Tajuplný příběh Fredericka Taylora

Anotace: Musím velice poděkovat jedné nejmenované kritičce, která, jestli se to dá takhle ríct, mi otevřela oči. Tento příběh má svůj děj svůj začátek i konec. Možná vám to bude trochu připomínat Harryho Pottera ale vězte: změní se to. PRVNÍ KAPITOLA

Sbírka: Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA PRVNÍ:
S pravdou ven

Frederick Taylor byl neobyčejný chlapec. Už jen tím, že na besídce v první třídě nechal zmizet psa jeho třídní učitelky Madam Sinisterové. Navíc doopravdy stál o to, aby ho rodiče brali vážně, od té příhody ve škole před pěti lety ignorují jeho řeči o nadpřirozené síle, takže byl nucen si ji procvičovat v noci, kdy už všichni spali. Jo mimochodem, Frederick byl něco jako kouzelník. Myšlenkami uměl pohybovat předměty, nechávat je zmizet, ale taky proklínat. O tom, jak to dělá, neměl ani páru.
Bylo kolem půl druhé ráno a Frederick ležel pod peřinou ve svém podkrovním pokoji. Měl ruce založené za hlavou a oči otevřené. Neuvěřitelně se soustředil na vypínač lampy. Ozvalo se „cvak“ a pokoj se rozjasnil do velice pronikavého světla, jež mu do očních víček na pár chvil vypálilo blikotavé fleky. Rychle vstal a zhasl. Párkrát si promnul oči a zase si lehl. Znovu hledal něco, na čem by mohl trénovat. Očima zamířil někde na vrchol své skříně, z níž se zvedlo křišťálové těžítko. Parkety na chodbě za jeho dveřmi náhle zavrzaly, těžítko se utrhlo z řetězu a místo na tvrdou dřevěnou podlahu spadlo na měkký nadýchaný polštář, který tam Frederick stačil rychle hodit. Bleskurychle si přes hlavu přehodil deku a dělal, že spí. Slyšel, jak se někdo opřel o jeho dveře. Nad dveře se pomalu vznesla televize, jež před chvílí ležela na malém stolku před Frederickovou postelí. Šlo poznat, že to je pro Fredericka těžké sousto, tvářil se velmi soustředěně, až se mu třepal obličej. Skřípání parket se proneslo dál přes chodbu za Frederickův pokoj. Televize odplachtila zpátky na stůl, i když přistála s trochu větším řachnutím. Frederick s úlevou vydechl. Pomyslel si, že to určitě byl jeho otec Jack, který chodí v noci na toaletu. Znovu a znovu se chtěl pustit do přemisťování předmětů. Každou chvíli se ale zastavil, protože kdyby ho otec na toaletě slyšel, strávil by zbytek měsíce zavřený ve svém pokoji s domácím vězením. Právě kvůli rodičům a jejich stupidním pravidlům měl tak málo kamarádů. Jeho otec Jack mu nařizoval dělat si domácí úkoly hned po škole, jeho matka Emily zase trvala na tom, aby se Frederick vracel domů, než se setmí. Takže v zimě se často stávalo, že když přišel v půl třetí domů ze školy a udělal si domácí úkoly, byla už tma. Je to zvláštní, ale Frederickovi rodiče se na jeho schopnosti dívali se starověkou předpojatostí. Frederick měl mladšího bratra Arnolda. Bylo mu šest let a byl to nejrozmazlenější fracek pod sluncem. Už když se Arnold narodil, měl Frederick těžký život. Pak se to ještě zhoršilo, když všechnu svoji pozornost rodiče věnovali Arnoldovi. Frederick byl tedy nucen vstávat o hodinu dříve, aby si stačil udělat snídani a pak se vypravil do školy. Taylorovi bydleli v rodinném domku s velikým pozemkem, kdesi na jihu Winchesteru mezi samými bohatými rodinami. Jeho