Melien Edhel - LXIV. kapitola - část 1/2

Anotace: Lidianna se dohaduje s Glorfindelem... A proč Legolas uhodil Thranduila?

Sbírka: Melien Edhel

LXIV. KAPITOLA
Lidianna podrážděně semkla rty a pokoušela se potlačit vztek, který se jí při pohledu na nezúčastněně se tvářícího lorda zmocňoval.
„Co tím chceš říct?!“ vyjekla dopáleně a ruce sbalené v pěsti sevřela ještě pevněji. „Vždyť kdyby ses s tím nikomu nesvěřil, tak to takhle nedopadlo! Chceš snad popřít, že jsi to celé zavinil ty?!“
„Popříti?“ opáčil Glorfindel odměřeně a byl v tu chvíli vděčný, že ho prozíravě napadlo před zahájením této z princezniny strany dosti vášnivé debaty poodejít do bezpečné vzdálenosti od tábora. I když ona vyhlížela, že je jí zhola lhostejno, kdo ji zaslechne, on chtěl tuto nepříjemnou záležitost probrat beze svědků. A pokud možno co nejrychleji. „Bych já čehos popříti mohl, musel bych nejprve přesvědčen býti, že jsem se vskutku číms provinil. Však já na činu svém ničeho špatného neshledávám. Cožpak nedomníváš se, že Legolas práva zvěděti měl, čeho se otec jeho dopustil?“
„Ne, to si opravdu nemyslím! Ti dva spolu očividně nikdy moc nevycházeli a tys to tímhle akorát ještě zhoršil! A netvař se, že ses snažil pomoct Legolasovi! Oba dobře víme, čí zájmy jsi v téhle své hře hájil a ty jeho to rozhodně nebyly!“ osopila se na něho Lidianna natolik prudce, že ho přiměla o krok ustoupit. „Já jsem ti věřila, sakra! Myslela jsem, že jsi můj přítel! A tys mě takhle hnusně podrazil!“
Glorfindel si založil ruce na prsou a chladně si ji přeměřoval, čímž v ní vzbuzoval neodolatelné nutkání ho vší silou nakopnout někam, kde by ho to hodně bolelo. O jednom takovém místě věděla a přestože byla kvůli své výšce poněkud znevýhodněna, nepochybovala o tom, že přinejmenším tam by nohou dosáhla.
„Kdyby ses na chvíli uklidniti zkusila, pak zajisté na důvod pravý rozčílení svého bys hned přišla,“ pravil lord nenuceně, aniž by tušil, jaké nebezpečí mu od ní hrozí. „A tím jest, že ty na situaci této viny největší neseš. Neb Legolas by o věrnosti tvé nezapochyboval, kdybys ty důvěry jeho již několikráte předtím nezklamala. Však možná toho též na kohos jiného svésti bys chtěla...“
„Možná ano... třeba bys mi s tím mohl pomoct, tobě to jde, jak se zdá, víc než dobře!“
„Já ničeho takého nečiním!“ odmítl Glorfindel rázně její nařčení.
„Že ne?! Schováváš se tu za ty svý hezký řečičky, jako kdyby sis myslel, že jsem vážně úplně blbá! A nejspíš i jsem, když jsem ti vůbec kdy mohla uvěřit!“
Nepřívětivě se na ni zamračil. „Já důvodu nevidím, proč bys mi ty věřiti nemohla! Ostatně já to nebyl, kdo Legolasovi pravdy vyjevil!“
„Ne... tys to jenom řekl všem v jeho okolí, co?!“ procedila vztekle. „Cos jim vůbec navykládal za lži?! Proč si Legolas myslí, že jsem se s jeho otcem vyspala, když ty dobře víš, že se nic takového nestalo?!“
„Toho já netuším, nejspíše kdos k závěru chybnému dospěl a toho dále šířil,“ navrhnul Glorfindel nevinně.
„To si myslím taky!“ nenechala se Lidianna ošálit. „A proto chci, abys jel se mnou a vysvětlil mu, jak se celá ta věc má!“
„Cožpak jsi toho dosud neučinila?“
Stiskla pěsti ještě silněji, až se jí nehty bolestivě zaryly do měkké kůže dlaní. „Samozřejmě, že ano! Ale nějak tomu nechce věřit, když mu to tvrdím zrovna já!“ vysvětlila mu sarkasmem přetékajícím hlasem.
