadalo.
Ozval se další výkřik, tentokrát tlumený. Ihned za ním se jako ozvěna ozvalo burácivé pochvalné mručení, které nikomu z mých rozhodně nepatřilo.
Zatrnulo mi. „Sakra, sakra! Co mám dělat, co mám jenom dělat?!“ křičela jsem na sebe v duchu, jako by to snad nějak mohlo nakopnout mé mozkové závity a pomoct mi nalézt nějaké řešení.
´Vydržte, probůh, hlavně to nevzdávejte!´ rozeslala jsem do okolí zprávu a marně doufala, že to třeba někomu pomůže. Pokud tomu tedy porozumí; nebo pokud nebude pozdě, uvědomila jsem si hořce vzápětí.
Svému soupeři jsem zasadila lehkou ránu a pokračovala zničeně dál. Jakmile klesaly naše naděje, klesalo i mé odhodlání. Před očima jsem viděla pouze prostor na několika kroků ode mě. To další bylo nad hranice mého vnímání. Barevná temnota se mi vlnila v neznámých tvarech a já se mohla jen dohadovat, co se v ní skrývá. A když už jsem konečně prohlédla ten závoj, jež obestíral můj zrak, spatřila jsem akorát další z bezvýchodných situací. Už jsem zjistila, proč se zepředu ozývaly tak úpěnlivé nářky. Někdo z mých byl uvězněn v kruhu nočních útočníků a zoufale se bránil výpadům ze všech možných stran.
Bylo mi jasné, že pokud se něco nestane, nevydrží tohle nikdo dlouho. Ani nevím, jestli mě v pevnosti poslechli a odstartovali druhý útok. Nic sem nedoléhalo, jako by to tu bylo obklopeno nějakou smrt nosící bublinou; a to se rozlehlá pevnost nacházela kus od nás.
Schytala jsem již několik ran, avšak naštěstí ne natolik vážných, aby mě to nějak výrazně ovlivnilo. Přesto mě dohánělo vyčerpání, bolest z potlučení po celém těle a tupé prázdno v hlavě. Promýšlet dopředu jednotlivé údery a předvídat, co by se mohlo stát, mě stálo zbytky sil. Zrak se mi už nadobro rozostřil, obrysy nabyly neurčitého, rozpitého tvaru a mísily se ve změť jednoho chaoticky vyhlížejícího obrazu.
Ani jsem si nepovšimla, kdy se vedle mě zjevila další postava a přidala se k mé straně. Ve dvou jsme snadno porazili jediného muže, já se pak na nic neohlížela a rovnou mířila tápavě dopředu. Zbývala mi překročit už jen tenkou linii a přidat se k těm, kteří doufám ještě vzdorovali.

Bránili se. Bili se jako lvi. Přesto by nám to bylo k ničemu. Ještě chvíli a nedopadlo by to takhle. Kromě několika vážných zranění bychom si z jedné menší bitky odnesli na ramenou i mrtvé. Naštěstí přijela pomoc, na níž jsem v zoufalství úplně zapomněla, a která nám všem doslova zachránila krky.
Zmiňovala jsem se o nenadálém objevu někoho, kdo se postavil na mou stranu. Nebyl to jediný člověk, kdo se připojil. Konečně dorazila Portmonova skupina jezdectva. Přihnala se kdo ví odkud a kvapem pomlátila ty, kteří zbyli z našeho útoku. Bylo jich dost, ovšem moment naprostého překvapení, tentokrát vydařeného, a výhoda koní přispěla k urychlenému konci. Tedy alespoň pro nás. Jakmile se totiž jezdecký oddíl vypořádal s naším křídlem, okamžitě zamířil k hlavní bráně, kde se podle příchozích zpráv zjevně odehrávalo další peklo.
Ještě nebylo vyhráno, ovšem pro naši skupinu boj téměř skončil. Zbyly z nás krvácející, unavené a ztrhané trosky posedávající mezi mrtvými těly nepřátel. Nebyl to hezký pohled, ale koho v tu chvíli zajímal!
Než se od nás vzdálil poslední jezdec, hodil po mně vakem s vodou. Slepě jsem po něm zašátrala, důkladně si přihnula, hřbetem ruky si otřela mokrá ústa a trochu se vzpamatovala. Já tu byla velitelem, já se musela postarat o ostatní. Pomocí meče jsem se vydrápala na bolavé nohy a ujala se zhodnocení situace. Překročila jsem několik mrtvol, které naštěstí nepatřily nikomu známému. Opodál v jednom odlehlém koutě sotva se držíc na nohou postávalo pět mých mužů.