matka chodila každou neděli do dámského klubu, ve kterém s ostatními bohatými dámičkami v růžových oblecích drbaly novinky ze sousedství. Už jen z té představy se Frederickovi zvedal žaludek. Nicméně měla Emily velké potíže udržet v tajnosti to, že její vlastní syn je kouzelník. Největší palbu záludných otázek snášela asi před rokem, když Frederick na hřišti nechal levitovat basketbalový balón a opětovně s ním dával koše. Emily si s tím však dokázala poradit a všechny takové debaty zakončila jiným drbem o jednom ze sousedů a jeho smrdutém hnojivu na trávník. Proto se taky chovala tak ostražitě, když s Frederickem někam šla. Frederickův otec Jack pracoval v jedné velké firmě na dvojkolí, v níž měl vysoké postavení, takže posledních pět let žil v naprostém strachu, aby jeho nadřízený nezjistil, že ten divný kluk, co bydlí v Evansově ulici, je jeho syn. Dohromady si jeho rodiče mysleli, že kdyby Frederick nekouzlil, byli by na tom líp. A pak tu byl ještě Frederickův mladší bratr Arnold. Ten s neuvěřitelnou žárlivostí sledoval, jak Frederick pohybuje věcmi, a aby svou žárlivost zakryl, pořád na Fredericka žaloval. „Mami! Fred už zase hýbe se zrcadlem!“ „Mami! Fred už zase otevírá dveře!“ „Tati Frederick se na mě už zase dívá!“ I když to zní divně, rodiče vždycky dali za pravdu Arnoldovi. Frederick ale vždy odvětil větou jako například: „Na co mám oči?“ nebo „To byl vítr, ne já!“
Frederick se tedy chopil první příležitosti, kdy rodiče odjeli s Arnoldem k zubaři, a utekl z domu. Asi hodinu strávil tím, že se procházel po městě, až se nakonec usadil v altánu v parku. Snažil se všemožně neupoutávat na sebe pozornost, ale bylo to moc veliké pokušení sedět venku a nepohnout ani s jedním okrasným obeliskem. Už tak na něho byla jeho matka naštvaná, protože před dvěma dny nechal zmizet jednu z ohavných váz, do kterých byla úplně blázen. Když v tom někdo zezadu Frederickovi promluvil šeptem do ucha: „No tak dělej, pohni s tím kamenem.“ Frederick sebou poplašeně škubl. Za jeho zády se z ničeho nic objevila pohledná dívka s černými vlasy a brýlemi, oblečená v černém kompletu.
„CO? Aha Susan, vylekala jsi mě. S čím mám pohnout?“ zeptal se skvěle nacvičeným nechápavým tónem Frederick a chytl Susan za ruku, aby mohla bezpečně přeskočit malý řetězovitý plot za jeho zády. Ta se vedle něho usadila a zadívala se na jeden z větších kamenů.
„No tak! Zvládneš to! Viděla jsem tě, jak to děláš, v úterý, pamatuješ?“ Pobídla ho Susan a netrpělivě sebou zavrtěla.
„Já nevím, o čem to mluvíš.“ Odvětil Frederick. Najednou se balvan sám od sebe zvednul do vzduchu a s tlumeným pádem dopadl zpátky na zem. „Co? Jak? Jaks to? To jsem nebyl já!“ odmítal rázně Frederick.
„No a co? Myslíš si, že jsi jediný?“ poznamenala Susan. Frederickovy velké oči se stáhly v úzké štěrbiny.
„Takže ty…“
„No jasně, umím to stejný jako ty! A nejsme jediní, existují nás celé mraky. Ale to ti asi nemusím vyprávět.“
„No to teda musíš!“
„No tak teda: Když jsem s tebou chodila do páté třídy, kontaktoval mě muž jménem Jasnovas. Jo, je to divné jméno, ale přesvědčil mě, že umím kouzlit, ostatně stejně jako tebe a…“
„Mě nikdo nekontaktoval.“
„Že tě nekontaktoval?“
„Ne,“ povzdechl si Frederick.
