Srdce bojovnice II - 43. díl

Anotace: Za tuhle část se lehce stydím, protože je až přespříliš romantická. Snad mi to ale prominete. ;-)

Sbírka: Srdce bojovnice II

„Trest?“ vydechla jsem zaskočeně, neboť se mi nevyhnutelně vybavil výprask, který mi tehdy Thranduil uštědřil ve své pracovně.
A vzápětí jsem zaslechla jeho tlumené zasmání. „Kdybys jen viděla ten svůj výraz, Riel!“
Asi jsem se na tu poznámku zatvářila všelijak, protože mě vzápětí vzal do náruče. „Ale no tak… Víš, že se nesluší, aby ses na svého velitele takhle mračila.“
„Promiň, ale do smíchu mi zrovna není!“
„To chápu, ale neměla by ses tomu tak poddávat. Když budeš uvažovat jako poražená, pak nemůžeš nikdy zvítězit.“
„Zvítězit? Jak můžu zvítězit nad něčím, co nemůžu absolutně ovlivnit?!“ namítla jsem ostře.
„Můžeš změnit svůj postoj. Vždyť i kdyby to mělo být trvalé, pak tím tvůj život přece nekončí,“ připomínal mi s optimismem, který jsem rozhodně nesdílela.
„Že ne? Poslední dny jsem akorát strávila na lůžku! To je podle tebe nějaký život?!“
„Nu, pokud ti vadí lůžko, můžu tě pomilovat na podlaze, ale bude to méně pohodlné pro nás oba,“ prohodil Thranduil a já v jeho hlase rozpoznala smích.
„Myslela jsem, že mě chceš potrestat!“
„K trestu se dostaneme, až se navrátíme do Eryn Galen. Zatím můžeš zkusit přemýšlet nad způsoby, jak mě obměkčit…“
„A co když se tam s tebou nechci vrátit? Já… nehodlám ti upírat nárok na naše dítě… ale ani kvůli němu nechci skončit zavřená v nějakém pokoji, který by pro mne tvůj otec vyhradil. Mohla bych přece žít tady… slibuji, že bys svého potomka viděl, kdykoli by sis to přál. A až bude starší, nebudu vůbec nic namítat proti tomu, když si ho na čas vezmeš do Eryn Galen…“
„Tak takhle to chápeš, Riel?“ Veselí z Thranduilova hlasu se okamžitě vytratilo. „Že mi stále jde jenom o to dítě?“
„A jak jinak to mám chápat po té tvé poznámce, že mám něco, co patří tobě?“
„Jak? Třeba takhle…“ A k mému překvapení uchopil mou ruku a dlaní si ji přitisknul na hruď tam, kde mu prudce bušilo srdce. „Ztratil jsem ho pro tebe už dávno, Riel…“
„Thranduile…“ zašeptala jsem žalostně a do očí mi vyhrkly slzy poznání.
„Nedovolím nikomu, aby tě někam zavřel nebo ti ublížil, rozumíš?“ pronesl s takovou neochvějností, že jsem se zmohla pouze na drobné přikývnutí.
„Nemáš ponětí, jak mi bylo, když jsem se vrátil do paláce a zjistil jsem, že jsi pryč… Nejraději bych si tě za to hned teď ohnul přes koleno, avšak nechci aby to maličké vědělo, jakou má zlobivou maminku. Pořád mi nicméně dlužíš jedno vášnivé přivítání…“ připomněl mi, na čem jsme se domluvili, než se vypravil pobíjet pavouky.
„Copak ve stájích ti to nestačilo? Nestydíš se takhle zneužít nevidomou elleth?“ pokárala jsem ho s předstíraným rozhořčením.
„Spíš mi připadalo, že ona elleth zcela nestydatě zneužila mě…“
„Nepovšimla jsem si, že by ses tomu bránil!“
„A nehodlám se bránit ani nyní, a´maelamin (má milovaná),“ pronesl Thranduil chraplavě.
Lehnul si na záda a nedočkavě mě k sobě přivinul. Když se má prsa přitiskla na jeho pevný hrudník, spokojeně jsem vzdychla, bylo tak příjemné se ho zase dotýkat… Trochu neohrabaně jsem vyhledala jeho rty a naše ústa se spojila v dalším dech beroucím polibku, který ve mně zažehnul ještě větší touhu. Dychtivě jsem zabořila prsty do mocných svalů jeho paží a bezděčně jsem zakroužila boky, abych si mohla lépe vychutnat tu s ocelí si nic nezadající tvrdost pod sebou.
„Myslím, že je načase opět prověřit tvé jezdecké schopnosti, vojáku!“ nařídil mi princ zdánlivě nesmlouvavým tónem, kterému jsem nedovedla a ani nechtěla odolat.
„Ano, pane,“ vydechla jsem bez sebemenšího náznaku odporu.
Trochu nejistě jsem poklekla, mé nohy téměř majetnicky sevřely ty Thranduilovy, a pak jsem ke své hanbě docela strnula, opět ztracená v té nekonečné temnotě, z níž nebylo úniku. Ubohá… bezcenná… Pevně jsem semkla oči, které mne tak podle zradily. Nenáviděla jsem je… nenáviděla jsem sebe… Kéž bych se v té černotě mohla ztratit docela… splynout s ní… zapomenout… Ale tohle princ nehodlal připustit.
„Riel,“ zavolal mě k sobě dřív, než jsem se mu stačila příliš vzdálit.
Ucítila jsem, jak bere mou ruku do své a opět si ji přikládá na srdce. Srdce, které bušilo pro mne.
„Zvládneme to, rozumíš? Všechno bude zase dobré.“
Mlčky jsem přikývla, slzy stále na krajíčku. „Pomiluj mne…“ zaprosila jsem.
Jenže namísto toho, aby nás rázně přetočil a uvěznil mě pod svým svalnatým tělem, uchopil mou druhou ruku a položil ji na své vzpínající se mužství.
„Pomiluj ty mne, Riel,“ vyzval mě a já pochopila, že mě odmítá nechat zaujmout onu pasivní pozici, do níž jsem se od té své nehody tak často uchylovala. Možná uvědomění si toho, že mne opravdu chce mít nezávislou a silnou, mi dodala potřebnou odvahu k tomu, abych ho pevně obemkla prsty a pak na něj prostě dosedla.
Zaslechla jsem jeho slastné vzdychnutí, když se do mě zabořil až po kořen, a já si pomyslela, že některé věci se prostě nemění. I když jsem neviděla, stále mě více než dokonale vyplňoval a pocity, které ve mně probouzel, byly také tytéž. Opřela jsem se jednou rukou o jeho rameno, tu druhou jsem ponechala na jeho srdci, a začala jsem se pomalu pohybovat.
„Jsi nádherná…“ pronesl uchváceně a já se nad ním sklonila, abych si ukradla jeden neuvěřitelně něžný polibek.
„Děkuji…“ zamumlala jsem proti jeho rtům a oba dva jsme věděli, že mu nejsem vděčná jenom za ten kompliment.