Srdce bojovnice II - 47. díl

Anotace: A máme tu trest... upozorňuji, že tahle kapitolka je trochu drsná :-)

Sbírka: Srdce bojovnice II

Procítěně jsem zaúpěla a kdybych nebyla beznadějně uvězněná mezi princovým tělem a zdí, přinejmenším bych se mu pokusila vysmeknout.
„Surovče!“ sekla jsem po něm aspoň nenávistně.
„Však jsem tě předem varoval, že tě čeká tvrdý trest! Zvolila sis sama!“ opáčil bez většího vzrušení. Proč by také ne, když jsem to byla já, kdo trpěl!
„Připadá mi, že z toho máš radost!“ obvinila jsem ho.
„Radost z toho, že ti musím působit bolest? Za jakého tyrana mě to jen máš?“ zaprotestoval pobaveně, ale ani tehdy nepolevil ve svém úsilí.
„Možná by se toho mohl ujmout někdo jiný…“ navrhla jsem přes zaťaté zuby.
„Chceš mě připravit o potěšení slyšet tě křičet? Ani nápad!“
„Nepřiměješ mě křičet!“ prohlásila jsem kategoricky. „Zapomínáš, že jsem na bolest zvyklá!“
„Však jsem ještě nepřistoupil k tomu nejhoršímu…“ poznamenal výhružně a já mu o chvíli později byla nucena dát za pravdu. Tohle se dalo snést skutečně jen s obtížemi.
„U všech Valar, zmírni trochu, vždyť mě zabiješ!“ vyrazila jsem ze sebe hlasitý protest.
„Myslel jsem si, že něco sneseš…“ prohodil posměšně.
Pronikavě jsem vykřikla, když mnou projela další ostrá bolest. „Do Mordoru s tebou!“
„Jen se klidně vztekej, avšak ani tvé okouzlující způsoby mě neobměkčí. Koneckonců řekla sis o to sama a já ustanu teprve až uznám za vhodné! A být tebou, tak se zkusím trochu ztišit, přece nechceš, aby nás tu takhle někdo přistihl!“
„Mně na tom nezáleží, to ty bys měl potíže vysvětlit lordu Elrondovi, proč jsi na mě takto hrubý!“
„Řekl bych mu prostě, že jsem už neviděl jiné východisko! Myslím, že by to pochopil! A přestaň sebou konečně zmítat, cožpak jsem ti snad nenařídil, že se nemáš ani hnout?!“ připomněl mi nepříliš vlídně.
„Tušit, co máš v úmyslu, tak jsem k tobě tak poslušně nešla!“
„Poslušně?!“ zopakoval skepticky. „Dala sis pořádně načas, než jsi můj rozkaz vyplnila! Dnes ti to ještě prominu, avšak od zítřka už ti podobné otálení trpět nebudu! Jakmile ti něco nařídím, ty ihned uposlechneš! Nebudeš se vyptávat, ani se zdráhat a ani si stěžovat, rozumíš?“
Pevně jsem stiskla pěsti, až se mi nehty zaryly do dlaní. „Takže jsem i nadále pouze tvým vojákem, který ti ve volném čase zahřívá postel?!“ ohradila jsem se, i když nebylo právě moudré ho dále dráždit. Což se potvrdilo hned vzápětí, když jeho už dosti nevybíravé sevření na mých vlasech ještě zesílilo.
„Můžeš mi ji zahřívat během služby, jestli to tak pro tebe bude přijatelnější!“
„Proč mi tohle děláš? To tě tak těší mne ponižovat?!“ vyjekla jsem, dotčená jeho odpovědí. Neočekávala jsem nějaká horoucí vyznání nehynoucí lásky, své city mi dal ostatně dnes již velice jasně najevo, a o to víc jsem proto byla zmatená tímto nenadálým obratem.
„Dělám to proto, že ty zatím na nic jiného než na rozkazy neslyšíš!“ sdělil mi a na okamžik mě přestal týrat. „Jakmile se vzpamatuješ a začneš se opět chovat rozumně, pak jsem připraven změnit svůj přístup a jednat s tebou jako se svou chotí a sobě rovnou. Do té doby, než však usoudím, že jsi na něco takového zralá, jsi pouze vojákem pod mým velením a budeš mne na slovo poslouchat.“
„Jen aby ses toho chtěl pak ještě vzdát! Podle toho, co jsem slyšela a pozorovala, tak většina mužů má ráda, když je jejich choti poslouchají na slovo!“ opáčila jsem hořce.
„To bych si pak ale nebral tebe, nemyslíš?“ poznamenal věcně a klidně pokračoval ve svém lítém boji s mými zacuchanými vlasy.
Znovu jsem vyjekla. „Už ti někdo někdy řekl, že s hřebenem jsi nebezpečnější než s mečem?!“
„To si musím zapamatovat, až pojedu na další výpravu!“ uchechtnul se Thranduil. „Jsem si jist, že to pavouci náležitě ocení!“
„Oni možná ano, ale já bych ocenila, kdybys toho už nechal! Stačí mi, že jsem slepá, nechci být ještě k tomu i holohlavá!“
„Teď přeháníš, Riel, víc než polovinu vlasů jsem ti nevytrhal!“ uklidňoval mě potměšile, zatímco mi zručnými prsty zaplétal cop. „Hotovo… hned vyhlížíš o mnoho lépe!“
Ustoupil o krok dozadu a já se konečně mohla odlepit od stěny. „Jsem ráda, že Vás pohled na mne těší, pane!“ procedila jsem kousavě.
„Na tebe vždy, Riel! Už jsem ti říkal, že ti to v šatech velice sluší?“ pronesl obdivně a jeho ruka směle pohladila odhalenou kůži mého dekoltu.