„První to dovyprávím. No a když mě přesvědčil o kouzlech, začala jsem je cvičit. Dneska jsem ve druhém stupni magické třídy,“ řekla hrdě a natáhla k Frederickovi ruku, na které měla zlatý prstýnek s emblémem, na němž bylo vryto její jméno a pod ním v závorce číslo dvě.
Frederick si ho se zájmem prohlížel, až pak řekl: „Kde seženu taky takový?“
„Vzhledem k tomu, že tě Jasnovas nekontaktoval, asi nikde. Ale jsi kámoš, takže mu brnknu a řeknu: Hele Sale, znáš mýho kámu Freda? On říká, že bys mu měl dát kouzelnickou licenci… Dobře díky!“ řekla ironicky Susan a napodobila palcem a malíčkem mobilní telefon.
„Ale no tak, Susan,“ dožadoval se Frederick.
„Jasnovas je a nebo aspoň byl, když za mnou před pěti lety přicestoval, předseda komise na výdej platných kouzelnických licencí. Abys takovou licenci získal, musíš projít testem, který stanoví tvé zařazení, pak už jen dostaneš leták o výcviku a je to. Věř mi, není to tak jednoduché, jak to vypadá. Vidíš tuhle jizvu? Tu jsem utrpěla, když se mě pokusil kousnout šavlozubý bramborák,“ podotkla Susan, vykasala si rukáv a ukázala mu předloktí, na němž se táhla dlouhá jizva. Frederick trochu zbledl. „Ty taky uvěříš všemu. Tu jizvu mám od té doby, co jsem si zlomila ruku,“ zasmála se a rukáv si zase stáhla.
„Co v tom testu děláš?“ zajímal se dál Frederick.
„Musíš jim dokázat, že jsi způsobilý k používání kouzel, takže si tě prověří v různých prostředích. Mě postavili mezi hromadu lidí, na které se propadal strop. Mohla jsem utéct, ale strop jsem udržela ve vzduchu, chápeš? Každopádně to není žádná hračka,“
„Udržet strop? To snad u takových testů napadne každého.“
„Než vstoupíš do testovací místnosti, pozmění ti krátkodobou paměť, takže si nic nepamatuješ, ale stojí to za to.“
„Já si kouzlím, jak chci a nikdo po mě nikdy žádnou licenci nechtěl.“ Zaprotestoval Frederick.
„Bydlíš na kraji Winchesteru, tady je kouzelníků asi jako ryb na poušti, testy se dělají v Londýně. Zkusím se ještě poptat.“
„Teď jsi říkala, že je ve Winchesteru málo kouzelníků,“ poznamenal Frederick. Susan se zakřenila, luskla prsty a byla tatam. Frederick jako by ztuhl. Vstal a zavrtěl nevěřícně hlavou. Pomalým krokem se zase vracel domů. Když byl tak na pět minut od domu, uviděl, jak se z dálky žene stříbrné Volvo s třemi pasažéry, za volantem jeho otec Jack, to zmítající se v zadní sedačce musel být Arnold, a to, co se ho pokoušelo držet na místě, byla určitě Emily. Vzal nohy na ramena, jako by se zbavoval mrtvoly a potřeboval se ukrýt, a v okamžiku, kdy to už vypadalo, že bude Volvo u domu první, se zčistajasna objevil ve svém pokoji. Byl to šok, jako kdyby ho kousl had. Neuvažoval nad tím ani deset sekund, plácl sebou do postele a vzal si do rukou knížku, která ležela rozevřená stránkami dolů na zemi. Akorát stačil nahodit znuděný výraz, když uslyšel, jak někdo odemyká dveře dole v předsíni. Za pět sekund byl ve Frederickově pokoji Arnold ve venkovním oblečení, celý natěšený, že uvidí Fredericka při něčem nezákonném a bude ho moct nažalovat rodičům.
