Paranoia Park (33D) 3.

Anotace: pokračování příběhu o soužití velmi zvláštní rodiny (občas černý humor, tak pozor na to).

Sbírka: Paranoia Park (33D)

Šla jsem do schodů a přála si, aby tento den už konečně skončil. Nejenom že k mé milované Daphne přes strop "prší" kočky, které si chce můj otec ukuchtit k jídlu (což mi připomíná, že zůstal doma sám přes tři hodiny), ale ještě k tomu mi dneska přišla faktura na nedoplatek za elektřinu. No - a samozřejmě nesmím zapomenout na zubaře, kterého jsem dnes s Daphne navštívila.
Možná si řeknete, že zajít k zubaři kvůli rovnátkům není zas až taková hrůza, jak se většina náctiletých (nikoliv rodičů) bojí, jenže to není pravda. Ovšem (jak jsem se sama na vlastní kůži a oči přesvědčila) v dnešní době netrpí děti, nýbrž rodiče.
Dentista mi musel pomáhat z podlahy, kam mě srazila suma za těch pár drátků, které mají mé dceři údajně napravit křivozubý úsměv. Avšak má mysl nedokázala pochopit co vlastně znamenají ty kulaté věci za tou jedenáctkou.
Nicméně po půl hodině mě dentista vlídně ujistil, že rovnátka (sumu za ně) můžu hradit i po splátkách. To mě sice moc neuklidnilo, alespoň jsem však mohla přemýšlet i o něčem jiném než o využití koček (ve stejném smyslu, jaký zamýšlel můj otec. A za to se opravdu hluboce stydím.).
V tuto chvíli za mnou Daphne poskakovala a zářivě se usmívala na celý svět.
A bodejť by se neusmívala. Za ty peníze bych jí ten úsměv klidně pojistila připínáčky. Ale, bohužel, ten její zářivý úsměv nebyl moc přívětivý. I když nepřívětivý asi není to správné slovo. Možná by lépe sedělo - DĚSIVÝ.
Jak jsem se totiž dozvěděla (teprve dnes), děti si mohou vybrat barvu rovnátek (gumiček). A Daphne si vybrala svou oblíbenou barvu. Červenou.
Takže za mnou vesele poskakovala Červená karkulka (jelikož dnes bylo všechno její oblečení červené) s úsměvem upíra, který se zrovna napil krve. Ani se moc nedivím lidem v tramvaji, že si od nás odsedali. Daphne alias vampýr a já po kříšení ze země vypadala jako chcíplý (mrtvý) bezdomovec. Nádherná dvojice.
Neodkázala jsem potlačit povzdech, když nás minula paní Kudlinková. Největší to drbna z celého domu. Už teď jsem si dokázala představit, co bude povídat sousedkám o chudáčkovi Daphne, která musí jíst kdoví co, že má tak červené zuby.
Konečně jsme dorazily k našemu bytu. Ještě jednou jsem zkontrolovala číslice a písmeno. O patro níž totiž byl byt 88D a ve stavech velmi podobných tomu současnému jsem měla tendenci přehlížet čísla a prostě se snažila dostat do bytu s dveřmi alespoň trochu podobnými našim (několikrát kvůli tomu na mě museli volat policii.).
Zastrčila jsem klíček do dveří. Seděl a šlo jím otočit. Fajn. Zatím dobré.
Pomaloučku jsem otevírala, neboť jsem měla až posvátnou hrůzu z koček, které k nám dneska propadly stropem. Možná to nebyl děs jenom z koček. Můj otec je totiž také docela děsivý - obzvláště, když má loveckou náladu.
Najednou mě do nosu udeřil strašlivý puch a já dveře málem vyrazila z pantů. "Otče!" zakřičela jsem téměř hystericky, ale vzápětí jsem se uklidnila. Dvě hromádky dlouhých chlupů na mě vyčítavě mňoukly. S respektem alergikům vlastním jsem o krok ustoupila.
"Ano?" ze stěny naproti se vynořila tátova hlava. "Přeješ si něco, zlatíčko?"
Byla bych přísahala, že v tu chvíli se pod ním vytvořila kaluž z medu, který mu jistojistě musel kapat ze rtů.
"Nic," usmála jsem se (lehce výhružně). "Už ty kočky nechceš sníst?" optala jsem se stejně sladkým hláskem, jakým se mě ptal před chvílí on.
Překvapeně zamrkal. "Ale co si to o mě myslíš, srdíčko moje?"
"Nemyslím," odsekla jsem rozladěně, jelikož jsem se zrovna v tu chvíli zavadila koutkem oka o fakturu s nedoplatkem. "Znám tě. Tak buď tak laskav a odpověz."
Na několik vteřin otec zmizel a pak ke mě prošel dveřmi z kuchyně. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo měl respekt z koček. I když u táty to bylo celkem neobvyklé (obzláště, když měl v plánu si je ugrilovat).
Jenže důvod se zjevil v celé své krvavé nádheře skoro ihned.
"Co se ti to stalo?" vydechla jsem ohromeně, když jsem spatřila jeho ruce s četnými hlubokými šrámy, ze kterých ještě kapala krev.
Táta vrhl na kočky vraždící pohled (a vypadal přitom jako roztomilá koala, která se chystá vraždit), kývl jejich směrem a řekl: "To ty potvory kočkovité. Egypťané asi měli pravdu. Ty mrchy škrábavé asi doopravdy obývají více dimenzí než se může zdát."
"Bože díky!" prostě jsem se nemohla udržet. Konečně nějaká věc, které se v té dimenzi musí můj otec bát. Najednou jsem ty kočky milovala k zbláznění. A vůbec mě netrápilo, že jsem na ně téměř smrtelně alergická.
"Ještě řekni, že jsi ráda." urazil se táta.
Potlačila jsem chuť tančit čardáš. "Ani ne ráda." pokrčila jsem rameny a odebrala se do svého pokoje.
Sotva jsem za sebou zavřela dveře, ozval se hlasitý řev, který donutil okenní tabulky poskočit v rámu.
Ano, na mého otce se usmála jeho vnučka.

_____________________________________

Tak dneska konečně pokračování, omlouvám se, ale musel/a (XD) jsem přeintalovat ntbk, jelikož po zapůjčení mi ho můj drahý bratr vrátil komplet zavirovaný.
Tím pádem zatím nemám internet, ani Officy a navíc se mi původní kapitola smazala (jelikož nebyla zálohovaná).
Takže ještě jednou upřímné sorry :)