Fantasy world - 22. kapitola

Anotace: Děkuji všem příznivcům za trpělivost. Tady je další kapitolka, byť po tak dlouhé době. Snad potěší ...Bude veselo, slaví se totiž tři svatby!

Sbírka: Fantasy world

Několik následujících dní bylo naplněno horečnatou činností. Všichni obyvatelé Imladris se chtěli nějakým způsobem podílet na přípravách oslavy trojnásobné svatby. Kuchařky připravovaly ty nejvybranější lahůdky. Pěvci a hudebníci se s plným nasazením věnovali komponování slavnostních skladeb, od řízných pochodů až po láskyplné balady, které vyprávěly nádherné příběhy. Švadleny trávily dlouhé hodiny šitím a vyšíváním. Každá chtěla, aby právě ty její šaty byly těmi nejkrásnějšími z těch, které na sobě budou mít nevěsty. Tři nejzručnější zlatníci byli pověřeni, aby vyrobili tři sady snubních prstenů. Jediní, kteří zas tolik práce neměli, byli diplomaté. Museli sice rozeslat několik oficiálních pozvánek, ale nebylo jich více než deset. Mezi nejváženější hosty patřili král Eomér z Rohanu a král Thranduil z Mirkwoodu. Elrond si sice dělal starosti, jak na jeho přítomnost zareaguje Elanor, ale byl si vědom toho, že Thranduilova říše stále patří mezi ty nejmocnější. A, jak mu sdělil Glorfindel, Thranduil se rozhodně nechystal odjet doValinoru, takže bylo celkem logické předpokládat, že se styky mezi Imladris a Mirkwoodem zase obnoví. Nebudou asi nejvřelejší, ale to neznamenalo, že by spolu nemohli vycházet v míru. Nebo se o to aspoň pokusit. Mnohem složitější situace byla s Lórienem a Elrond se dlouho radil s Erestorem, než se rozhodl. Celeborna sice vykázal z Imladris, ale přece jen byl to děd Elrohira a Elladana. A praděd Elanor. Nakonec, mu také poslali pozvánku, ale všichni pochybovali, že se stříbrovlasý lord dostaví. Však škoda žádná toho nebude! pomyslel si Elrond skoro vesele. Vybavil si jedno lidské přísloví, které slyšel už před mnoha lety. Vlk se nažral a koza zůstala celá.


Elanor měla co dělat, aby potlačila zoufalé zaúpění. Zkoušely její svatební šaty už od rána, ale švadleně se stále něco nezdálo. A ona tak musela stát dlouhé hodiny uprostřed místnosti, zatímco hnědovlasá Efka ji obcházela ze všech stran a tam něco popotáhla, támhle zase zašpendlila, nebo tam přišila kytičku či ji pro změnu odstřihla … Jediné, co ji smiřovalo s touto nudou, byl fakt, že měla od Glorfindela slíbenou večerní projížďku s malým piknikem! Zasněně se usmála. Užívala si každou vteřinu s ním. Každičký jeho dotyk, každičký úsměv … Milovala, když se smál. A líbilo se jí, jak se k ní vždy sklonil, aby jí políbil. Přála si, aby ten okamžik, než se jejich ústa spojí, trval na vždy.


Artanis si právě balila věci, které chtěla nechat přenést do Elladanových komnat, když se ozvalo zaklepání. „Ano?“ K jejímu překvapení vešla její matka. „Jen zvěděti chtěla jsem, kolik toho tobě ještě zbývá a zdali pomoci mojí nepotřebuješ?“ Artanis si ji chvíli beze slova prohlížela. „Proč zájem tento tvůj?“ zeptala se tiše. „Matkou tvojí jsem a ráda bych dceři své s přípravami jejími svatebními pomohla.“ dostalo se jí stejně tiché odpovědi. „Již skoro hotova jsem, jen drobností nemnoho zbývá!“ Artanis došlo, že jí matka nabízí smír. „Však ráda pomoci tvé uvítám!“ Starší Elfka se potěšeně usmála. „Diola lle!“ Společně naskládaly zbylé věci do košů a Artanis se uvědomila, že teď jsou si nejblíže za posledních pár let. „Stále sňatku mého neschvaluješ?“ Najednou pro ni bylo velmi důležité získat matčino požehnání. „Nikoliv! Jen doufám, že s chotěm svým šťastna budeš! Já obávala se, že on s tebou jen pohrává si … Nechtěla jsem, by pak se srdcem zlomeným a pověstí zničenou ty sama zůstalas!“ Artanis se zamračila. „Elladan takový není!“ bránila svoji lásku. „Teď již tohoto také vím! A štěstí tvé tobě ze srdce svého přeji!“ Artanis se nesmírně ulevilo. „Diola lle, nanneth!“ Přistoupila ke své matce a vroucně ji objala.