„Co to tu děláš?“ zeptal se Arnold svým pisklavým hlasem, když přestal bloudit pohledem po pokoji se snahou najít něco, co by Frederickovi nadělalo problémy.
„Čtu si knihu,“ odvětil pohodlně.
„Vzhůru nohama? A v mikině a džínech?“ vypískl Arnold vítězoslavně. Frederick se na sebe podíval a plácl se do čela, v tom spěchu ze sebe nestačil sundat venkovní oblečení, ale to už byl Arnold pryč.
„Mami, Tati, Frederick byl venku! Byl z domu, když jsme byli pryč! Je tam nahoře!“ zaskřehotal Arnoldův hlas z obýváku , který byl přímo pod Frederickovou ložnicí. Hádka, která následovala, byla jedna z nejhorších, které Frederick za dobu, co bydlel z rodiči, zažil.
A tak se stalo, že se Frederickovo domácí vězení protáhlo o dva další týdny. Prázdniny se pomalu přehupovaly do začátku školního roku a Frederick měl strach, že se mu Susan už neozve. Každý večer měl nutkání svěřit se rodičům o zkouškách v Londýně, ale jeho podvědomí vždycky vyhrálo s větou „Ještě ani nevíš, jestli nějaký Londýn bude!“ Bylo to nesnesitelné trčet pořád doma, zatímco léto ubývalo. Kvůli tomu, že byl Frederick nachytán při porušení zaracha, nebyl už v domě nikdy sám. Když bylo potřeba jít nakoupit, šel vždycky jen jeden člověk a když šlo o práci, tak si Jack a Emily v práci rozdělili směny tak, aby šla Emily do práce ráno a Jack zase večer. Možná jim to připadalo jako chytrý tah, ale nevšímali si toho, že si začali méně hledět Arnolda, který se na sebe snažil upoutat pozornost snad každou minutu.
Už byla zase noc. Frederick prožil neuvěřitelných dvacet dní zamčený v pokoji, najednou se při snění zarazil, zpozorněl a nastražil uši. Do okna mu někdo hodil malý kamínek. Pomalu vstal a přešel k oknu. Otevřel jej a malý kamínek, jenž určitě směřoval na okno, ho trefil přímo do pravého obočí. Nočním tichem se proneslo syknuté „AU“!
„Frede? Pojď dolů, mám novinu.“
„Susan? Jsi to ty?“ mluvil do ticha Frederick a zakrýval si oči, aby mu nesvítily paprsky světla z pouličního osvětlení do očí.
„Jo! Jsem schovaná, pojď dolů!“
„Nemůžu, rodiče by mě slyšeli!“
Chceš tu licenci, nebo ne?“ Na to už Frederick sebral odvahu a přehodil nohy přes okenní parapet. Záhon tulipánů na doskočišti proměnil v nadýchané peřiny a odrazil se. Přistál pěkně tvrdě, ale potichu. Lokty od pyžama měl celé od hlíny.
„Susan?“ šeptl do tmy. Byl nucen velice ztlumit hlas, neboť za jeho zády bylo okno do ložnice jeho rodičů. Ze vzduchoprázdna začala vylézat něčí postava.
„No konečně!“ řekla Susan, která se právě vymanila ze zakrývacího kouzla. „Stojím tady už tak patnáct minut,“ dodala a dala se do kroku.
„No tak promiň. Co je s Londýnem?“
„Jasnovlas mi napsal dopis. Říkal, že se někde stala chyba. Prý za tebou tenkrát nemohl přijít, protože byl narychlo vydán zatykač na nějakého dealera s falešnými licencemi. Říkal taky, že ti místo toho poslal dopis, nevíš o nějakém?“
„Ne,“ odvětil suše.
„Asi se někde po cestě zatoulal, to se stává pořád, nebo…“
„Nebo přišel a rodiče ho zničili.“ přitakal Frederick naštvaným tónem.
