Savoy Place - 13. díl

Anotace: Enjoy!

Vešli jsme dovnitř a já se ujala výběru stolu a usadila jsem je u jednoho ze zadních stolků. Okamžitě se u nás objevil Robert. Jeho rychlost mě vážně překvapila, ale rozhodně mile.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil Robert.
„Ahoj. Robe, tohle je Nicolas a tady slečna je Jane. Robert.“ Představila jsem je.
Jane něco zamumlala a dál se věnovala prozkoumávání interiéru čajovny. Kluci si podali ruce a začali se bavit.
„Vy se znáte?“ ptala jsem se překvapeně.
„Spíš jen od vidění ze školy. A pak samozřejmě vím, o koho jde.“ Odpověděl mi Robert, ale o moc chytřejší jsem z toho teda nebyla.
„Tak teď tě nechápu,“ přiznala jsem se a střídavě jsem sledovala jejich obličeje, ale ani jeden se nehodlal mi to vysvětlit. Podívala jsem se na Roberta a hypnotizovala ho vyčítavým pohledem tak dlouho, dokud nezačal mluvit.
„Neříkej mi, že ho neznáš.“ Řekl to takovým tónem, jako bych se dopustila osudové chyby. Čekal na mou reakci a pak jen zakroutil bezradně hlavou. Vypadalo to, že od něj se víc nedozvím. Zaměřila jsem se na Nicolase, ale ten jen mlčky přihlížel a usmíval se.
„No tak mi to už řekněte.“
Na konec promluvil Nicolas. „Možná znáš moji rodinu. Nicolas van der Neville.“ Představil se mi celým jménem a přidal pěkně kyselý škleb.
Teď už jsem samozřejmě věděla, o kom je řeč.
„No tak teď už to chápu. Promiň, ale znám jen tvé jméno. Těmhle informacím se už roky úspěšně vyhýbám, takže neznám tváře.“ Omluvně jsem se na něj usmála.
„V pohodě. Já se svým jménem stejně moc nechlubím.“ Smutně se pousmál.
„Tak co to bude, panstvo?“ ozval se Robert.
„To je dobrý, přebírám štafetu,“ chtěla jsem se zapojit do pracovního procesu, i když mi zbývala minimálně půlhodina do začátku pracovní doby.
„Žádný takový,“ začal couvat Robert se smíchem, „dnes jsi zákazník, tak si to jednou užij.“
„Ta půlhodina mě už nezabije,“ protestovala jsem.
„Já ti dám půlhodina. Vždyť máš ještě dneska volno. Netvrdil tady náhodou někdo, že celý den bude ležet v knížkách? A zatím lítáš po venku. Ach jo, holka.“
Chvíli jsem na něj jen koukala.
Proboha!
Jak jsem na to mohla zapomenout? Už budou čtyři odpoledne a já jsem poznámky ani neotevřela.
Díky událostem, které se mi od sobotního večera staly, jsem úplně vypustila z hlavy takovou obyčejnou věc, jako zítřejší zkoušku.

Teprve nyní na mě všechno dolehlo v celé své velikosti.
Nevědomky jsem se posadila, opřela o zeď a zavřela oči. Okolí mi splynulo jen ve zvukovou kulisu nezřetelných tónů.
Začala jsem si plně uvědomovat, co jsem zažila, i to, co teprve přijde.
Svět, do kterého jsem teď patřila i já, ačkoliv nedobrovolně, mi zasahoval do života více, než by mě kdy napadlo. A to jsem teprve na začátku. Už jsem nevěřila, že tomu dokážu vzdorovat.
Už ne.
Není cesty zpět. Můžu jít jen dopředu, kde na mě čeká nejistá budoucnost, které jsem se tolik děsila. Bála jsem se jí, protože jsem o ní nic nevěděla. Kdykoli začali rodiče mluvit na toto téma, okamžitě jsem je přestávala poslouchat. Stejně to bylo myšleno hlavně pro Elenu. Ona byla prvorozená, u ní se to očekávalo. Já měla být jen další bezvýznamná a obyčejná holka.
Jedinou věcí, kterou jsem si byla jistá, bylo, že musím vidět rodiče. Mají právo to vědět a já potřebuji jejich pomoc. Jen doufám, že mě po tolika letech neodmítnou.

