Forsaken - 198. díl

Anotace: Střípky událostí.

Sbírka: Forsaken

Následující týden uběhl celkem rychle. A rozhodně jsem se nenudila...

„Jak by sis představovala svůj život?“ zeptal se mě zničehonic Riel jednoho odpoledne.
Trochu zaskočeně jsem se na něho zadívala a přestala si na chvíli hrát s brčkem, kterým jsem usrkávala tonic ze sklenice.
„Ani nevím... normálně... Práce... přítel... nějací kamarádi...“ Nerozhodně jsem pokrčila rameny.
Seděli jsme na zahrádce jedný restaurace a já měla za sebou dopolední „bleskový“ trénink na opuštěný louce a vydatnej oběd, jenž jsem si prej zasloužila. Nejspíš za to, že jsem proti těm jeho příkazům nic nenamítala, protože za můj výkon to určitě bejt nemohlo.
„Tohle všechno přece ještě můžeš mít.“
„Jo?“ Znovu jsem se napila vychlazenýho nápoje. „To jsem ráda.“
„Vážně? Tolik se těšíš, až se zas vrátíš do kanclu?“ posmíval se mi Riel.
A oprávněně, protože tohle mě fakt vůbec nelákalo. Dřepět zase před compem nějakejch osm hodin a poslouchat řeči někoho, jako je Klára. Brr! To bych tu osobu snad dřív sejmula bleskem, než abych to dál snášela!
„No... co jinýho mi zbejvá?“ prohodila jsem navenek sebekriticky.
„Jestli jsi opravdu jednou z nás tak cokoli... Přece bys nechtěla strávit věčnost takovou nudnou myší prací!“
„A proč ne? Já jsem nudnej jedinec, jestli sis toho ještě nepovšimnul. Nudný myší práce jsou pro mě jako dělaný!“ ušklíbla jsem se a roztočila jsem stýblem kostky ve sklenici.
„Nesmysl.“ Rielova ruka zabloudila na mou tvář, aby ji krátce pohladila. „Ty máš zcela jistě na víc.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Nemluvils teď někdy s mým tátou? Tohle zní jako něco od něj!“
„Jo?“ zatvářil se pobaveně.
„Jo! Pořád do mě hučel, abych si dodělala vejšku! Měla jsem toho plný zuby!“
„A teď?“
Trochu trpce jsem se pousmála. „Jestli ty testy budou pozitivní, tak ho asi poslechnu... nechci furt někomu dělat poskoka.“
„To udělej, nic tím nezkazíš.“
Ten večer jsem strávila v pracovně s notebookem a prozkoumávala školy, který by mohly připadat v úvahu.

„Pověz mi... Petřík vepřík byl tvůj typ a nebo jsi s ním byla jenom proto, abys nebyla sama?“ vyzvídal Riel hned ten další den opět po obědě.
„Proč tě to zajímá?“ zamračila jsem se na něho lehce. „Už jsme se o něm přece bavili.“
„Jsem prostě zvědavej,“ prohodil nenuceně.
„Fajn...“ Několikrát jsem bodla stýblem mezi kostky ledu, jako kdybych je mohla potrestat za svá blbá rozhodnutí. „Nebyl tak docela můj typ... ale byl tam, když jsem ho potřebovala... zpočátku...“
„Takže stačí, když někdo projeví aspoň náznak zájmu, a jsi jeho?“ shrnul to Riel a napil se svýho džusu.
„Ty mi teda lichotíš!“ procedila jsem mezi zuby vztekle. „Štvi mě dál a trefím tě bleskem!“
„Nemyslel jsem to nějak zle,“ ubezpečil mě bez známky nějakých obav. „Jenom jsem chtěl vědět, jakej typ chlapů má u tebe šanci.“
„Chceš mi snad někoho dohodit?!“ vyjela jsem na něho podrážděně. „Ani to nezkoušej, kdybych chtěla využít služeb seznamky, požádala bych o to Marcella!“
„To je mi jasný... Takovej čistokrevnej, aristokratický upír s vlastním sídlem a hromadou prachů je určitě hezká představa...“
„Když to říkáš... Já ti to přece přeju!“ ušklíbla jsem se na něho a přiměla ho se pousmát.
„Je s tebou fakt sranda,“ ocenil.
„Jo, jako na funusu. Což mi připomíná, žes mi slíbil vyjížďku do přírody...“
„Bezva asociace... radši se ani neptám. Ale jo, klidně můžem dnes večer, jestli nemáš lepší plány.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Vypadám snad na to?“
„Zatím ne, ale nezapomínej, že se odpoledne zastaví pan Ashley Wilkes, tak abys mi pak nedala košem,“ dělal si ze mě Riel srandu a já se ani nemusela ptát, koho tímhle označením myslel.
„Je téměř ohromující, že sis zapamatoval jméno i někoho jinýho než hlavních hrdinů...“ posmívala jsem se mu.
„Nevím proč, vždycky jsem měl dobrou paměť a tohle je vcelku klíčová postava.“
„Jo, slaboch, kterej neví, co chce! Kdyby Scarlett fakt miloval, tak mu na ničem jiným nezáleží! Jenže on nedokázal bejt ani s ní, ani ji nechat na pokoji!“
„Tak trochu ho v tomhle chápu...“ prohodil Riel a lehce mě políbil na rty. „Scarlett má prostě neodolatelné kouzlo...“
„Když to tak vidíš,“ zamumlala jsem a přitáhla si ho znovu k sobě, abych si ukradla ještě jeden polibek.
Tím jsem zřejmě překročila Rielovu pomyslnou hranici únosnosti a po zbytek dne se ode mě držel radši dál.