Srdce bojovnice II - 65. díl

Anotace: Tak další část... Kdo potřebuje ohledně Valar více informací, doporučuji mrknout sem: http://www.glyphweb.com/arda/v/valar.html :-)

Sbírka: Srdce bojovnice II

Přimhouřila jsem oči ve strašlivé předtuše. „Já umírám, že ano? Je to Vala Mandos, se kterým se zanedlouho střetnu, není-liž pravda?“ vypravila jsem ze sebe, hrdlo stažené úzkostí.
„Námo?“ Stříbřité oči překvapeně zamrkaly. „Ale kdepak… kdyby to bylo až natolik vážné, pak bys již hovořila s ním namísto se mnou. A rozhodně bych se nenamáhala s nějakým léčením. Buď klidná… tvůj čas zatím nenadešel… I když musím uznat, že tuto noc to tak v jednu chvíli vyhlíželo…“
„Všechno se to seběhlo hrozně rychle…“ zamumlala jsem zahanbeně, neboť mě trápilo, že jsem těm vrrkům nedokázala vzdorovat déle. Copak můj život jako bojovnice bude neustále provázen pouze samými nezdary a selháními? Vždyť jsem se učila zacházet se zbraněmi, abych byla nezávislá a mohla pomoci jiným, kdyby toho bylo zapotřebí. A přesto to jediné, co se mi dosud podařilo, bylo ohrozit toho, koho nade všechno miluji…
„Povězte mi… musím to vědět… co je s Thranduilem?“ zašeptala jsem naléhavě. „Nachází se tu také někde?“
„Nikoliv, můj choť ho sem nezanesl. Avšak nemusíš se o něho obávat, on nepochybně v pořádku bude.“
„Váš choť?“ Zamyšleně jsem svraštila čelo. „Pak však jste…“
„Ano,“ přisvědčila, aniž bych musela její jméno vyslovit. „Yavanna mě požádala, abych se postarala o tvá zranění. Je jí to moc líto… nepředpokládala, že ti vrrci budou až tak neodbytní…“
„To ona měla být tou přislíbenou pomocí?“ hádala jsem.
Estë mlčky přisvědčila.
„Takže díky ní jsem rozuměla řeči olvar?“
„Nejen olvar… Je to takový náš dar, abychom ti vynahradili ztrátu tvého zraku. Ulmo ti umožnil rozumět zpěvu vod a Manwë zase hvízdání větrů a vánků. I když sis dala věru načas, než jsi tu schopnost objevila… Sebelítost se k tobě věru nehodí…“
V rozpacích jsem odvrátila zrak a raději ho upřela na špičky svých bot, které vyčuhovaly z jakési husté změti zelených šlahounů. A jak jsem se znepokojením odhalila jen o chvilku později, pokrývaly ty olistěné výhonky většinu mého těla a dokonale mi bránily v sebemenším pohybu. Už jsem otvírala ústa, abych se proti tomu ohradila, když Estë znovu promluvila.
„To zařídila Yavanna… mělo by to uspíšit tvé uzdravení. Navíc tvé tělo nyní dlí v hlubokém spánku na zemi v onom hájku a tohle by ho mělo aspoň trochu chránit…“
Bez námitek jsem to akceptovala. Nejspíš proto, že i když jsem si v tom zeleném krunýři připadala téměř jako zaživa pohřbená, nezpůsoboval mi žádnou bolest. A pokud díky němu budu dříve v pořádku, pak bych byla hloupá, kdybych proti tomu něco namítala. To jsem spíš toužila zjistit, co za tím vším vlastně vězí.
„Prosím neberte to tak, že vám nejsem za vaši starost vděčná, avšak stále nerozumím tomu, co vás k tomu vede,“ začala jsem opatrně, abych tu božskou bytost před sebou neurazila. „Vždyť nejsem nijak důležitá… a jsem si jistá, že je na Ardě mnoho Eldar, kteří potřebují a zasluhují vaši péči více než já…“
„Možná…“ připustila Estë s náznakem úsměvu. „Však tobě ani nám nepřísluší o tom rozhodovat. To Eru, vámi Eldar nazývaný Ilúvatarem, sám si přál, abychom se o tebe postarali. A ačkoli on i hvězdy dosud poslání tvého zatvrzele tají, já věřím, že úkolu bezvýznamného to nebude, když o to náš Nejvyšší zájmu projevuje. Třebas se tobě přání tvé konečně vyplní… a ty skutků vpravdě hrdinských vykonati moci budeš…“
„Opravdu?“ zeptala jsem se ne bez dychtivosti. „A Vy tedy víte, co se přihodí?“
„Do jisté míry ano… však věcí některých pouze stvořiteli našemu vyjeveno jest.“
„A můžete mi tedy sdělit, jestli je nám s Thranduilem opravdu souzeno být spolu?“ vyzvídala jsem rozechvěle.
„Copak ty budoucnost svou znát chceš? Není snad lepší svůj život prožívat, než si o něm nechat vyprávět?“ pokárala mne Estë mírně za mou zvědavost.
„To ano… ale raději bych věděla, jestli to má vůbec nějaký smysl. Poslední dobou se pořád jenom něco učím… a uklidnilo by mě vědomí, že to není jen ztráta času.“
„Takto to přece brát nemůžeš, neboť v tom případě by bylo téměř veškeré snažení ztrátou času. Přinejmenším pro vás smrtelníky. Musíš věřit… a doufat… a bojovat…“
Zklamaně jsem si povzdechla. „Nemůžete mi aspoň naznačit?“
„Ne, Lothíriel. Neboť kdybys znala svou budoucnost, ovlivnilo by to tvé chování a činy a tudíž by to již budoucností tvou nebylo. Nech se prostě vést svým srdcem… a vědomím, že každé provinění bude jednou potrestáno, a každý dobrý skutek po zásluze odměněn. I když k tomu mnohdy nedojde hned.“