Forsaken - 201. díl

Anotace: Jak Riel nahlíží na vztah s Izabel?

Sbírka: Forsaken

„Zbabělej?“ zamrkala jsem překvapeně. „Tak tohle by mě ve spojení s tebou v životě nenapadlo...“
Trochu hořce se tomu zasmál. „Protože seš beznadějná romantička!“ obvinil mě, ne ostatně poprvý, a pohodlně se natáhnul na trávu. „Za koho mě vlastně máš? Nějakýho supermana? A nebo novodobýho rytíře? Ujišťuju tě, že jsem přese všechno pořád jenom člověk z masa a kostí. A jako takovej mám prostě svý mouchy. I když to je zřejmě něco, co odmítáš vidět.“
„Já je přece vidím. A co má bejt? Každej má nějaký chyby.“ Lehla jsem si vedle něho. „Já si zase připadám jako coura,“ povzdechla jsem si, znechucená sama sebou. „Nikdy předtím jsem chlapa neuháněla... a ani nevím, proč s tím začínám zrovna u někoho, kdo ani neví, jestli mě chce. Kdybys mi normálně řekl, že nemáš zájem... jenže ty mi to vůbec neulehčuješ. Vždycky když už jsem rozhodnutá poslat tě ke všem čertům, tak uděláš něco milýho...“
„To je mi líto... nedělám to naschvál,“ prohodil a ledabyle sevřel mou ruku ve svý. „Pojď ke mně, jsi celá zmrzlá.“
„To je přesně to, o čem tu mluvím!“ vyjekla jsem dotčeně. „Objímáš mě, líbáš mě, hladíš mě, zpíváš mi a celou tu dobu tvrdíš, že mezi náma nemůže nic bejt! To tě tak baví si se mnou pohrávat?“ obvinila jsem ho a navzdory svejm slovům se k němu přitulila. To pokušení bylo příliš silný, než abych mu mohla odolat.
„Vždyť víš, že mi na tobě záleží...“ zamumlal neochotně a pevně mě objal, což jsem přijala s povděkem.
„Jo? A jak asi? Copak jsem nějakej jasnovidec?!“
„Myslel jsem, že vy ženský na to máte nějakej šestej smysl...“
Útrpně jsem se ušklíbla. „Promiň, ale mně příslušný tykadla asi nenarostla. A můj odhad na lidi nestojí za nic.“
„Nech mě hádat... ty budeš jedna z těch, která musí prostě slyšet Miluju tě, než jí to konečně dojde,“ dobíral si mě Riel docela vážným tónem.
„Jo, to budu já...“ přiznala jsem beze studu a protože jsem ta beznadějná romantička, tak jsem napjatě čekala, jestli mi něco takovýho řekne. Marně.
„Hádám taky, že patříš mezi ty, který potřebujou mít na každej vztah nějakou nálepku. Aby věděli, na čem jsou...“ pokračoval namísto toho.
„To by bylo celkem fajn. Takže jakou můžu dát na ten náš vztah? Destined to be doomed?“ pronesla jsem žertem, ale to mělo pouze zakrýt mý úzkostlivý očekávání.
„Doomed? Řekl bych, že to jsme oba. Co takhle radši Put on hold?“ navrhnul Riel a zabořil svý tmavý oči tázavě do mejch.
„To záleží na tom, na jak dlouho,“ polkla jsem s obtížemi a snažila se nezírat příliš toužebně na jeho rty.
„Dokud se tenhle zmatek nevyřeší. Dokud nebudeš vědět, kam patříš... a že chceš bejt fakt se mnou,“ sdělil mi bez rozmýšlení, jako kdyby si to někdy předtím nacvičoval, a zlehka mne políbil.
Trochu jsem se zamračila. „Proč chceš čekat? To si myslíš, že se na tebe vykašlu? Nevěříš mi snad?“ vyptávala jsem se napůl uraženě.
„To ne... jenom chci mít jistotu, že náš vztah má taky nějakou budoucnost. Už jsem pohřbil jednu svou přítelkyni… a nerad bych si ten zážitek zopakoval.“
Zaškaredila jsem se na něho. „Já se zatím umřít nechystám, jestli ti to neva!“ upozornila jsem ho ostře.
„Z toho tě ani nepodezírám, Izabel, jenže to ses nechystala ani to ráno, když tě Ariel překvapil v tý uličce… ani v tom parku… Jsem srab, já vím, ale nedokážu prostě zapomenout na to, jak jsi mi ležela celá zkrvavená v náruči. Zachránil jsem tě tehdy jen taktak… Co když se to stane znova a tentokrát nepřijdu včas?“ dělal si Riel starosti a já nevěděla, jestli bejt proto dojatá a nebo ho praštit za to, že se chová jako hlupák.
„Pak bychom si měli užívat každýho dne, nemyslíš?“ vypravila jsem ze sebe rozpačitě. Normálně jsem celkem výřečná, ale jak mi o něco jde, nebo spíš o někoho, stává se ze mě hromádka nervů a k mýmu zahanbení se i dost často přeřeknu. Toho jsem teď byla naštěstí ušetřena, bohatě mi stačil ten zuřivej ruměnec, kterej se mi rozlil po tváři.
„Zní to sice hezky, ale radši bych s tím počkal, dokud mě Alex nezprostí toho tvýho hlídání. Možná pak zjistíš, že jediný, co tě na mě přitahovalo, byl pouze fakt, že jsem byl nablízku,“ nadhodil Riel s posmutnělým úsměvem.
V duchu jsem procítěně zaúpěla. To je přece kus vola! Proč je pro něho tak těžký uvěřit, že bych o něho mohla mít skutečnej zájem? A jak je možný, že i když jsme si o našem vztahu právě tak úžasně promluvili, tak stejně nemám sebemenší tušení, na čem s ním vlastně jsem?!