„Toho přec vážně mysleti nemůžeš?!“ Glorfindel téměř zhrozeně upíral oči na svého vládce. Také Elrohir s Elladanem tu stáli jako hromádka neštěstí. „Ano, Ada, tohoto vskutku nutným není!“ přidal se Elladan prosebně ke zlatovlasému kapitánovi. „Tak pravil jsem!“ Elrond byl neoblomným. „Já s láskou svojí též před svatbou naší setkati nesměl jsem se!“ Erestor jen stěží potlačil úsměv, když všichni tři chrabří válečníci sborem zaúpěli. „Jistě, však ty Celebornem nejsi!“ utrousil Elrohir uštěpačnou poznámku a dostalo se mu za ni káravého pohledu. „Toho, čehož si nyní odpírati budete, pak mnohem cennějším vám stane se!“ Erestora napadlo, že Glorfindel vypadá, jako by chtěl Elronda praštit. Ostatně dvojčata nevypadala o nic méně nebezpečněji. „Ada, proč tohoto činíš?“ zeptal se Elladan bez okolků. „Neb tohoto dle etikety jest! A vy taktéž povinností svých máte, však kvůli nastávajícím vašim, jich zcela zanedbáváte!“ Elrond si své syny přísně změřil. Mladší Elfové na něho vytřeštili oči. Glorfindel souhlasně kývl. „Tak jest! Však proč já tohoto snášeti též musím?“ posteskl si. „By řečeno býti nemohlo, že postavení nějakého výjimečného máš, meldir!“ dostalo se mu okamžité odpovědi. Glorfindel zamumlal něco, co znělo jako nadávka, a výmluvně loupl okem po Elrondovi. „Již dosti řečí!“ Elrond je gestem propustil. Odcházeli mlčky, ale neodpustili si vyčítavé pohledy. „Někdy vskutku přísným jsi!“ pronesl Erestor, když za nimi zapadly dveře. Elrond se na svého rádce podíval. „Nutným toho bylo, sic do dne svatebního nic hotovo nebylo by! Švadleny stěžují si, že dívky trpělivosti zhola nemají a ze zkoušek jim utíkají by s milými svými zahradou toulaly se! Totéž krejčí mi říkají, však ti z tohoto dívky viní! Truhláři hlásí, že nikdo za nimi nepřišel, by o nábytku, který zhotoviti mají, s nimi pohovořil! Kuchařky zas sdělují, že takto tohoto dál prostě nejde! Dívky tabuli slavnostní stále mění a ony již toho dosti mají! Dokonce vyhrožují, že pouze chleba suchého o hostině svatební jísti budeme …“ Erestor se rozesmál. „Nechápu, čemuž ty směješ se?!“ Tmavovlasý rádce potřeboval chvíli, aby se uklidnil. „Žes cosi o klidu nedávno říkal …“


Elanor se zamračila. Čekala tady už nejméně půlhodiny a Glorfindel nikde! To se mu ani trochu nepodobalo! Co když se mu něco stalo? napadlo ji. To snad ne! Copak si toho už neprožili dost?! Po chvíli přemýšlení se otočila a rázně se vydala do paláce. Však já si tě najdu! pomyslela si. Jenže se moc daleko nedostala. Na chodbě narazila na Elrohira, který se netvářil ani trochu vesele. „Kampak?“ otázal se jí spíš z povinnosti než ze zájmu. Bylo na první pohled zřejmé, že je myšlenkami někde jinde. „Za Glorfindelem!“ odvětila bez váhání. „Slíbil mi před večeří projížďku a má už pěkné zpoždění …“ Zarazila se, když se její strýc nevesele pousmál. „Co se stalo?“ zeptala se ho znepokojeně. „Ničehož vážného, tinu en´seler´amin, upokoj se! Jen Ada rozhodl, že až do svatby s vyvolenými našimi setkávati nesmíme se!“ Soucitně mu položila ruku na paži. „To je mi líto, opravdu! Ale co to má společného s Glorfindelem a se mnou?“ Elrohir na ni překvapeně pohlédl. „Cožpak tohoto zřejmým není? Ni on ze zákazu tohoto vyjmut není!“ Chvíli na něho zírala s ústy dokořán. „Žertuješ?!“ zmohla se na odpověď. „Nikoliv!“ potřásl Elrohir hlavou. „A proč to udělal?“ nechápala Elanor. „Prý ku povinnostem svým nedbalými jsme!“ sdělil jí Elrohir věcně. „Aha …“ zamumlala zaskočeně. Elrohir se na ni usmál. „Hlavu vzhůru! Obřad již brzy konati bude se! A opět Glorfindela zříš!“ objal ji kolem ramen. „Nyní dovol mi, bych tebe ku večeři doprovodil!“ Elanor se nechala bez odporu vést do jídelny. Elrohir ji galantně usadil ke stolu a sám také usedl. Elanor přišlo, že místnost působí dosti opuštěným dojmem. Byla tu sice přítomna celá její rodina, ale chyběli Erestor a Glorfindel. A ona je bolestně postrádala. Zalétla očima k dědečkovi, který seděl v čele stolu a tvářil se, jako by se nic zvláštního nedělo. Také si dobře všimla, že oba její strýcové jsou nějak zamlklí a zamračení.


Elrond si byl dobře vědom toho, že nikoho z nich svým rozhodnutím nepotěšil. Ale dobře věděl, že kdyby se tak nerozhodl, tak by svatební přípravy trvaly mnohem déle a bylo by při nich spousty zmatků. Už tak všechno mělo zpoždění! Svatby se měly konat za pár dní a dívky ještě ani neměly dokončené svatební šaty!


Elanor se rychle vypořádala s jídlem. Napadlo ji totiž, že by třeba Glorfindel mohl zajít na tajnou návštěvu a ona ho nechtěla nechat čekat. Začala se zvedat, ale zarazil ji dědův hlas. „Kampak chystáš se, Elanor?“ se zájmem si ji prohlížel a ona měla dojem, že se jí jeho oči propalují až do morku kostí. „Jsem unavená, šla bych si lehnout!“ nabídla první vysvětlení, které jí přišlo na mysl. „Vskutku?“ otázal se jí nedůvěřivě. Cítila, jak zčervenala. „Ano. Je to docela náročné, víš?“ statečně opětovala jeho pohled, ale bylo jí jasné, že pomalu ztrácí půdu pod nohama. „Chápu!“ Elrond přikývl. „Však mnoho toho probrati ještě musíme a též přítomnosti tvé toho vyžaduje!“ Elanor znejistěla ještě víc. „A co to je?“ Tmavovlasý lord se pohodlně opřel a usrkl ze svého poháru. „Předpokládám, že Glorfindel s tebou po svatbě komnaty tvé sdíleti bude?“ Dal důraz na spojení po svatbě a ona lehce zrudla. „Ano … asi ano.“ Hlesla rozpačitě a pohlédla na Elrohira s Elladanem, kteří se ale tvářili, jako by tento námět hovoru byl zcela normální. „Asi? Vy o tomto nehovořili jste?“ Elanor zaváhala. „Ne, ještě ne …“ Najednou si připadala nesmírně hloupě. Začalo jí docházet, že svatba není jen o šatech a krásném milování, ale také i o praktických věcech.