„A pročpak soudíš, že bych já uspěl, když tobě se toho nezdařilo?“
„Protože jsi jeho přítel!“ vykřikla rozčileně. „Nemůžeš teď přece odjet a dělat, jako kdyby se tě to vůbec netýkalo!“
„Vskutku? A pročpak by ne? Já bych se jen nerad do záležitostí vašich soukromých vměšoval. Ještě čehos se pokazí a ty mne z toho pak osočovati budeš,“ doslova se jí vysmíval Glorfindel.
„A to já se zase vměšuju celkem ráda!“ oznámila mu s předstíraným veselím. „Právě teď mám chuť promluvit si s Nimloth... a ujistit se, že také nedošla k mylnému závěru!“
Plavovlasý lord přimhouřil podezřívavě oči. „Pročpak domníváš se, že by jí cos takého zajímalo? Vždyť lordu Gildorovi slova svého dala.“
„To ano... ale pokud vím, tak její rozhodnutí nebylo tak jednoznačné, jak by se ti líbilo!“ odvětila a tentokrát to byla ona, kdo dával najevo svůj posměch. „Třeba si to ještě rozmyslí...“
„Toť nepravděpodobným jest!“ nehodlal se tím Glorfindel nechat znejistit.
„Opravdu? Staly se i podivnější věci...“ prohodila vědoucně. „Navíc Nimloth měla vždy pro král Eryn Lasgalen slabost...“
Nebýt Lidianna dívkou, nemilosrdně by ji v tu chvíli, co to vyslovila, srazil pěstí k zemi, takto mohl pouze zlostně skřípět zuby a probodávat ji takřka nenávistným pohledem, ze kterého si toho však příliš nedělala.
„Já od tebe vydírati se nenechám!“ pronesl mrazivě. „Pokud ty Nimloth čehos sděliti si přeješ, tobě v tom zbraňovati nebudu! Však věz, že pokud štěstí jejího tím ohrozíš, pak se tobě čehos horšího než-li toho, že tebe choť tvůj opustil, přihoditi může!“
„To má být výhružka?“ zeptala se ho podobně ledovým tónem a stále se nedokázala vzpamatovat z té strašlivé proměny, jež se s ním udála.
Kde je ten mírumilovný ellon, který kdysi odmítal tasit meč proti Thranduilovi, a o němž se vyprávělo, že svou zbraň navždy odložil? Teď stačila jediná zmínka o Nimloth a on vyhlížel, že by byl schopen ji na místě proklát tím těžkým mečem, jenž mu visel u pasu. Choval se téměř jako posedlý...
„Výhružka?“ pousmál se na ni, ale v jeho výrazu nebylo nic z jeho dřívější dobrosrdečnosti a laskavosti. „O tom raději nepochybuj!“

„Jednomu však nerozumím...“ ozval se po chvilce zadumaného ticha Legolas. „Poté, co král i bratr Váš padli, proč jméno Malgaladovo v zapomnění zůstalo? Vždyť do kroniky rodinné jste jeho dopsati nechati mohl...“
„On s králem Oropherem již spojován býti nechtěl,“ pravil Thranduil tiše a zalitoval, že se dříve nedozvěděl o tom, že se jeho bratr též účastnil bojů na Dagorladu. Kdyby to jen tušil, neustal by v hledání, dokud by jeho tělo nenašel a se všemi poctami, jak se na prince sluší, nepohřbil, namísto toho, aby ho nechal tlít ve smrduté bažině.
„Vám poštěstilo se s ním ještě hovořiti?“ vyzvídal Legolas dál a král se musel pousmát. Bylo tolik věcí, které mu nikdy nesdělil... O Roweně mlčel kvůli své hrdosti a o Malgaladovi proto, aby vyhověl bratrovu přání. Jenže časy se mění... a jemu připadalo, že má jeho syn právo znát konečně pravdu. A kdo ví... třeba jednou nalezne odvahu i k tomu, aby mu řekl, kdo byla jeho pravá matka...
