Forsaken - 189. díl

Anotace: Riel už je oblečený a vyráží ven...

Sbírka: Forsaken

Když se Riel objevil v kuchyni znova, tentokrát už s vlasama staženýma do culíku a převlečenej do věcí od Marcella, už to taková sranda nebyla. Protože on kupodivu i v tom absurdním ošacení dokázal vypadat mužně, za což zřejmě vděčil především tý svý bundě. Přesto jsem si nemohla pomoct, abych ho trochu nepoškádlila.
„Dáš si teď tu polívku, Kene?“ zazubila jsem se na něho z barový stoličky, odkud jsem si ho pobaveně prohlížela.
„Pozdějc, jo?“ zamumlal, zatímco z ledničky vytáhnul ampuli krve a na jeden zátah ji do sebe obrátil. „Jedu teď na menší nákup.“
„Ale... seš si jistej, že je to rozumnej nápad? Vždyť jsi ještě před chvílí sotva chodil!“ zaprotestovala jsem, ale samozřejmě, že to na jeho rozhodnutí nemělo vůbec žádnej vliv.
„Proto tě taky hodlám vzít s sebou, Barbie. Tak pohni. Tyhle kalhoty neničí jen mou důstojnost, ale taky jistý partie, který mám celkem rád,“ poznamenal a já si nemohla pomoct, abych se na tu ohroženou část jeho těla okamžitě nezadívala.
Jo, Marcell to s tou velikostí spodků nějak nezvládl, i když otázka byla, jestli to neudělal schválně. Jediný Rielovo štěstí bylo, že během těch posledních dnů dost zhubnul, jinak by ho ta látka obepínala více než nestoudně. I takhle ale nechávala docela málo představivosti a to si radši ani nezastrkával triko dovnitř.
„To, co právě děláš, je protizákonný, víš to?“ zavrčel na mě Riel nazlobeně.
„Fakt? Vy to ale ženskejm děláte neustále, tak co má bejt?“ odsekla jsem a znovu jsem se na něho zaculila. „Vypadáš už o dost líp, než když tě sem Marcell přivezl,“ pronesla jsem s úlevou, protože to, jak předtím vyhlížel ve vaně, mě opravdu vyděsilo. Jasně, nebyl ještě úplně ve svý původní formě, ale když pominu ty dosud lehce propadlý tváře, tak už se jí velice přibližoval.
„Jo, už je mi líp. Když máš pravidelnej přísun krve a vydatnej spánek, tak regenerace probíhá celkem rychle.“
„To vidím. Jak teprve by musela probíhat, kdybys měl tu svou krvavou koupel.“
„Asi jsem mluvil trochu z cesty, co?“ zatvářil se Riel útrpně. „Dokonce jsem měl pocit, že...“ Rozpačitě potřásl hlavou. „Raději toho nechme. Jedeš teda se mnou?“
„Počkej, to bylo zajímavý!“ brzdila jsem ho okamžitě. „Cos měl za pocit?“
„Je to hloupý...“ zhodnotil to, jako kdyby snad věřil, že mě to odradí.
„To nevadí.“
„Fajn.“ Ještě malý zaváhání, než konečně spustil. „Měl jsem pocit, že za mnou přišla Erika... Uhozený, co?“
„Vůbec ne,“ řekla jsem mu a lehce jsem se na něho pousmála. „Já ti věřím.“
Podezíravě si mě přeměřoval. „Myslíš si, že už mi přeskočilo, co?“
„Vůbec ne!“ ohradila jsem se ihned. „Zatímco jsi spal, tak za mnou zase přišel David. To byl... mámin přítel. Povídali jsme si...“
„Takže je možný, že... tu opravdu byla?“ ubezpečoval se skoro dychtivě, to o Davidovi snad ani neslyšel. Jeho smůla.
„Proč by ne? Láska je pouto, které ani smrt nedokáže rozdělit.“
„To zní dost kýčovitě, Izabel. Ale asi je to jediný vysvětlení, jak se sem mohla dostat. Tohle místo je totiž... no... nemělo by bejt andělům tak docela přístupný...“ vysvětloval Riel svým obvyklým stylem, kdy spíš mlží, než aby něco fakt vysvětlil.
Neviděla jsem důvod, proč mu prozradit, že o tomhle už něco vím od Davida, stejně jako se mi nechtělo prve přiznat, že jsem byla více než očitým svědkem jeho setkání s Erikou.
„Pokud to zabrání ve vstupu Arielovi, tak mi to plně postačí,“ prohodila jsem a následovala ho do haly. „Jak se chceš vůbec do toho obchodu dostat? Má tenhle barák snad i vozovej park?“
„To ne, ale mám tu v přístavku zaparkovanou motorku. Připadalo mi bezpečnější ji nechat tady než tam, kde jsem přebejval. Nebyla to zrovna ta nejlepší čtvrť.“
„Jo, to je mi jasný,“ prohodila jsem a snažila se přitom nemyslet na tu rozsápanou kočku.
Riel se o ní zatím ani slůvkem nezmínil a já doufala, že na ten incident třeba docela zapomněl. A vzhledem k tomu, že jakmile jsme vyšli do zahrady, zamířil hned kamsi dozadu, nepředpokládala jsem, že by ho v nejbližší době zajímalo něco jinýho než ohořelý stromky.