„Jak tedy život váš budoucí představuješ si?“ Elronda to opravdu zajímalo. Jak znal svého kapitána, tak se nabízelo hned několik možností. Tím, že si ji nastěhuje k sobě, počínaje, a tím, že se pro ni zpět pokusí získat gondorský trůn konče. „Nevím.“ přiznala jeho vnučka tiše se sklopenou hlavou. „Aha!“ Elrond se trochu zamračil. Tohle se mu ani trochu nelíbilo. Domníval se, že v tomhle měli ti dva už jasno! „A vy představ nějakých máte?“ obrátil se na své syny. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že ne nebude považovat za uspokojující odpověď. „Jistě, Ada!“ prohodil Elrohir sebejistě. „Aredhel ihned po obřadu ku mně nastěhuje se! Věci její však již dříve přesunuty budou! Ráda by nadále práci léčitelské věnovala se! Doufám, že proti tomuto námitek nemáš?“ Elronda to potěšilo. „Nikoliv, nin-ion, léčitelů dobrých nikdy dostatek není! Však Valar nedopusť, by služeb jejich zapotřebí bylo! A čehož ty s Artanis v plánu máte?“ obrátil se na svého mladšího, který se na něj pousmál. „V podstatě tohož samého jako Elrohir s Aredhel, Ada! Jen já nerad bych, by nadále v kuchyni zůstávala! O tomto ještě neshod jistých mezi námi panuje! Nechtěl bych, by choť má v kuchyni pracovala! Artanis však tvrdí, že život zahálčivý dobře jí nečinil by …“ Elrond se také pousmál. „Moudrou ženu vybral sis! Na místě tvém rozhodnutí tohoto na ní ponechal bych!“ Rozhovor pokračoval v podobném duchu ještě hodně dlouho. Elrond byl rád, že se dozvěděl aspoň v hrubých rysech, jak si jeho synové představují svoji budoucnost. Mrzelo ho však, že Elanor této stránce věci věnovala jen velmi malou pozornost či dokonce snad ani žádnou. A stejně tak ho překvapovalo, že ani Glorfindel o tomto nepřemýšlel. U Elanor to bylo ještě pochopitelné. Byla to koneckonců jen mladičká dívka, která se chystala k sňatku, a on chápal, že měla hlavou plnou jiných starostí. Jenže u Glorfindela to bylo něco úplně jiného. Byl mnohem starší a zkušenější než Elanor a navíc už měl za sebou jeden svazek. Takže jeho nemělo co omlouvat. „Dobrá, spokojen jsem!“ pokýval Elrond uznale. „Nyní sobě běžte odpočinout! Elanor, ty zde však zůstaň! S tebou hovořiti ještě chci!“ Elfští princové se zvedli a společně opustili jídelnu. Elrond se upřeně zadíval na Elanor, která vypadala velmi nervózně. „Nuže? Nápadů nějakých máš?“


Elanor si v duchu povzdechla. Bylo jí jasné, o čem s ní chce mluvit, ale problém byl v tom, že mu neměla co říct. „Já … nevím, jestli o tom mám mluvit! S Glorfindelem jsme o tomhle nemluvili …“ přiznala rozpačitě. „Tohoto pochopil jsem, tinu en´tinuamin,!“ Elrond si přisedl blíže k ní a vzal ji za ruku. „Elanor, jasné mi jest, že situace tato tobě příjemnou nikterak není, však nutno ji probrati jest! Přiznati musím, že raději bych, kdyby s tebou zde nyní rodiče tvoji byli! Valar však vůli jinou měli, takže se mnou spokojiti musíš se!“ povzbudivě se na ni usmál. „Tedy pověz mi, čehož představuješ si? Kterak manželství vaše vypadati bude?“ Elanor se poctivě nad jeho otázkou zamyslela. Musela si přiznat, že poprvé od té chvíle, co ji Glorfindel požádal o ruku. „No …“ začala váhavě, ale pak sebrala odvahu. „Myslela jsem, že budeme bydlet v mých pokojích …“ Elrond jí lehce stiskl prsty. „A dál?“ povzbudil ji jemně, když se neměla k ničemu dalšímu. „Já … jaksi jsem se dál nedostala … Omlouvám se!“ Zahanbeně sklonila hlavu. Věděla, že ho zklamala. Zachovala se jako hloupá holka, které jde jen o jedno. O svatbu a hezké šaty a to je všechno. „A Glorfindelových představ tobě známo jest?“ Smutně zavrtěla hlavou. „Tak tedy na čase jest, bys tohoto ihned napravila!“ Ihned? Udiveně na něho pohlédla. Navrhoval snad … „Běž, Elanor! A rána zítřejšího mi řekneš, kterak dohodli jste se!“ Bez váhání se zvedla a spěšně odešla. Kráčela rychle za Glorfindelem. Zastavila se u jeho dveřích a zlehka na ně zaklepala. „Tula sinome!“


Glorfindel si povzdechl a odložil další hlášení, které podepsal. Cožpak tohoto nikdy neskončí? Když byl v Mirkwoodu, tak to bylo mnohem lepší! Papírování za něho vyřizoval Elladan nebo Finrod a on měl klid. Měl pocit, že tady stále jen něco čte a vyřizuje! Sice si každý den udělal čas na trénink s vojáky a teď i na Elanor. Přes rty mu přelétl zasněný úsměv. Za pár dní budou svoji! Musel si přiznat, že se už nemohl dočkat! Těšil se, až zase ochutná její ústa … Zmateně potřásl hlavou a ke svému údivu zjistil, že musela uběhnout docela dlouhá doba, protože svíčky už notně ubylo. Elrond měl pravdu! Nezanedbával své povinnosti tak okatě jako Elrohir s Elladanem, ale moc jim také nedal! Někdo zaklepal. „Tula sinome!“ vyzval svého návštěvníka. Kupodivu vešla Elanor a tvářila se nesmírně vážně. „Něčehož stalo se, aier?“ vstal a šel jí vstříc. Obával se nejhoršího, neboť Elrond vyhlásil svůj zákaz více než jasně. A on pochyboval, že by Elanor dostala výjimku. „Nic vážného .. vlastně ano … tedy asi nic, ale …“ Elanor se usadila do křesla a on si k ní přitáhl židli. Z jejích slov nebyl vůbec moudrý. „Hovoř tedy, aier!“vyzval ji klidně. „Já … Děda se mě při večeři zeptal, jak budeme žít po svatbě a já mu nebyla schopná odpovědět.“ Glorfindel se ostře nadechl. Tohoto mne také napadnouti mohlo! „Netrap se tím, aier!“ něžně ji pohladil po tváři. „Chceš-li tedy nyní o tom pomluviti můžeme si!“ nabídl jí s úsměvem a vrátil se ke stolu, aby jí nalil šálek čaje a sobě číši vína. S oběma nápoji si sedl k ní. „Takže! Jak žití našeho představovala by sis?“