„Hmm, ale taky mi napsal, že ti pošle náhradní termín, takže buď tento týden u schránky na dopisy jako první, třeba řekni rodičům, že se chceš omluvit za své chování a že pár dní budeš dělat domácí práce,“ řekla Susan s nadějí v hlase.
„Jo jasně, a ještě budu každý den muset mýt nádobí, vysávat a dělat večeři že?“ řekl ironicky. „Asi jim to zkusím vysvětlit, ale stejně mi to nedovolí. Kdybych já měl dítě se zvláštními schopnostmi, tak bych je s ním trénoval a ne mu je zakazoval. Nechápou, že mi brání v rozletu!“
„Jo v rozletu jako kouzelníkovi na volné noze?“ zasmála se Susan.
„A co takový kouzelník dělá za povolání?“ zajímal se.
„No, většina jich dělá ochránce. To jsou kouzelníci, kteří se vmísí mezi normální lid a dělají třeba u policie. A jinak dělají v kouzelnickém světě to, co se namane,“
„V kouzelnickém světě?“ vyhrkl nahlas Frederick, jako by uviděl něco nevídaného, co mu bude každý závidět. Z okna jednoho domku, kde bylo ještě tak pozdě rozsvíceno, vytáhla nějaká žena hlavu a snažila se naslouchat, co je to venku za hluk. Susan odstrčila Fredericka z cesty do živého plotu.
„Slyšela jste to taky? To se zase určitě hádají Jacksonovi!“ zakřičela na ženu v nočním županu, Susan. Ta odstrčeně zabouchla okna. Frederick se těžce vyškrábal z mokrých větviček keře a zavrtěl se, jako by se chtěl zbavit nějakého jedovatého pavouka.
„Hele, co blbneš!“ štěknul na ni Frederick.
„Zbláznil ses? Víš, co by se stalo, kdyby se někdo dozvěděl o kouzelnickém světě? Nepamatuješ si na středověk?“ sykla po něm nakvašeně Susan.
„Jak ten kouzelnický svět vypadá? On je ve vesmíru nebo co?“
„Jasně, lítáme tam každou neděli, abychom se učili od Marťanů,“ přisvědčila ironicky. „Je to tam úplně stejné jako tady, akorát méně znečištěné a není tam tolik staveb. Když jde o to, jak se tam dostaneš, existuje několik stovek bran do kouzelnického světa. Tady v Anglii je jich patnáct, nejbližší v Chichesteru. Zkoušky jsou ale v Londýně. Je to super pocit cestovat v meziprostoru. Když letíš z Chichesteru, objevíš se v přístavišti Rest Ham, když letíš z Londýna, objevíš se na ředitelství kouzel. Portály jsou na místech, kam by obyčejný člověk nikdy nevstoupil.“
„Kanály?“ napadlo Fredericka.
„Ne. Naprosté výšky nebo jeskyně.“ Vyjasnila mu a zastavila se. Už udělali veliké kolo kolem Evansovy ulice. „Já už půjdu, tak se drž a čekej na dopis. Ahoj Frede.“ Rozloučila se Susan a dala se po ulici doprava mezi alej líp.
„Měj se.“ houkl Frederick. Nijak nespěchal, vychutnával si pocit, že jestli se zadaří, už brzo bude moct žít na vlastní pěst kdesi v kouzelnickém světě. Šance, že by ho rodiče pustili, byla sice menší než nulová, ale Frederick si to nepřipouštěl. Promrzlý a v pyžamu se vracel známou cestou kolem parku domů. Prošel zahradními vrátky a bez ostychu vešel do domu. V pokoji se převlékl do čistého a lehl si. Vůbec nemohl usnout. Hlavou se mu pořád prohánělo tolik otázek. Nakonec vstal, vzal si cestovní tašku a dal si do ní křišťálové těžítko, nějaké oblečení, věci na psaní a svítilnu. Pomalu se mu zavírala víčka a když se podíval na ciferník svého budíku s hrůzou zjistil, že už je čtvrt na pět ráno, to znamenalo, že každou chvíli začne svítat.
