Srdce bojovnice II - 50. díl

Anotace: Zdá se, že Thranduil od Riel očekává něco víc než jen to, že si dokáže sama nalít čaj...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Najezená a schoulená ve Thranduilově náruči jsem se aspoň na chvíli cítila šťastná. Jeho ruce líně hnětly mé znavené svaly, zatímco rty občas vyhledal mé čelo, aby se o něho letmo otřel.
„Kéž bychom tu mohli zůstat napořád!“ povzdechla jsem si lítostivě a úmyslně jsem natočila hlavu, abych další polibek zachytila svými ústy.
„Já vím...“ přisvědčil tiše, než vklouznul jazykem dvonitř a beze spěchu si mě vychutnával. Když jsem se však o něho otřela žádostivě boky, trochu se odtáhnul.
„Dnes již ne, Riel. Potřebuješ si také odpočinout,“ sdělil mi jemně, ačkoli jeho tělo na můj návrh odpovídalo docela jinak. A možná právě kvůli tomu jsem to nebrala jako odmítnutí.
„Rozkaz, pane,“ pronesla jsem s nádechem dobrosrdečného sarkasmu a vysloužila jsem si za to káravé poplácání po zadečku.
„Nezlob nebo zapomenu na své dobré vychování!“ varoval mne chraplavě.
„To se Vám stává poměrně často. Či se snad mýlím, pane?“ neubránila jsem se další prostořeké poznámce.
„Ve tvé společnosti je to takřka pravidlem,“ připustil Thranduil a jeho rozverný tón prozrazoval, že si tuhle lehce absurdní debatu užívá stejně jako já. Bylo to malicherné, pravda, avšak bylo neskutečně příjemné pro změnu vůbec nic neřešit.
„Začínám nabývat dojmu, jestli to nakonec není pouze tvá vina,“ dodal ještě s náznakem předstíraného znepokojení.
„Ovšem, že ano. Líbí se mi, když zapomínáte na dobré vychování...“ prohodila jsem významně.
„To věřím... I když dnes jsi vyhlížela spíše ustrašeně. Proč? Vždyť přece víš, že bych tě nikdy doopravdy nezranil.“
„Já... sama si to nedokáži dost dobře vysvětlit... Ale když ses ke mně blížil, necítila jsem ani záchvěv vzrušení, jenom... strach... a nezvladatelnou hrůzu z nadcházející bolesti, která mě téměř zbavovala dechu...“ přiznala jsem poněkud zahanbeně, avšak Thranduil pohotově slíbal můj stud z mých lehce nateklých rtů.
„To je úplně normální reakce, Riel. Neřekl bych, že se s tebou děje něco strašného. Možná sis jen konečně uvědomila, kdo jsi a jakou máš cenu.“
„Skutečně? A kdo tedy podle tebe jsem?“ neubránila jsem se zvědavé otázce.
„Bojovnice... matka... má budoucí choť...“ odvětil princ ochotně a já se musela pousmát.
„Už tomu tak asi bude... A také jsem elleth, které dosud dlužíš jedno vyprávění, pokud jsi již ráčil mezitím pozapomenout...“
„Ty se o mě vyzývavě otíráš a očekáváš, že ti budu něco povídat?“ opáčil škádlivě. „Nejspíš bych si to měl raději nechat pro sebe... Není to zrovna něco, s čím bych se chlubil na potkání...“
„Tím spíše bych to chtěla slyšet,“ naléhala jsem neodbytně.
„Hm... nu, dobrá. Beztak by ti to Elrond dříve či později prozradil. Škodolibý je na to dost!“ podotkl s předstíraným znechucením, avšak z jeho hlasu bylo patrné, že má toho údajně potměšilého lorda opravdu rád.
„Tak tedy událo se to v Lindonu na dvoře ctěného krála Gil-galada, kam jsem během své pouti za poznáním zavítal. Tam jsem také střetnul Elronda, který se mými prvotními neúspěchy náramně bavil. A já mu to ani nezazlívám, neboť jsem byl tehdy až přespříiš sebevědomý a přesvědčený o tom, jak zdatný bojovník jsem jen proto, že jsem pobil pár Orků. Projevil jsem zájem sloužit v králově armádě a předpokládal jsem, že ten mě ihned s otevřenou náručí přijme...“
Thranduil se odmlčel a okamžitě té přestávky využil, aby mi vtiskl něžný polibek na rty. „Ještě tě nenudím?“ vyzvídal.
„Samozřejmě že ne. Chci se o tobě dozvědět něco víc,“ ujistila jsem ho.
„Nerad o sobě mluvím.“
„Toho jsem si povšimla,“ podotkla jsem s mírným úsměvem.
„Protože to není vůbec jednoduché. Buď budu vypadat jako nafoukanec, jenž se holedbá svými činy, a nebo hlupák, který pranic nedokázal.“
„Jsem si jistá, že nejsi ani jedno,“ ubezpečila jsem ho.
„Tvá víra v mou osobu mne vskutku těší. Nicméně bych příště podobná vyprávění raději přenechal Elrondovi. Má pro podobné záležitosti ten správný talent.“
„A neobáváš se, že z tebe udělá hlupáka?“ otázala jsem se pobaveně.
„To nevylučuji, ale rozhodně mě nevylíčí jako floutka, neboť zkouška, kterou král podmínil můj vstup do jeho armády něco podobného vylučovala. Po dobu celých dvou týdnů jsem musel nosit tmavou pásku přes oči a s ní se účastnit slavnostních hostin i tréninků. A přiznám se ti bez mučení, že s čajovou konvicí jsem se nespřátelil tak rychle jako ty. Několik prvních pokusů dopadlo tak, že jsem byl nucen se jít převléci. A v boji... Nu, uvidíme, jak si povedeš ty... Avšak s tvým mimořádně jemným sluchem očekávám jen to nejlepší...“