Forsaken - 186. díl

Anotace: Něco víc o Izině náhrdelníku a jeho mimořádných schopnostech...

Sbírka: Forsaken

Nejdřív jsem si myslela, že jsem mu jenom špatně rozuměla. Pak zase, že se docela pomátl. A po celou tu dobu, co jsem nad tím dumala, se na mě šíleně smutně koukal.
„Asi jsem ti to neměl říkat...“ povzdechl si lítostivě.
„Cos tím vlastně myslel? Jak bych to mohla zavinit já?“ zaprotestovala jsem ostře, protože se mi ani trochu nezamlouvalo, že mě z něčeho takovýho obviňuje.
„To nevím,“ zatvářil se zmateně. „Najednou jsi stála na silnici, přímo před vozem. Strhnul jsem volant, abych tě nesrazil... A zbytek už znáš. Ještě než jsem... odešel... objevila ses u mého okénka... A upřeně ses na mne dívala. Pak ses prostě rozplynula.“
Okamžitě jsem zuřivě zavrtěla hlavou. „To je nesmysl! V tý době jsem ještě ani nebyla na světě! Nemohl jsi vidět mě! Třeba to byly jenom nějaký halucinace... Pokud vím, tak ses dost ošklivě uhodil...“
„Ne, byla jsi to ty,“ prohlásil s absolutním přesvědčením. „Měla jsi na sobě dlouhé zelené plesové šaty... a byla jsi bosa. A na krku jsi měla přesně tenhle náhrdelník... akorát kámen nebyl modrý jako teď, ale smaragdově zelený.“
Tak tohle prohlášení mě celkem uklidnilo, protože jsem si byla naprosto jistá, že jsem v žádnejch šatech po silnici neběhala. Zvlášť když ani zelený šaty nemám. Nemluvě o tom, že můj kámen je přece červenej. Copak jsou tu všichni docela barvoslepí?!
Jenže sotva jsem sklopila zrak, byla jsem nucená uznat, že přinejmenším v tomhle ohledu je David v pořádku. Protože kámen, kterej tak nevinně spočíval na mý hrudi, měl opravdu barvu safírů.
„Co si s ním provedl?“ vydechla jsem překvapeně. „Ještě ráno to byl rubín, to vím zcela určitě!“
„Já jsem se ti ale pokoušel sdělit, že tohle není žádný obyčejný kámen, Izabelo. Slyšela jsi již někdy o hmotě, ze které andělé světla vytváří nejrůznější věci? Tak tohle je ona. A věř mi, že je cennější nad všechny drahokamy.“
„Máma říkala něco o tom, že mi může splnit jedno přání...“ zavzpomínala jsem posmutněle. „Můžu si přát, aby se vrátila? Protože to bych chtěla ze všeho nejvíc...“
„Jenže takhle to, obávám se, nefunguje. Tahle hmota má přinášet radost a potěšení druhým, ne ti plnit tvoje sny.“
„Ale vždyť jo, táta by byl určitě rád, že je máma zase zpátky!“ odsekla jsem, zklamaná z toho, že mý naděje vzaly tak rychle za svý.
„To nejspíš ano, jenže tohle není hmota určená pro stvoření živých bytostí. Pokud vím, Annie ji používala pro svá díla. Hřeje mě aspoň vědomí, že se nakonec přece jen stala malířkou, jak o tom odmala snila...“ pronesl téměř šťastně a já si povšimla, že se začíná pomalu vytrácet.
„Počkej ještě... ohledně toho kamenu... Co si s ním mám teda počít?“ hlesla jsem tak trochu bezradně.
„Zatím ho dobře opatruj... až nadejde vhodný čas, jistě to poznáš. Jenom pamatuj... tvé schopnosti ti neumožňují z vytvořeného předmětu opět hmotu extrahovat, takže pečlivě rozvaž, než si budeš něco přát.“
„Skvělý...“ zamumlala jsem. „A to stačí si jenom něco přát? Co když budu volat do pizzerie a řeknu, že bych si přála pizzu? Nepromění se ten kámen na Prosciutto nebo Margheritu? Nerada bych to zkazila, víš?“
David se tiše zasmál. „Toho se bát nemusíš. Až dospěješ k rozhodnutí, prostě se té hmoty dotkneš a v duchu budeš usilovně myslet na to, co si přeješ vytvořit. To je celé.“
Ovšem, jak prosté! Jenže mě by stejně nepřekvapilo, kdyby z toho nakonec byla ta pizza! Při mý šikovnosti...
„Měj v sebe víru, Izabelo. To je jediná rada, kterou ti můžu dát. Cítím, že tohle všechno se nepřihodilo pouze náhodou... Má to svůj účel... stejně jako ty. A jednou se nepochybně dozvíš jaký.“
David se mezitím stal zase o něco víc průhlednějším a mě najednou napadala spousta otázek, který bych mu chtěla položit. Vždyť on byl jediný, kdo mi mohl říct víc o mámě i andělech. Jenže podle toho, jak reagoval, když jsem vyzvídala ohledně jeho povinností, by mi toho nejspíš stejně moc neprozradil.
„Uvidím tě ještě někdy? Když na tebe budu myslet?“ vyzvídala jsem a kupodivu mi bylo líto, že už musí jít. Tak ráda bych si s ním ještě chvíli povídala...
„Obávám se, že ne, Izabelo. To, že se naše cesty v určité fázi protnuly, mi umožnilo tě dnes navštívit. To lze ale pouze jednou... a můj čas již naneštěstí vypršel... Opatruj se... a věř pouze sobě...“ poradil mi ještě David, než se rozplynul docela.