„Voda. Tady,“ podávala jsem ji tomu nejbližšímu z nich, „napijte se. Je odsud někdo vážně zraněn nebo se všichni dokážete dostat do pevnosti chodbou?“ mluvila jsem k nim a pozorovala zemdlené tváře. Na mnohých byly šrámy a zaschlá krev, nikdo však nevypadal na okamžité zhroucení. Ulevilo se mi. Prvních pět v pořádku.
Trvalo dlouho, než mi všichni odpověděli. Nejdřív si důkladně lokli čisté vody, až pak ze sebe postupně soukali, jak jsou na tom. Víceméně jsem to však odhadla. Jakmile se vzpamatovali a trochu si odpočinuli, ztratili se ve tmě a mířili skrytou cestou do útrob obléhané budovy.
Takto jsem pokračovala s větší či menší radostí. Někteří potřebovali nutné ošetření hned na místě. Snažila jsem se, jak jsem mohla, bohužel na to mé povrchní znalosti nestačily. Potřebovali jsme léčitele. A já minimálně o jednom věděla, jen ho najít. Systematicky jsem procházela s loučí tam a zpět a zaříkávala se, abych na Mesteana narazila co nejdříve. V tom zmatku posledních minut šarvátek jsem si nestihla zapamatovat, kde jsem to stála naposledy a odkud přesně se ozývaly ty kvílivé zvuky. Houstnoucí tma a téměř vyhaslé pochodně mi v hledání ani zdaleka nepomohly.
Pozorovat mrtvoly či pomalu umírající, v posledních záchvěvech chroptící a sténající lidi, nebylo příjemné. Ačkoli šlo o ty na druhé straně, protože říct, že by byla špatná, jsem po tom všem, co jsem se dozvěděla o mé dřívější vidině absolutního dobra, nemohla, bylo mi jich svým způsobem líto. Nelitovala jsem svých činů, alespoň prozatím ne, mrzelo mě spíše to maření životů, nesmyslné roztržky, které neměly kořeny jinde než v lidské nevraživosti, nedostatku komunikace a neustálé potřeby msty. Bohové, či snad osud v tom všem, samozřejmě, hrál také svou roli.
Pokud jsem někoho viděla trpět, ušetřila jsem ho další bolesti. S hlasitě tlukoucím srdcem a pochodní v jedné ruce jsem obracela jedno tělo po druhém a neúnavně pátrala, jestli se pod změtí končetin a údů nenachází někdo ode mě. Čím dále jsem zacházela, tím více úzkosti se mi rozlévalo po těle.
Jaká vlna úlevy mne zaplavila, když jsem před sebou spatřila dva sklánějící se muže a mezi nimi na zemi zhroucenou, ale živou postavu mladého Amica! Okamžitě jsem se k nim rozeběhla a nevšímala si ani vysoké koncentrace těl rozesetých v kruhu kolem toho malého hloučku.
„Sláva! Nemohl jsem vás nikde najít.“ Spustila jsem několik kroků od nich. Stojící muži se na mě pohlédli. Thora se Sterem bych zrovna u Amica rozhodně nečekala, avšak to nebylo to, co mě nyní trápilo. Došla jsem až k nim, zběžně si prohlédla ty dva a pak se zaměřila na elfa pode mnou. Nahnula jsem se nad něj a pohlédla mu do očí.
Očividně nic nevnímal. Se zavřenýma očima, z nichž mu tekly proudy slz, zhluboka oddechoval, jako by se snažil potlačit hlasité vzlyky, které se mu nejspíše draly přes hrdlo.
„Amicu! Amicu! Už je po všem. Je to v pořádku.“ Konejšila jsem ho klidně a čekala, až na se na mě podívá a začne spolupracovat. Přestože mě tahle trojčlenná parta uklidnila, pořád mi tu zbýval jeden článek, jehož jsem nemohla nalézt. Slzy mi v nadějích moc nepomohly.
Když nereagoval ani na opětovné zvolání jeho jména, zadívala jsem se s otázkou v očích na ty dvě sudičky stojící u něj. Ster jen pokrčil rameny, vypadal, že se co nevidět zhroutí. Na boku košile se mu hrozivě barvila temně rudá skvrna.
„Thore?“ obrátila jsem se tedy na posledního a doufala, že se konečně něco dozvím.