Elanor si lokla čaje a pohlédla na zlatovlasého Elfa. „Myslela jsem si, že bychom bydleli v mých komnatách …“ navrhla nejistě. Obávala se, že to rázně odmítne. Ale on k její úlevě přikývl. „Tohoto zcela mi vyhovuje! Však pracovnu svoji v křídle tomto ponechám si, neb často dlouho do noci pracuji a tebe nerad z odpočinku rušil bych!“ I on si zavdal z poháru. „Ještě něčehož tebe trápí?“ Váhala, ale pak se přece jen osmělila. „A co bude pak?“ otázala se tiše. „Čehož pak bude?“ zamyšleně zopakoval její dotaz. „Pak šťastni žíti budeme, aier! Tedy alespoň o to pokusiti chtěl bych se!“ pohladil ji po vlasech. „Ale jak šťastni?“ nedala se Elanor. Glorfindel se lehce zamračil. „Jak tohoto myslíš?“ Polkla. „No … co budu dělat já a co ty? A zůstaneme vůbec tady?“


Glorfindel ji chvíli mlčky pozoroval, než odpověděl. „Velitelem vojsk imladrijských jsem a titulu tohoto zcela mi stačí, Elanor, však pokud chtěla bys, tak říši gondorskou obnoviti zkusiti můžeme, neb ty dědičkou jedinou trůnu jejího jsi, však rozhodnutí tohoto na tobě jest! Však pověz, již zvolilas, zda k rodu Edain či Eldar patřiti budeš?“ zpytavě se na ni zadíval. „Jak se tak můžeš ptát?“ zřejmě se jí jeho dotaz dotkl. „Chci být s tebou! A to navěky!“ Bez váhání si ji přitáhl na klín, pevně ji objal a vroucně políbil přímo na ústa. „Tomu rád jsem, aier! Ani představiti nedokážeš si jak!“ zašeptal.


Elanor si vychutnávala Glorfindelovu blízkost, ale pak ji něco napadlo. „Budeš chtít mít děti?“ Kapitán na ni pohlédl. „Myšlenka tato tobě vadí?“ zeptal se jí přímo. „Nevím!“ přiznala po pravdě. „Vím, že to k tomu patří, ale … necítím se na to, víš?“ hlesla prosebně. „Pak tedy dětí míti nemusíme … A kdybys názoru svého snad změnila, tak času dostatek k tomu míti dozajista budeme, aier!“ Ulevilo se jí. Nechtěla takovou zodpovědnost. Aspoň ne tak brzy. Nejprve si chtěla trochu užít manželství se svým zlatovlasým rekem. A pak za pár let či možná století by mohli přijít děti. A s nimi i to ostatní … „A co trůnu gondorského týče se? Chtěla bys ho zpět?“ Chvíli o tom přemýšlela. „Snad ani ne! Víš, jsem doma tady a nechci se vracet někam, kde jsem viděla tolik hrůzy … a ani nechci cestovat do Mirkwoodu!“ dodala rázně. Pousmál se. „Kterak přeješ si! Tedy líbánky naše zde strávíme!“ Cítila, jak ji polévá horko. „Líbánky?“ Znovu dostala polibek. „Noce naší svatební dočkati nemohu se, melamin! Až celičká mi patřiti budeš! A já tobě …“ Jen při té představě ji zašimralo v podbřišku. „To bude hezké …“ zašeptala a přitulila se k němu. „Také se těším …“ Uvědomila si, že je to pravda. Poprvé myslela na milováním s ním bez obav.


Elrond se pousmál, když Elanor odešla, aby vyhledala svého snoubence. Ještě chvíli poseděl v jídelně, než se pomalu odebral do svých komnat. Cestou si všiml, že se u Elrohira ještě svítí. Bylo mu celkem jasné, co se tam odehrávalo. Znal své syny natolik, aby věděl, že se sešli, aby si pohovořili o jeho zákazu. Svlékl se, dopřál si uklidňující koupel a v pohodlné noční róbě se odebral na lože. Najednou se cítil nesmírně starý. Na odpočinek jíti měl bych! pomyslel si. Jenže … Dokud bude dlít v Imladris, tak to nebude možné. Stále se bude starat o své lidi. Bude vysedávat dlouho do noci ve své pracovně a pročítat listiny. Před očima se mu objevil Celebríanin obraz. Neviděl ji už několik století a snad právě proto mu její krása brala dech více než kdy jindy. V posledních letech na ni často myslel. Zajímalo by ho, co by dělala na jeho místě. Dovolila by Arwen provdat se za Aragorna? Nebo by se postavila proti jejich sňatku? O tom pochyboval. Spíš hádal, že by jim pomáhala a jemu by pěkně od plic řekla, co si myslí o jeho rozhodnutí, že jejich dcera si může vzít jen krále. Napadlo ho, že se choval podobně jako tehdy Celeborn! Ztuhl. Je toho snad možno? Co když ten tenkrát věděl více, než říkal? Pravdou bylo, že Imladris založil vlastně kvůli ní … A nebýt Imladris, tak by Sauron možná zvítězil … Polilo ho horko! Jen z té představy se mu dělalo mdlo. Byl z hloubi duše rád, že dobro zvítězilo! Ale pak znovu pozvedlo hlavu v podobě Legolase. Vinil sám sebe z toho, že nezjistil, co mirkwoodský princ plánoval a neochránil tak svoji dceru a její rodinu! Nechápal, jak se stalo, že to ve svých vizích neviděl … Snad už opravdu stárl! Nebo zpohodlněl a nechal se ukonejšit zdánlivým klidem. Přetočil se na bok a přitáhl si přikrývku. Snažil se usnout, ale nějak se mu to nedařilo. Stále viděl Celebríaninu tvář … Tolik zase chtěl být s ní! Odjedu! rozhodl se najednou. Při svatbě Elrohirovi a Elladanovi vládu předám! Let pár počkám, bych viděl, kterak děti moje vedou si a pak za Celebrían vydám se! S touto myšlenkou konečně usnul.


