Srdce bojovnice II - 54. díl

Anotace: Riel jde na snídani... a během ní se aspoň trochu smiřuje se svou situací...

Sbírka: Srdce bojovnice II

„Vyhlížíš téměř jako víla…“ pronesl princ obdivně, když mne uvítal před vchodem do jídelny, a následně mě pozorně doprovodil k mému místu.
Lehce rozpačitě jsem mu za ten kompliment poděkovala. protože ačkoli mě potěšilo, že se mu líbím, stále mne znervózňovalo, že nemám sebemenší tušení, jaké šaty mám vlastně na sobě. Nejistým hlasem jsem všechny pozdravila a pak hleděla, abych se co nejrychleji usadila a přestala tak přitahovat přespřílišnou pozornost.
„Čaj?“ nabídnul mi Thranduil dříve, než jsem mohla vůbec začít pohmatem prozkoumávat předměty na stole před sebou.
Vděčně jsem ho nechala, aby mi nalil, a přitom jsem dumala, proč je dnes takový úslužný, když ještě včera trval na tom, že mám být aktivnější. Nejspíš to z mé tváře vyčetl, neboť jakmile mi vyjmenoval, kde najdu jaké pečivo a kde se nachází džem, sýry a med, poznamenal, ať se moc neraduji, že o to vyšší výkony bude vyžadovat venku.
„A co přesně mě tam očekává?“ vyzvídala jsem znepokojeně.
Vždyť jen během té krátké doby, než jsem sem došla, jsem si musela dopřát několik přestávek. Mé svaly neuvěřitelně rychle odvykly jakékoli námaze a zarputile mi odpíraly svou poslušnost. Nejraději bych si hned po snídani opět lehla a zdřímla, avšak bylo zřejmé, že takový přepych mi Thranduil nedopřeje. Stejně jako mi odmítal sdělit něco konkrétního o tom mučení, které si pro mě připravil.
„Však brzy uhlídáš,“ odbyl mne a já jenom doufala, že se v něm Elrond nezmýlil. Bohatě mi stačilo, že jsem přišla o zrak, nechtěla jsem ztratit i ten malý život, jenž ve mně tak důvěřivě rostl. Nevěděla jsem, proč si Valar pro ten zázrak zrození vybrali právě mě, ale byla jsem za to nesmírně vděčná. Neboť vědomí toho, že z mého kdysi zhanobeného a zmučeného těla může vzejít cosi nevinného a čistého, mě naplňovalo úžasem a pomáhalo mi smířit se se svou minulostí.
„A nemůžeš aspoň naznačit…?“ naléhala jsem na prince, zatímco jsem se natáhla pro krajíc chleba a poněkud neohrabaně ho potřela džemem.
„Nebuď zvědavá, Riel, přece by ses nepřipravila o veškerá překvapení.“
„Jenom jsem chtěla vědět, jestli se mám jít nejprve převléci do uniformy,“ ohradila jsem se proti jeho sprostému nařčení. Ovšem, že jsem byla zvědavá, kdo by také nebyl, avšak nemínila jsem se k něčemu tak typicky ženskému přiznat.
„To nebude zapotřebí,“ odtušil Thranduil. „Přinejmenším dnes ne.“
„Výborně…“ zamumlala jsem uštěpačně a bez valného nadšení jsem se zakousla do chleba.
Princova strohost se mě trochu dotkla. Vždyť i jako voják jsem měla větší představu o tom, co mě očekává, než nyní! A k tomu ten Elrondův brilantní plán… Občas se mi zdálo, že jsem jen něčí panenkou na hraní! Kdy jsem ztratila schopnost řídit svůj život sama? Měla jsem ji vůbec někdy? Od chvíle, kdy jsem vstoupila do armády, jsem poslouchala něčí rozkazy a byla vděčná za to, že nemusím o ničem rozhodovat. Jenže teď už se nejednalo pouze o mě… bylo tu ještě mé dosud nenarozené dítě, které jsem musela chránit. A právě kvůli němu jsem si tolik přála zvědět, co má se mnou princ v úmyslu.
I když… záleželo na tom vůbec? Vždyť by po mně jistě nežádal něco, čím by to malé mohl ohrozit… A cokoliv bude lepší, než jen sedět zavřená v pokoji a naříkat nad svým údělem. Elrond měl pravdu… už jsem se litovala dost… Teď nastal čas začít s tou nepřízní osudu konečně bojovat. Musím přestat doufat, že někdy znovu uvidím, protože by se mi také mohlo stát, že strávím celý svůj život marným čekáním, a to jsem v žádném případě nechtěla dopustit.
Můj život možná ztratil veškeré své barvy, avšak neztratil dosud svůj význam… ještě jsem přece žila a to bylo to hlavní… A s Thranduilem po svém boku a naším dítětem pod srdcem jsem byla dokonce bohatší než kdykoli předtím. Co na tom, že už nikdy nenapnu tětivu luku… nikdy neuslyším ten líbezný svistot, se kterým šíp prolétá vzduchem… vždyť jsou tu i jiné radosti, které si mohu dosud vychutnávat. A kdo ví… třeba to budu jednou já, kdo našemu potomkovi bude radit, jak zacházet s lukem…
Ta představa mě naplnila pocitem téměř ochromujícího štěstí a já se neubránila tomu, abych se spokojeně nepousmála. V náhlém impulzu jsem rukou sklouzla na své bříško, na kterém se můj stav zatím vůbec neprojevil, a láskyplně jsem ho pohladila.
Moc tě miluji… řekla jsem v duchu tomu tvorečkovi uvnitř sebe. Všechno bude zase dobré…
Ani jsem nepostřehla, že se Thranduil zvednul, dokud mě zničehonic neobjal před opěradlo židle, a nepřikryl svou rukou tu moji.
„Vy jste moje rodina… a pokud tuto skutečnost odmítne král přijmout, pak zůstaneme tady… Už tě nenechám nikdy znovu odejít…“ přislíbil mi a ta slova ztvrdil polibkem do mých vlasů.