Otevřela jsem oči a snažila se zorientovat. Když jsem pohledem přejela přes Nicolase, pousmál se, ale o mém „výpadku“ neřekl ani slovo.
„Nevěděl jsem, co ti objednat, tak jsem to nechal na obsluze. Takže stížnosti směřuj na jeho hlavu.“
„Děkuju. Omlouvám se, ale nějak jsem se zamyslela. Můžu mít jeden osobnější dotaz?“ zeptala jsem se nesměle. Přikývl, takže jsem pokračovala.
„Ty nejsi moc nadšený ze svého postavení, že? Nebo se mi to jenom zdálo?“
„Máš pravdu, odvařenej z toho moc nejsem. Za ty roky už jsem si částečně zvykl, ale rozhodně si to neužívám. Všichni si myslí, jaký je to jednoduchý život. Pro bezcitného člověka toužícího jen po kariéře, slávě a penězích to má své výhody. Ale já bych se toho všeho klidně vzdal a konečně bych začal žít normální život.“ Odmlčel se, proto jsem pokračovala já.
„Všichni vidí jen ten titul a nacpaná bankovní konta. Myslí si o tobě, že jsi neschopný a všude jsi se dostal jen díky známostem a velkorysým šekům.“
„Pořád říkají, jak můžeš dělat, vše co tě napadne, jak máš všechny dveře otevřené.“ Pokračoval Nicolas se znatelným smutkem a zklamáním.
„Ale ve skutečnosti tam jsou jen jedny dveře a do nich tě někdo tlačí, aniž by se zeptal na tvůj názor.“ Dodala jsem s ironickým pousmáním.
Chvíli jsme oba mlčeli a oddávali se svým myšlenkám.
„Koukám, že to taky znáš. Ale jak je možný, že jsem tě nikdy na těch akcích a večírcích neviděl? Já mám účast povinnou. A asi až do smrti.“ Zajímal se s neveselým úsměvem Nicolas.
„S rodinou neudržuji žádný kontakt. Před několika lety jsem se odstěhovala sem k babičce.
Jednou mi řekla, že pokud se mi nelíbí, kam vedou ony otevřené dveře, mám si najít otevřené okno mířící na jinou stranu. A já šla a vyskočila z něj.
Dokud nezemřela, žila jsem jako v ráji. Užívala jsem si chvíle strávené s ní a vše ostatní mi připadalo jen jako ošklivý sen. Měla jsem pravý domov prosycený láskou a něhou, nezkažený penězi a velkolepými večírky. A teď si musím jít lehnout a znovu se ponořit do té noční můry. Vrátit se do světa přetvářky a povrchnosti. Nečekala jsem, že cesta zpět bude stejně rychlá jako tehdejší skok z okna. A ta představa mě dost děsí.“
„Bojíš se tam vrátit?“
„Mám strach snad ze všeho, co je s tím spojené. Hlavně mě užírá ta nejistota. Nevím, jaká bude jejich reakce na ,návrat ztracené dcery‘. Vůči matčiným poznámkám jsem už imunní, takže na jejím postoji mi ani moc nezáleží. Vždy bude s něčím nespokojená. Hlavně se obávám, že jsem zklamala otce natolik, že nebude schopný mi odpustit. Vím, co jsem mu svým odchodem způsobila, ale doufám, že to odloučení bude považovat za adekvátní trest. Vytrestala jsem tím hlavně sebe.
Ještě se bojím toho prvního setkání. Přijde mi děsně blbý jednoho dne přijít, zazvonit na dveře a s úsměvem říct: ,Ahoj, jsem doma.‘ Jakoby se nic nestalo a já byla jen na nějaké dovolené.“
„Nemáš náhodou nějakej nápad?“ podívala jsem se na něj s nadějnými plamínky v očích.
„Myslím, že mám. A je nečekaně dobrej.“ Tajemně se usmál a já čekala, co z něj vypadne.