Elanor po špičkách mířila do svých pokojů. Rty měla ještě lehce oteklé od Glorfindelových polibků a také jí chvíli trvalo, než uvedla své šaty do jakž takž přijatelného stavu. Jedinou útěchou jí bylo, že Glorfindelův oděv na tom nebyl o mnoho lépe … „Ale ale! Kohopak tu máme?“ Polekaně se zastavila, když se ze stínu vynořil Elrohir. „Já …“ ztěžka polkla. „ … byla jsem u Glorfindela!“ přiznala rozpačitě. „Vskutku?“ Jeho oči se nebezpečně zúžily a v hlase mu zazvonila ocel. „Děda mě za ním sám poslal!“ odsekla mu rázně. Rozhodně nechtěla, aby si myslel, že porušila jeho zákaz. „Aha …“ Elrohir se uklidnil a dokonce se i zasmál. „Zase výhod máš!“ Nadechla se, aby mu ostře odpověděla, ale pak se také usmála. „Ano, to dozajista mám!“


Erestor si pozorně prohlížel vyzdobenou síň. Stoly byly pokryty bílými zlatem vyšívanými ubrusy. Na nich spočívaly stříbrné talíře s příbory. Také tam byly skleněné vázy naplněné květinami, jejichž svěží vůně se vznášela místností. Ve zlatých svícnech byly nové svíčky. Vše se zdálo být v pořádku a tmavovlasý rádce spokojeně přikývl. Obřad se měl konat dnes v poledne a on se těšil, až všechno bude za nimi. Odebral se do svých komnat, aby se i on převlékl do něčeho formálnějšího. Pobaveně se ušklíbl, když si vybavil Elrondovu svatbu, na které byl před mnoha yény účasten. Najednou ho něco napadlo a on místo k sobě zamířil ke Glorfindelovi. Zaklepal na jeho dveře a po chvíli vstoupil. Zlatovlasého kapitána nebylo vidět, ale z přilehlé šatny se ozývaly tlumené nadávky. Po špičkách přistoupil blíže a opřel se o veřeje. „Čehož děje se, meldir?“ otázal se pobaveně. Glorfindel sebou trhl a on měl radost, že se mu konečně podařilo toho zkušeného válečníka překvapit. „Ničehož! Jen přezka tato vzpurná nejde zapnouti!“ dostalo se mu vzteklé odpovědi. Erestor bez váhání pomohl svému příteli. Dostalo se mu lehce rozpačitého poděkování.


Elanor se zatajeným dechem hleděla na dívku v zrcadle. Nemohla se ani poznat. Její svatební šaty byly světle modré, poseté perličkami a vlasy měla spletené v nádherný účes. Ty hodiny, které musela sedět bez pohnutí a nechat služebnou, aby se činila s hřebenem, se vyplatily. „Je to nádherné …“ vydechla okouzleně. Služka se švadlenou se potěšeně pousmály a svorně se poklonily. „Bylo nám potěšením!“ usmály se na ni a zanechaly ji samotnou. Elanor najednou napadlo, jako by to asi bylo kdyby tu byly její rodiče. Maminka by určitě dohlížela na to, jak ji oblékají. A tatínek by si určitě pečlivě pohovořil se svým nastávajícím zetěm. Třeba by jí ho i sám vybral. Nějak pochybovala, že by jí v tomto ohledu nechal svobodnou vůli. Hořce se pousmála. Ještě před pár roky by věřila, že by si mohla vzít, koho by chtěla, ale jak dospěla, tak si tím už nebyla tak jistá. Věděla, že by měla své povinnosti, kterým by jako dědička gondorského trůnu musela dostát. Došlo jí, že by se s ní asi otec moc nemazlil. Zarazila se. Bylo to poprvé, co o něm přemýšlela jako o otci, ne o tatínkovi. Nebo ještě víc, spíše jako o svém vládci. Jaký byl asi král? Krutý jako Legolas nebo laskavý jako Elrond? Teprve nyní si uvědomila, jak málo své rodiče znala. Znala jen jednu jejich tvář. Nedovedla si je představit jako krále a královnu.


Elrond si zkoumavě prohlížel své syny a kapitána, kteří před ním stáli. Všichni byli slavnostně oděni a za nimi na nádvoří byli shromážděni všichni obyvatelé Imladris i hosté. V první řadě zaznamenal rohanského krále a kousek od něj stál i Thranduil. Oba mocní vladaři přivezli vskutku honosné dary. Šest nádherných koní bylo přivedeno z rohanských stájí a z mirkwoodské pokladnice byly přivezeny tři truhličky, které byly umístěny do komnat novomanželů. Lord Celeborn se, dle očekávání, nedostavil, nikdo ho však nepostrádal. Zavířily bubny a zazněly píšťaly. Otevřely se hlavní dveře sídla a tři nádherné dívky vykročily na nádvoří. Elrond v duchu pogratuloval Erestorovi, jak chytře vyřešil ten malý zapeklitý problém týkající se etikety. Elrohir byl dědicem Imladris, zatímco Elanor byla gondorskou princeznou. Tmavovlasý rádce se nakonec rozhodl pro společný příchod nevěst, zatímco ženichové na ně čekali. Zraky všech se upřely na důstojně kráčející dívky. Elronda napadlo, zda si uvědomují závažnost tohoto okamžiku. Pro Elanor a Artanis nastane velká změna v jejich životech. Aredhel, jak dobře věděl, už manželský život okusila. Byl si takřka jist, že na něj nemá právě ty nejlepší vzpomínky. Nezbývalo mu jen doufat, že Elrohir to změní. Nedovedl si představit svého nejstaršího jako manžela. U Elladana to bylo něco jiného. Toho si dokázal v roli chotě představit. Trochu pochyboval o Glorfindelovi. U něho se obával, že jeho pracovní nasazení předčí všechno ostatní, i jeho lásku k Elanor. Ostatně, přesně to se stalo tenkrát v Gondolinu, ne? Zadrž! okřikl sám sebe v duchu. Svazek onen z lásky uzavřen nebyl! Tento však jest!