„Toho naneštěstí nikolivěk... Však on dopisu zanechal, jenž po případné smrti jeho mi předán býti měl. A v tom tohoto nad pochybnosti veškeré žádal.“
Thranduil se raději nezmínil o dalších věcech, které tam jeho bratr psal. Jako třeba vyjádření podivu a znechucení nad tím, že se nezřekl své pozice následníka trůnu a nepokusil se ho vyhledat. Že klidně dál sloužil tyranovi a vrahovi, jako kdyby se vůbec nic nestalo... Ne, Malgalad se svým přáním nedistancoval pouze od Orophera, nýbrž i od něho... A právě proto se zdráhal odjet do Amanu, jelikož mu nebyl dosud připraven čelit. Nevěděl, jakými slovy ospravedlnit své počínání.
Copak skutečnost, že byl natolik otupělý ze ztráty Roweny, že nebyl schopný dělat nic jiného než poslouchat královy rozkazy a plnit jeho přání, ho nějak omlouvala? Copak by mu mohl přiznat, že byl doslova závislý na trestech, které mu Oropher více než ochotně uštědřoval? Nikdy se mu nepodařilo zjistit, jestli vycítil jeho potřebu po fyzické bolesti a nebo byl pouze sadistou, kterému se zamlouvalo ubližovat jiným, každopádně to bylo tehdy jen díky němu, že se nepoddal svému trápení a neumřel steskem.
„A máte o něm zpráv nějakých z Amanu?“ dotíral Legolas vytrvale. „Shledal se on opět s oním kapitánem?“
„Toho já vskutku netuším, však vzhledem k povaze smrti Thalionově já pochybností mám, že lord Námo jemu vzpomínek ponechal,“ prohodil Thranduil skepticky.
„Však osobnost jeho by přec beze změny zůstala... a tedy vyloučeno není, že k sobě opět cesty nalezli...“
„Ni toho vyloučeno není,“ připustil král nepřítomně, neboť ho nyní více než milostný život jeho dávno ztraceného bratra trápila docela jiná věc.
A tou bylo nepřirozené ticho, které kolem nich panovalo. Nacházeli se zrovna na rozlehlé planině, jejíž vyprahlá načervenalá zem byla plná podivných klikatých puklin, které působily dojmem, jako kdyby se ze samého nitra Ardy dralo cosi hrozivého na povrch. V tenounkých proužcích z nich stoupal bělavý dým, avšak ani tento jev nebyl kupodivu provázen sebemenším zvukem.
„Bývá zde vždy takto zádumčivo?“ otázal se a znepokojeně se rozhlížel kolem sebe.
Legolas následoval jeho příkladu a po chvilce odmítavě zavrtěl hlavou. „Obvykle nikoliv.“
„Toho jsem se obával...“ konstatoval král ustaraně. „Možná bychom se odsud co nejrychleji kliditi měli.“
„Domníváte se, že by se lord Námo opět objeviti mohl?“
„Nu, řekněme, že by mne toho příliš nepřekvapilo!“ poznamenal jeho otec a oba pobídli své hřebce, aby měli tento nehostinný úsek co nejdříve za sebou.
A bylo to akorát včas, neboť kdyby tak neučinili, obrovská rozeklátá prasklina, která se s hrozivým hřmotem zničehonic rozběhla jejich směrem, by je dostihla dříve, než-li by vůbec měli příležitost stočit své koně někam do bezpečí. Ovšem ani teď neměli ještě vyhráno. Další průrva se bleskurychle vytvářela takřka souběžně s tou první a hrozila, že oba ellyn uvězní na úzkém pásu nestabilní země, zcela bezmocné a bez jediné možnosti úniku. Legolas se toho dovtípil jako první.
„Zpátky!“ zavolal na Thranduila stále zatvrzele směřujícího kupředu, přestože mu muselo být jasné, že nemá sebemenší naději překonat vzdálenost, která je dosud dělila od rozlehlého lesa rýsujícího se na obzoru, už jen proto, že plocha před nimi se kvapem měnila v jeden obrovský kráter.
„Ty vrať se, však já toho přec jen zkusím!“ odvětil král odhodlaně a bylo zřejmé, že opravdu nehodlá couvnout.
Legolas tlumeně zaklel. Na nějaké dohadování nyní nebyl čas, neboť každým okamžikem hrozilo, že se oba zřítí do útrob Ardy, a tak udělal to, co považoval v dané situaci za nejlepší. Když se s Celebrem zručně přitočil k otci a vší silou ho udeřil do spánku, jenom doufal, že mu to jednou odpustí.