Znovu tedy zalehl a za necelých pět minut usnul.
Vzbudil se asi hodinu před obědem. Prožil pernou noc, plnou nejpodivnějších snů o kouzelnickém světě. Všechno mu připadalo úžasnější, než když se to dozvěděl v noci. Sešel dolů do kuchyně a sedl si ke stolu. Zdálo se, že je jediný, kdo bdí. Otec Jack spal na gauči v obýváku, není divu, když byl po noční. Arnolda nebylo nikde vidět, asi ještě taky spal, nebo hrál nějaké hry na svém počítači u sebe v pokoji. Frederick se bleskově nasnídal. Pořád byl v rozespalém stavu, když vyšel v papučích ven na zahradu a pořádně se protáhl jako medvěd po zimním spánku. Najednou si vzpomněl na dopis, který mu měl přijít od Jasnovlase. U schránky byl téměř hned. S nadějí ji otevřel a vzdychl. Schránka byla skoro prázdná. Ležela tam jenom pestrobarevná obálka, jakou posílají lidé z reklamy na nějaký výrobek, který běží v reklamách v televizi. Bylo mu divné, že roznášeči letáků zavítali až do takové končiny, jako je Evansova ulice. Popadl dopis a vrátil se do domu, kde ho hodil na stůl a po schodech se vrátil zpátky do ložnice. Přešel osvětleným pokojem, otevřel si okno a sedl si k pracovnímu stolu, kde se snažil zaměstnat skládáním plastikových letadýlek. Na to, že bylo Frederickovi deset, skoro jedenáct let, byl poměrně velký, měl hnědé vlasy i oči a pohublý obličej. Ve svém pokoji se cítil jako v cele, kde si odpykává trest za nějaký zločin. Připadal si hodně ukřivděný, na to byl ale už nejméně tři roky zvyklý.
Za pět dní dalšího zbytečného ztrácení času mu došla trpělivost. Každý den se chodil několikrát dívat do schránky, což mu ještě komplikoval stálý dozor rodičů, kteří s podezřením v očích sledovali, jak chodí pro poštu. Nemohl uvěřit tomu, že jediné, co za tu dobu přišlo, byl reklamní dopis. Frederick popuzeně práskl s dvířky schránky a šouravým krokem se vydal zase zpátky do země, kde se zastavil čas. Sedl si k televizi a pustil si odpolední program. K jeho nelibosti hráli pouze samé černobílé filmy nebo rozhovory s politiky, tak televizi zase vypnul. Na gauči se natáhl a zavzpomínal na to, jak se naučil kouzlit. Očima přejížděl po pokoji a hledal něco, čím by se mohl zabavit a přežít další den bez myšlenek na kouzla. Pohledem se zastavil na pestrobarevné obálce, která unikala pozornosti jeho rodičů už pátý den. Obálka se zdvihla do vzduchu a přenesla se k Frederickovi. Ten ji roztrhl, rozvinul poskládaný papír a dal se do čtení:

PŘEDVOLÁNÍ K ZAŘAZOVACÍMU PROCESU
Milý Pane Taylore.
Na žádost vaší osoby vám znovu zasíláme předvolání k zařazovacímu procesu v Londýně. Je nám líto, že se k vám nedostavil ministerský úředník a že vám nebyl doručen předvolávací dopis. Na zařazovací test se dostavte 14.9. 2005 ve 14:30 na adresu Strašinožkova 551, středisko kouzel, portál č.6.


Z důvodů ochrany tohoto dokumentu podle zákona §5124/421 kouzelnické ústavy jsme byli nuceni skrýt jej do speciální matoucí obálky.















Frederick si text přečetl ještě dvakrát, než byl vůbec schopen pochopit, že celých dlouhých pět dní procházel kolem tolik očekávaného dopisu bez povšimnutí. Z jedné strany byl nevýslovně rád, že konečně dosáhl svého, ale z druhé strany ho čekal ještě jeden složitější a náročnější úkol, a to přesvědčit rodiče, aby ho do Londýna pustili.