Thranduil si pozorně prohlížel budoucí choť zlatovlasého kapitána. Zajímalo ho, čím ta drobná dívenka uchvátila toho mocného válečníka a také Legolase. Pevně stiskl rty. Nedokázal na něho myslet jako na svého syna. Od oné noci o něm ve svých myšlenkách uvažoval jako o princi nebo ho nazýval jménem. Ze zpráv znal, jak se k ní Legolas choval a co s ní prováděl. Jak jen tohoto učiniti mohl jsi? Znovu se zadíval na onu dívku. Nechápal, jak s ní Legolas mohl tak krutě zacházet. Vždyť tehdy byla skoro ještě dítě! A svou křehkou konstitucí přímo vybízela muže, aby ji chránili. Nepochyboval o tom, že gondolinský kapitán se o ni postará. Stačil jediný pohled na tohoto Eldu, aby všem bylo jasné, že kdokoliv by si k ní cokoliv nepatřičného dovolil, byť by se jednalo jen o křivý úsměv, tak by ho to zřejmě stálo život. Glrofindel se o ty, na kterých mu záleželo, dokázal postarat. To koneckonců zažil v Mirkwoodu na vlastní kůži. Nebýt imladrijského kapitána, tak by se vzdal. Ale on ho dokázal rozzuřit a dodal mu tak sílu pokračovat dál. A stejnou péči věnoval i Elrohirovi, o jehož zdraví se více než podrobně zajímal každý den. Thranduil si dobře pamatoval, jak tím přiváděl k zoufalství léčitele.


Elrohir z ní nedokázal spustit oči. Nádhernou jest! Věděl, že by si měl aspoň všimnout své neteře, ale nedokázal to. Se zatajeným dechem sledoval svoji vyvolenou, jak zvolna kráčí k němu. Nemohl se dočkat, až ji znovu sevře v náručí … Už obřad skončen byl by! A hostina taktéž! V duchu si slíbil, že jakmile to bude možné, tak se s Aredhel tiše vytratí. Vezme ji, někam, kde budou konečně sami. Přitáhne ji k sobě, zlíbá její líbeznou tvář, pomalu ji svlékne a pak …


I Elladan selhal ve své strýcovské povinnosti. Také on se díval jen na svou nastávající. Po pravdě řečeno, i kdyby se místo Elanor objevil na nádvoří desetihlavý drak, bylo by mu to jedno. Tedy jen do okamžiku, než by se začal zajímat o Artanis. V tom případě by ho ihned zabil. Nebo by v boji s ním zemřel. A skonal by šťasten, protože by tak měl možnost dokázat jí svoji lásku. Vzpomněl si, jak jako malý chlapec snil o tom, že čepelí svého meče zahubí nestvůru, zachrání princeznu a stane se všemi uctívaným hrdinou. Jak jen bláhovým byl jsem! Přes rty mu přelétl letmý úsměv. Však bláhovost tato již za mnou zcela jest! Teď už věděl, na čem mu nejvíc záleží. Bylo mu zcela jedno, jestli ho někdo bude obdivovat. Nezáleželo mu ani na tom, zda pokoří nějakou obludu. Jediné, na čem mu opravdu záleželo, bylo to, že měl svoji princeznu. Byť nosila zástěru a pekla ty nejlepší koláče, které kdy okusil! A v ústech se mu sbíhaly sliny na svatební koláčky, protože Artanis si nenechala vymluvit, že je udělá sama. Dokonce se kvůli tomu s ním pohádala a řekla mu, že jestli si myslí, že jí bude poroučet, tak je na omylu! Znovu se pousmál. Tu roztržku měl ještě v živé paměti! I následné usmiřování. Bouřlivé, vášnivé, avšak sladké jako med …


Artanis, Aredhel a Elanor konečně stanuly vedle svých budoucích manželů. Hudebníci přestali hrát a shromáždění hosté zmlkli. Elrond se zhluboka nadechl. „Přátelé zblízka i zdaleka, přišli jste, by svědky obřadů svatebních stali jste se! Věru rád tomu jsem …“ Elrondův zvučný hlas se nesl prostranstvím, ale Glorfindel ho skorem ani nevnímal. Jeho mysl se toulala v dávné minulosti. Viděl sám sebe ve slavnostním oděvu i dívku vedle sebe. Bledou a smutnou … Koutkem oka pohlédl na štěstím zářící Elanor. Děkoval Valar za druhou šanci, kterou mu dali. I za to, že Elanor zachovali naživu. Když ji tehdy zahlédl uprostřed bitvy na mirkwoodském nádvoří, tak by se v něm krve nedořezal. A když ji později našel v Legolasově pracovně … Ještě teď mu při té vzpomínce běhal mráz po zádech! Tohoto již nikdy nedopustím! Byť tebe k posteli přivázati měl bych, bys v bezpečí byla! Moc dobře věděl, že by to Elanor ani v nejmenším nepotěšilo, ale byl odhodlán chránit ji za každou cenu. Dokonce i před ní samou …