„Slyšeli jsme křik a vydali se tím směrem. Byli na tom zle, přidali jsme se k nim a snažili se pomoct.“ Vyprávěl pomalu Thor a bez ustání sledoval tu hromádku neštěstí u svých nohou. Poprvé jsem ho viděla v nějakém větším kontaktu s elfem. Ačkoli mi to přinášelo radost, v této chvíli jsem se děsila toho, že je to jen důsledek nějaké větší tragédie.
„A dál?“ ptala jsem se ho netrpělivě.
„Obklíčili nás, utahovali kolem nás smyčku. Šlo do tuhýho. Myslel jsem, že tu do jednoho chcípnem. No a pak se objevili ty koňáci.“ Uzavřel to stručně Thor.
K utvoření celkového obrázku se všemi detaily mi moc nepomohl. „A co je s ním?“ mávla jsem rukou na Amica a modlila se, aby mi nedošla zbývající trpělivost.
„Byl na tom bledě, už když jsme přišli. Jakmile nám dali pokoj, sednul si a už se nepohnul.“ Hájil se dotčeně, skoro jako bych ho obviňovala, že tomu mladému ublížil vlastní rukou. V rozčilení ukazoval rukama z Amica na sebe a zase zpátky, aby dokázal, že se snažil. Musel vycítit, jak blízko mám k tomu, abych se nerozkřikla. Tyhle mé stránky znal nepochybně lépe než kdokoli jiný, jak paradoxní!
„Dobře, dobře. Hlavně v klidu.“ Krotila jsem ho hned a poklekla k Amicovi na zem. Z očí mu stále vytékal pramínek slz, řasy se mu už ale nechvěly, neslyšela jsem ani náznak po někdejším hlasitém dýchání. Po mírném váhání jsem k bledému obličeji přiblížila dlaň a palcem nadzvedla oční víčko. Zorničky měl napůl obrácené do hlavy, druhá polovina neunikající záři světla byla zamžena jakýmsi kalem. Nedovedla jsem určit jeho barvu, byla jsem si však naprosto jistá, že ta neurčitá směsice nebyla tím správným odstínem Amicových očí.
Naprosto jsem netušila, co to znamená. „Amicu, poslouchej. Co se ti stalo? Jsi někde zraněný?“ mírnila jsem v hlase svůj hněv smíšený s netrpělivostí a snažila se být milá, v mužském hlase. To nebylo zrovna nejlehčí. A on mi to vůbec neusnadňoval. Ještě chvíli jsem to zkoušela a pak to vzdala, s povzdechem se svezla do dřepu a stoupla si.
„Fajn. Musíme zjistit, co mu je. Nevypadá nejlíp, na to má až moc bílou barvu a ty oči se mi taky nezdají. V léčení elfů se nevyznám.“ Krucinál, kde je ten Mestean?! Neodvažovala jsem se zeptat.
„Zvedneme ho pomalu na nohy. Já ho podepřu z jedné strany, ty z druhé, Thore. Stere, běž dál. Drž pochodeň.“ Vrazila jsem mu ji do ruky a přešla k nereagujícímu elfovi zleva.
„Na tři ho zvednem.“ Opatrně jsem mu vsunula paži pod rameno, chytla ho za zády a počítala. „Raz, dva, tři.“ S úpěním jsme ho pomalu zvedli na nohy a přidržovali jeho naklánějící se tělo.
„Stere, už můžeš, dej mi pochodeň.“ Nakázala jsem mu a uchopila do volné ruky hořící louč. „Teď si se mnou vyměň místo, potřebuju ho prohlédnout.“ Učinil, jak jsem řekla. Trochu pod Amicovou vahou zavrávoral, stisknul však zuby a nesl to statečně. Rána na boku ho musela pekelně bolet.
„Vydržte.“ Zašeptala jsem a dala se do důkladného zkoumání možných příčin Amicovy nespolupráce. Oheň vydávající zářivě oranžové světlo mi zblízka vykresloval každý detail jeho pořezaného těla. Téměř všude měl krvavé šrámy způsobené mělkými, někdy hlubšími řeznými ranami. Nic však nevypadalo tak vážně, aby kvůli tomu nebyl schopen odpovědi. Obešla jsem ho, prozkoumala i jeho hlínou umazaná záda a znovu mu stanula tváří v tvář. Hlava se mu pokojně chýlila na jednu stranu. Já tu svou klonila na druhou, jako by mi to snad mohlo nějak pomoci.
Když jsem ho chtěla obejít znovu, padl můj zrak na tmavý stín rýsující se mu těsně pod hrudníkem.
„A kruci!“