Tráva zašustila pod tichými kročeji, ale ona se ani nenamáhala vzhlédnout, aby zjistila, kdo se k ní blíží. Dál seděla na chladném kameni, na který krátce po Glorfindelově odchodu klesla, a se skloněnou hlavou zírala kamsi do země.
„Tarien?“
Rúmil, jenž se zastavil necelý metr od ní, se ani nepotřeboval ptát, jak její rozhovor s bývalým imladriským kapitánem dopadnul. Její svěšená ramena to prozrazovala dostatečně jasně.
„My zpět do Imladris bychom vyraziti měli, by nás tmy venku nezastihlo,“ upozornil ji tiše.
Mlčky přikývla, ale neučinila žádný pokus se zvednout. Nač také? Bylo jí naprosto lhostejné, co nebo kdo ji tu zastihne. Neměla, kam se vrátit, ani ke komu. Nevěděla, co si počít, a proč se vůbec namáhat. Nechtělo se jí dělat vůbec nic.
„Lidianno...“ oslovil ji troufale jménem, avšak nezdálo se, že by si toho povšimla. A pokud ano, tak jí to zřejmě nevadilo. „Tohoto přec ničeho neznamená. Vy v Legolase důvěry míti musíte... však on Vás dříve či později sám vyhledá.“
Prudce zvedla hlavu a probodla ho nevlídným pohledem.
„Mám snad čekat, až se něco takového uráčí udělat?! A pak mu mám jen tak odpustit?! A co příště?! To si pokaždé prostě odkráčí, jakmile se mu něco znelíbí?!“
„Pokud Vám se toliko protiví, proč mrzí Vás, že Vám lord Glorfindel pomoci své odepřel?“
„Protože i když mám na něj vztek, tak mi na něm záleží!“
„Láska již takovou bývá...“ poznamenal posměšným tónem.
„Nechte si laskavě ta moudra!“ utrhla se na něho nerudně. „Vy se tímhle ohromně bavíte, co?!“
„Pročpak si toho myslíte?“
Podrážděně sebou škubla. „Proč?! Už jen kvůli tomu, jak jste si se mnou pohrával! A pak jste si klidně odjel pryč!“ vyhrkla.
„A čehož jste chtěla, bych učinil? Já Legolasem nejsem a jemu v úmyslu ublížiti rozhodně nemám. Pokud chováním svým nehodným jsem Vás urazil, pak hluboce se za to omlouvám, však jednoho si raději hned teď ujasněme... pochybení tohoto se opakovati nesmí, rozumíte?“
Přikývla, náhle tonoucí v rozpacích. „Já ani nevím, co to do mě vjelo… Nechtěla jsem… je mi to líto…“ vykoktala ze sebe nesouvisle.
„Ničeho se přec nestalo, Lidianno,“ utnul ji rázně, neboť netoužil po tom, aby mu jeho odsouzeníhodný poklesek připomínala. Jenže ji to trápilo natolik, že o tom nemohla přestat mluvit.
„Že ne?! Nevím, co si o mně myslíte, ale obvykle se jen tak nevrhám na cizí muže!“ snažila se napravit si aspoň trochu reputaci.
„Z čehos takého bych se Vás podezírati neodvážil, princezničko!“ odvětil, ale tentokrát to hrozné oslovení znělo nečekaně mile. „My oba chyby jsme učinili, však já důvodu nevidím, proč déle se tím zaobírati, když na tom, čeho událo se, praničeho změniti nemůžeme.“
„Chápu, že pro Vás je jednoduchý pustit to jen tak z hlavy, ale já to prostě nedokážu!“
„Vždyť to pouze polibku bylo, zapomeňte na to, že bych Vás kvůli tomu za choť svou pojal!“ odseknul jí v marné snaze trochu odlehčit situaci.
„Jednoho manžela už mám a bohatě mi to stačí! A ani nechci vědět, jak se na tohle bude tvářit!“ povzdechla si útrpně.
„Toť již záleží pouze na Vás…“
„Jak na mně?“ nechápala Lidianna.
„Nu… buď mu toho docela zamlčeti můžete… či v případě, že odvahy máte, mu toho sama hrdě sdělte, by věděl, o co kvůli hlouposti své přišel!“
„A to Vám připadá jako dobrý nápad?!“ opáčila nevěřícně. „Po tomhle by mě nezatratil… ale rovnou zabil!“
„Naopak, princezničko… tehdy by on teprve o Vás skutečně usilovati začal.“