Elrondův proslov dospěl ke svému konci. Shromáždění propuklo v nadšený jásot, který v mnohém připomínal bojový ryk. Ale to novomanželům ani v nejmenším nevadilo. Líbali se, jako by byli v soukromí svých komnat! Vládce Imladris se pousmál. Byl z duše rád, že všechny jeho děti nalezly svá štěstí! Pravda, Elanor nebyla jeho dítě, ale také pocházela z jeho krve a byl na ni hrdý, jako by on byl jejím vychovatelem. A vlastně jím i byl! Manželské dvojice se konečně ode sebe odtrhly a začaly přijímat gratulace ode všech přítomných. Elrond si všiml, že děvčatům září oči štěstím, zatímco jejich manželé se tváří docela rozpačitě. Dokázal si celkem bez problémů představit, jaké myšlenky teď asi okupují jejich mysl. Vždyť i on sám si to kdysi prožíval. I jeho brzy začaly projevy přízně obtěžovat. Ze všeho nejvíce chtěl být o samotě se svojí manželkou. Zanedlouho se všichni odebrali k prostřeným stolům a začala velkolepá hostina. Jedlo se a pilo a brzy se sálem začaly ozývat první tóny hudby. Všichni se s očekáváním zadívali na novomanžele. Jako první se zvedl Elladan a požádal svoji choť o tanec. Jeho gesto bylo oceněno nadšeným jásotem davu a voláním, aby tak učinili i Elrohir a Glorfindel. Elrond sledoval, jak se jeho prvorozený zatvářil, jako by ho náhle rozbolely zuby, a jen stěží odolal pokušení mu nabídnout šálek tišícího čaje. Než si ovšem Elrohir rozmyslel, zda půjde tančit nebo ne, tak ho předešel Glorfindel. Klidně povstal a nabídl rámě Elanor. Hluk utichl jako mávnutím kouzelného proutku. Každý se pokoušel vzpomenout, kdy naposledy viděl zlatovlasého Eldu účastnit se tanečního reje. A všichni dospěli ke stejné odpovědi. Nikdy. Imladrijský kapitán se prostě této kratochvíli nevěnoval. Nutno podotknouti, že k nesmírnému zklamání všech žen a dívek. A to ještě po pohledu na bezchybné pohyby, kterými vedl jejich kroky, vzrostlo. Vládce Imladris si musel přiznat, že kapitán se ukázal být nečekaně dobrým tanečníkem. Dokonce se při jedné otočce zadíval na Elrohira a zavolal na něj, aby tam přestal sedět jako vyřezaný ze dřeva a vzal svoji ženu na parket. Elrondův prvorozený zřejmě toto přátelské povzbuzení potřeboval, protože se po něm téměř ihned zvedl a vydal se s Aredhel do kola. Erestor se naklonil k Elrondovi. „Zdá se, že Glorfindel vskutku tváří mnoha má, pravda není-liž?“ Elrond přikývl, aniž by od nich odtrhl pohled. „Jistě! I po yénech tolika, což ho znám, on stále pln překvapení jest!“


Elanor si plnými doušky vychutnávala Glorfindelovu pozornost. Když ji vyzval k tanci, tak se nezmohla ani na povinnou odpověď. Naprosto to od něho nečekala. Pravda, nikdy jí neřekl, že netančí, ale rozhodně nevypadal jako někdo, kdo to takhle krásně umí. „Glorfindele?“ zašeptala. „Ano?“ upřeně jí hleděl do očí. „Kde ses to naučil?“ zeptala se zvědavě „V Gondolinu, aier!“ odvětil klidně a prudce je otočil kolem své osy. „Muselo to být krásné místo, když jeho kapitáni uměli skvěle bojovat a taky ovládali vyšší umění!“ neodolala touze ho trochu poškádlit. A její poznámka se neminula účinkem. Jenže ten byl zcela jiný, než očekávala. „Elanor, tohoto nikdy zálibou mojí nebylo, však ku svatbě tohoto patří! Však s tancem dalším již nepočítej!“ Udiveně na něho hleděla. „Žertuješ, že ano?“ vypravila ze sebe přiškrceně. K její úlevě se pousmál. „Ano i ne! Vskutku tanec oblibě mé netěší se! Čehož však neznamená, že kroky neovládám! Stejně jako ty věcí, které netěší tě, dělati dokážeš!“ dostalo se jí vysvětlení. „Aha …“ Hudebníci přestali hrát a její manžel jí vedl ke zpět ke stolu. „Ale přemůžeš se zase někdy? Kvůli mně?“ Glorfindel jí vtiskl polibek do vlasů. „Toho možno jest, melamin! Pokud hezky mne poprosíš!“ Jeho dech ji zašimral na krku a ona se bezděky zachvěla. „A jak?“ špitla nejistě. „Hmm, však ty zcela jistě na něco přijdeš!“ Usadil ji na místo a sám si sedl vedle ní. Brzy se k nim připojili i její strýcové … Smáli se a hodovali dlouho do noci. A Glorfindel svoji hrozbu nesplnil. Toho dne spolu tančili ještě mnohokrát …


Elrohir otevřel dveře do, teď už jejich společných, komnat a bez varování popadl svoji ženu do náruče. „Čehož to činíš?“ vyjekla s předstíraným údivem. „Zvykem jest choť svoji přes práh přenésti, či nikolivěk?“ otázal se jí lehce zastřeně. „Jistě, však tohoto pouze mezi Edain platí, ne?“ namítla pro formu a položila si hlavu na jeho rameno. „Však krev jejich v žilách mých též koluje, ženo!“ upozornil ji pobaveně, než ji přenesl přes práh. V předpokoji se nezdržoval a rovnou ji zanesl do ložnice, kde ji postavil na zem. Očima se vpil do těch jejích. Se zatajeným dechem sledoval, jak zvedla ruku a prsty mu přejela po tváři. Přivřel oči, aby si ten dotyk vychutnal. Bylo to jako sen … Po tolika letech marného hledání konečně našel paní svého srdce. Vzal její obličej do dlaní a sklonil se k ní, aby ochutnal ta její sladká ústa. Líbal ji beze spěchu, vždyť měli před sebou celičkou noc. A on se rozhodl nikam nespěchat. Rukama bloudil po jejím těle, pečlivě prozkoumával všechna skrytá místečka a jakoby náhodou ji při tom zbavoval přebytečného oděvu … Nakonec před ním stála oděná jen v lehké spodní šaty. „Jsi nádherná!“ vydechl obdivně. „A moje!“ dodal vzápětí, aby v této věci udělal jasno, hned na začátku jejich manželství. „Jestli na někoho byť jen pohlédneš, tak ho zabiju a tobě myšlenky takového z hlavy vyženu!“


