LO II: 31. kapitola Moje pravda

Anotace: Původně povídka, která se rozrostala, a tak jsem ji přesunula do románů ;-) Doufám, že se bude líbit. Jen upozorňuji, že používám převážně kratší úseky...

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Myslela jsem si, že půjdeme přední branou, ale Oliver zahnul k malým nenápadným dveřím trochu dál. Strážní jen přikývli, ale jinak si nás nevšímali. Tady si nikdo nikoho nevšímal.
Šli jsme tmavou chodbou, ale kráčeli jsme po měkoučkém koberci, takže jsem uznala, že to není nijak nuzně zařízená chodba. Přemýšlela jsem, jak je možné, že sem má přístup.
Vtáhl mě do jednoho z pokojů. Cestu musel znát nazpaměť. To znamená, že se tu prochází často. V hlavě mi začal hlodat červík pochybností o tom, co je vlastně zač.
„Leno!“ zopakoval a objal mě.
Rozhlédla jsem se kolem. Docela slušně zařízená ložnice. Čisto a vysmejčíno. Koberce na stěnách. Luxus, který si v Elesku mohli dovolit jen ti nejbohatší.
„Musím domů,“ vydechla jsem a jemně ho od sebe odstrčila.
Koukal se na mě jako na blázna. Zakroutil hlavou. „To nejde. Odtud nikdy nikdo neutekl. Budou tě podezřívat!“
„Nikdo mě neviděl. A jestli jo… Tak řeknu, že mě pustili, protože si všimli, že jsem těhotná.“
„Nebuď naivní,“ odfrkl si. „Světlonoši jsou hlupáci, ale ne zas takoví. Vědí, že našim na tomhle nezáleží. A tvoje bříško už je rozeznatelné z daleka.“ Láskyplně na něj přiložil ruce. Neubránila jsem se u úsměvu.
Ale musela jsem s ním souhlasit. Těhotenství tady nikoho nezajímá. Vypadá to, že tady nezajímá nikoho nic. Nemůžu se divit, že se ke mně Oliver na začátku choval tak špatně. Neměl se kde naučit dobrému chování. Přesně, jak jsem předpokládala. „Jenže já tu nemůžu zůstat! Můj život je v Elesku!“
„Leno, nikdo si tě tu nevšimne, lidi se tu neznají, nezajímají se…“
„Ty mi nerozumíš,“ prohlásila jsem zarytě.
„Nic ti tu nehrozí, pokud se nikdo nedozví, že to dítě je moje,“ řekl. Nedávalo to smysl. Proč by se mnou nesměl mít dítě?
Chytla jsem ho za ruku a pevně ji stiskla, aby mě poslouchal. „Něco nevíš. Já… Jsem zaklínačka!“
Otevřel pusu, vykulil oči, pustil mě a o krok ustoupil. „Proto jsi utekla…“
„Jsem ještě mladá. Ale umím poručit větru, aby se otočil proti vám. Jednou poručím kapkám deště, aby ušetřily světlonoše,“ zmlkla jsem a čekala na jeho reakci. Mohl mě zatáhnout někam do podzemí… Do vězení… Tady mi příroda nepomůže!
„Musíš pryč,“ souhlasil spěšně. Otevřel masivní skříň a podal mi černý plášť. „Těhotné na ulicích jsou podezřelé.“
Vzal mě zase za ruku a táhl mne za sebou ven z paláce a pak pryč z ulic Islamina.