Když se rodina sešla večer u večeře, mimochodem to byl velmi vzácný moment, napadlo Fredericka, že by měl rodiče uchlácholit nějakými lichotkami. Chvíli diskutovali o práci, Frederick žasl nad tím, jak dokážou rodiče vydržet takový nátlak vedoucích, chvíli diskutovali o domácnosti, Frederick nemohl uvěřit, jak se rodiče dokážou postarat o všechny ty účty a povinnosti a přitom vychovávat děti, a chvíli se bavili o nastávajícím školním roce. To už byl na stole dezert a to znamenalo, že se večeře chýlí ke konci.
„… a nesmíte zapomenout jak je důležité, aby si vás učitelé vážili.“ Skončila právě jednu ze svých nudných, monotónních přednášek Emily.
„Přišel mi jeden dopis, bylo by dobré, kdybyste si ho přečetli a řekli mi, co si o něm myslíte,“ navrhl Frederick, jako by šlo o něco banálního, aby rodiče nevyděsil.
„Co je to za dopis?“ zeptal se Jack a usrkl si ze sklenice napůl plné červeného vína.
„Ale jen něco, co mi poslali lidi z ministerstva.“
„Z ministerstva?“ vyprsknul Arnold s plnou pusou jahodového pudingu.
„Co by ti ministerstvo asi chtělo,“ nevěřila Emily a utřela Arnoldovi kapesníkem pobryndanou bradu. Frederick vytáhl ze své pravé kapsy několikrát přeložený dopis a podal ho otci. Ten se hned pustil do čtení. Jakmile skončil, podal dopis Emily, oči měl otevřené dokořán, jako by ztuhl, a nespustil z Fredericka oči. Jeho matka nad dopisem nevěřícně kroutila hlavou. Když dočetla papír, položila ho na stůl vedle láhve s vínem a nevšímala si ho. Arnold si napjaté atmosféry vůbec nevšímal, byl příliš zaujatý vyškrabáváním piškotů ze dna sklenice, ve které měl dezert. Emily se po chvíli napětí naklonila k Jackovi a něco mu pošeptala. Frederick cítil, jak mu mravenčí nohy. Tak a teď to přijde, výslovný zákaz a doživotní domácí vězení. Pomyslel si. Už si představoval, jak jeho rodiče pálí dopis z ministerstva a vysmívají se mu, že je zrůda. Jack jako by vypadl z transu. Párkrát zamrkal a přejel očima z Emily na Fredericka a zase zpátky.
„My s tvým otcem si myslíme, že… že bys… eventuálně mohl do toho Londýna jet,“ vydechla přidušeně a zavdala si vína. Frederick nevěřil svým uším. Srdce se mu rozbušilo radostí, své emoce ale nechtěl dávat najevo. I přesto, co mu rodiče kdy udělali, neměl tu krutost začít se nahlas smát a radovat z toho, že se může stát právoplatným čarodějem a studovat kouzla.
„Pánejo, netušil jsem, že takhle odpovíte, ale proč jste mi to zatrhli tehdy?“ nechápal Frederick.
„Chtěli jsme, abys vyrůstal jako normální chlapec. Chtěli jsme pro tebe to nejlepší,“ přisvědčil Jack.
Večer skončil dojemnými zpověďmi Jacka a Emily, kteří (ať už to byla pravda nebo ne) tvrdili, že se mu pokoušeli zachránit život v normálním světě. Při slovech o kouzelnickém světě se ale vždy tvářili, jako kdyby je bolely zuby, a to Frederickovi vadilo, takže jen co dojedl puding, šel si vyčistit zuby a spát. Ještě než usnul, přemýšlel o nadcházejících dnech, kdy se bude připravovat na zkoušky do Londýna.