Elanor odložila hřeben na toaletní stolek a nadechla se. Teď by se měla zvednout a jít do ložnice, kde ji očekával její manžel. Muž, kterého milovala a jehož doteků se nemohla nabažit. Jenže ji najednou veškerá odvaha opustila. Cítila se slabá v kolenou a obávala se, že do vedlejšího pokoje snad ani nedojde …


Aredhel sebou při jeho poslední větě trochu trhla. Připadalo jí, jako by se vrátila zpět do Mirkwoodu za Legolasovy vlády. A před ní místo Elrohira stál Ecthelion … „Tedy lásku moji násilím udržeti chtěl by sis?“ otázala se tiše. Na jednu stranu ji vyděsil, ale na tu druhou si byla jistá, že to byla jen pouhá slova. V hloubi srdce věděla, že Elrohir není z těch, kteří by vztáhli ruku na ženu kvůli tomu, že už je nemiluje. Na okamžik ji napadlo, co by asi udělal, kdyby zjistil, že mu byla nevěrná? Křičel by na ni? Nebo by ji za to zbil? Ne, ani jedno z toho se k němu nehodilo. Spíš by na ni pohrdavě pohlédl a beze slova by ji opustil. „Ne. Však když tak stane se a ty odejíti chtíti budeš, tak slovo tvé pouhé říci stačiti bude! Slibuji tobě, že tebe bez prodlení ze svazku našeho vyváži, však do doby té milence sobě nehledej! Totoho jediného od tebe si žádám!“ odvětil vážně. „Proč čehosi takového přála bych si? Cožpak nevíš, že tím jediným na Ardě celé pro mne tys?“ Vzala ho za ruku a pozvedla ji ke svým rtům. „Miluju tebe a tohoto tak navěky bude!“ Políbila jeho prsten. „Jsem ženou tvojí a tys mužem mým … “ Zvolna opakovala jejich svatební slib.


Elladan se pohodlně natáhl na lůžko a usmál se na Artanis. „Pojď sem, ženo má!“ poklepal vedle sebe, ale ona potřásla hlavou. „Cožpak na nic jiného mysleti nedokážeš, choti můj?“ odvětila s pousmáním. „Noc tato svatební naše jest! Tedy svazek náš zpečetěn býti měl by!“ pronesl Elladan zcela vážně. „Však manželství naše již naplněno bylo!“ dostalo se mu okamžité odpovědi.


Dědic Imladris pozorně naslouchal svojí ženě. Přišlo mu, jako by jejich slib byl pronesen až tady, v jejich komnatách. I když pronášela stejná slova jako v poledne přede všemi, tak tady měla úplně jiný náboj. Tam to byly jen prázdné věty, ale teprve tady získaly ten pravý smysl. A jemu došlo, co dnešním dnem získal. Lásku navěky! Aredhel zmlkla a upřeně se na něho dívala. Poprvé v životě nevěděl, co říci. Měl toho na srdci tolik, že netušil, čím by měl začít. Světlovláska to zřejmě vytušila, protože mu začala rozepínat spony na tunice. „I já tebe viděti chci, muži!“ oznámila mu nekompromisně a jeho ani nenapadlo, aby protestoval. Naopak jí více než ochotně pomáhal …


Glorfindel zamyšleně upil ze zlatého poháru, který pak odložil na stůl. Vedle táců s pochoutkami, které tam nějaká dobrá duše nechala připravit. A nechybělo opravdu nic. Byly tam jeho oblíbené koláčky i Elanořiny zamilované jahody. Hned ho napadlo, co by se s nimi dalo dělat … Pousmál se. Trochu netrpělivě pohlédl ke dveřím vedoucím do přilehlé šatny. Byla tam už snad celou věčnost! Nejraději by na ni zavolal, ať si pospíší, ale pak se rozhodl dát jí tolik času, kolik sama bude chtít. Rozhlédl se pokojem. Stále ještě si tu připadal tak nějak nesvůj. Nechal si sem přinést všechny svoje věci a některé z jeho zbraní už dokonce zdobily stěny předpokoje, ale bylo to nějak zvláštní. Napadlo ho, že i on si bude muset na nové manželství zvykat. A začne tím, že k ní bude naprosto upřímný …


„Co tím míníš?“ Elladan se zprudka posadil a upřel na svoji ženu tázavý pohled. „Cožpak tohoto sám neuhodneš?“ otázala se ho se sladkým úsměvem. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co mu vlastně řekla. „Jak dlouho tohoto tobě známo jest?“ zeptal se trochu dotčen tím, že mu to nesdělila dříve. Sedla si vedle něho a políbila ho na tvář. „Nehněvej se, milovaný můj! Tohoto daru mého svatebního pro tebe býti mělo! Cožpak radosti z něho nemáš?“ Elladan se nad jejím dotazem poctivě zamyslel. „Líto mi jest, žes o tomto přede mnou pomlčela, melamin!“ vyčetl jí lehce. „Však zpráva tato skvělou jest!“ Objal ji a přitáhl si ji na klín. Okamžitě se mu stulila v náručí. „Odpusť, Elladane, tebe raniti nechtěla jsem!“ špitla provinile. „Potrestáš mne za pochybení toto?“ Elladan jen stěží potlačil úsměv. „Tohoto vbrzku uvidíš!“ pronesl naoko hrozivě, než se hladově zmocnil jejích úst.


Elanor se konečně vynořila ze šatny a Glorfindel jí vyšel v ústrety, ale ona se mu vyhnula. Všiml si, že je nějaká nesvá. „Čehož děje se?“ otázal se jí zvědavě. „Nic se neděje! Opravdu!“ odpověděla, ale i její hlas zněl nějak divně. „Elanor?“ zkusil to znovu. „Budeme spolu spát?“ vyhrkla prudce a konečně se na něj podívala. Posadil se na pohovku a zadíval se na svoji ženu. „Jistě, však nikoliv nyní! Rád tobě něčehož o sobě nejprve řekl bych!“