Na hranici rovnováhy: 2.Prosba (druhá část)

Anotace: Taková malá známost u všeho toho dobrodružství....ale pěkná to ženská ho prosí o pomoc

Sbírka: Na hranici rovnováhy

Obr je vedl nyní už hustou mlhou zahalenými ulicemi. Přesto zůstával opatrný. Mohla to být past.
Jestli to však byla past, musela být velmi důmyslná a dobře promyšlená. O několik ulic dál od hostince U zpívající svině už je čekal honosný kočár tažený dvěma páry krásných a očividně zdravých běloušů.Ayile si všiml, že rodový erb není zakrytý, což bylo v rozporu s obvyklými praktikami aristokratických akcí. Šlechtična musela být velmi otevřená nebo odvážná. Nebo taky obojí najednou.
Strážce popošel před něj, aby mohl otevřít dveře dovnitř. Jakmile to udělal, vystoupila žena sedící uvnitř. Nekromancer zaváhal.
Pokožku měla skoro stejně bledou jako sám Ayile, ale rty měla krvavě rudé. Vskutku, nemohl to být účinek žádného kouzla, to by přece poznal. Nekromancer užasl nad barvou jejích vlasů. Spadaly jí do pasu a leskly se nádherně uhlově černou barvou. Snad ještě černější než měl on sám. I oči měla zbarvené stejným způsobem jako mladý nekromancer. Rozdíl byl jen v barvě. Přecházela od bílé do tmavě zelené. Laik by si řekl že je mladší sestra ne toho muže, se kterým seděla u stolu, ale Ayilea. Ten nad tou podobou jen užasl. Nepochyboval, že by svedla každého muže.Doufal ale, že nebyla jedou z těch, které svých předností využívaly.
,,Děkuji ti, Durite.“ Poděkovala strážci. Pomalu se otočila na nekra. Zkoumavě si ho prohlédla od hlavy k patě. Natáhla k němu ruku a promluvila. ,,Pojďte prosím dovnitř.“
,,Nejprve bych rád znal vaše jméno, paní, ale musí to být skutečné jméno.“
Než stačila odpovědět, ozval se z kočáru mužský hlas.
,,Sakryš Salene, já jsem ti říkal že zacházíš až moc daleko! Tohle ti trpět nebudu, na to nemám nervy, pojď, vypadneme, znám pár dobrých míst, kde se dá parádně opít. Užijeme si!“
Rathman si představil muže podobného Salene, pravděpodobně sourozence. Musel být na alkoholu závislý. Moc mu to nemyslelo. Klidně prozradil jméno šlechtičny, zatímco se pokoušel ji přemluvit, aby nic neříkala.
,,Buď zticha, Euane, jestli mi pomůže, je to moje rozhodnutí.“ Omluvně se na Ayilea usmála.
,,Těmto bytostem nemůžeš věřit! Církev tvrdí, že jsou to vykradači a znesvětitelé hrobů, vyvolávají ztracené duše, které potom nikdy nenajdou klid!“
Salene zmrzl úsměv na rtech. Vrhla na něj pohled, který jej okamžitě umlčel. Obrátila se zpět ke služebníkovi rovnováhy s pečlivě vybranou omluvou. ,,Bratr mne jen chrání, rathmane, stejně jako já jeho, doufám, že to chápete, mistře…“
Přikývl a přistoupil blíže. ,,Já jsem prostě Ayile, má paní. Nic víc, nic míň.“
,,Nic víc?“
,, Mezi námi se většinou druhé jméno zapomíná, neboť vesměs všichni sloužíme rovnováze, která nás nesvazuje s žádným klanem či rodem.“
,,Tak tedy prostě Ayile, já jsem Lady Salene Menarchio.“
,,Velice mě těší, má paní.“ Poklonil se nekromancer. Dbal na slušné vychování.
,,Také mě těší.“
,,Smím vědět, proč jste si mě pozvala?“
,,Co vám chci říci by bylo lepší probrat někde jinde, v soukromí. Mohli bychom vyrazit?“
,,Jistě.“
Vrátila se do kočáru a její pozvání, aby si přisedl bylo zřejmé. Ayile svraštil obočí. Bylo málo žen, které by mu nabídly místo vedle sebe, i kdyby si třeba chtěly promluvit s duchem bohatého otce. Napůl očekával, že bude muset sedět vedle milovaného pana bratra.
Z váčku se ozvalo závistivé odfrknutí. Durit se zamrčil, ale když se zvuk neopakoval, zase se uvolnil. S rukou stále na dveřích kočáru řekl: ,,Mistře Ayile?“
Ayile se mírně poklonil a vklouzl do kočáru jako stín. Salene unikl při pohledu na jeho eleganci a rychlost tichý povzdech, zatímco z druhého sedadla se ozvala Euanova nadávka. Díky tomu, že Ayile viděl ve tmě daleko lépe než většina jiných bytostí, neunikl mu výraz v obličeji Salenina bratra. Nekromancer usoudil, že i přes Euanův negativní postoj, mu z této strany nebezpečí nehrozí. Jedinou Euanovou zbraní byl alkohol a používal ho hlavně proti sobě. Během chvilky, kterou Ayile přemýšlel o Euanovi, získala Lady opět svou jistotu. Zkoumala Ayilea všemi směry. Jakmile si všimla největšího váčku u jeho pasu řekla: ,,Mohu říct Duritovi, aby vám to schoval dozadu, jestli chcete. Je dost velký a asi se vám nesedí moc pohodlně.“
Ayile se ujistil, že Futlai drží na svém místě a odpověděl: ,,Zůstane u mě.“
,,Postřehla jsem, že to zjistili i ti zlodějové, a velice je to zajímalo.“
Lady Menarchio váček nijak dál nekomentovala ani nedala najevo zájem o jeho obsah. Ayile však vycítil, že by docela ráda věděla, co v něm je. Netušila ale, že se to brzy dozví.