LO II: 35. kapitola Našlapujeme

Anotace: Ježiš ty těhule maj' nápady...

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Pája se ke mně chodil vykecávat stále častěji a častěji. S Oliverem se nikdy nestřetnul. Díkybohu. Oliver vždycky hrozně prskal, když zjistil, jakou jsem měla návštěvu. Možná by mu utrhl hlavu. Nebo ho prostřelil některým z těch šípů, co je u sebe nosil spolu s kuší.
Jenže nikdo jiný za mnou nechodil, dokonce i radní se přestali starat o to, co celé dny dělám, takže by bylo podezřelé, kdybych se Pavla snažila jakýmkoli nenápadným způsobem zbavit. Navíc to byl můj přítel.
Jednou Pája nakousl něco, na co jsme s Oliverem zatím nepomysleli. Zeptal se, jak své miminko pojmenuji.
„No, já nevím,“ přiznala jsem, zatímco jsem v lavoru oplachovala podzimní ovoce. Pavel mi štípal dříví na zimu. Krásně se s Oliverem o tuhle práci nevědomky dělili.
„První dítě se většinou jmenuje po některém s prarodičů,“ křiknul na mě a ohnal se sekerou.
„Felif nebo Anna? To není špatné,“ usmála jsem se.
„A co rodiče jeho táty?“ zamumlal potichu, ale slyšela jsem ho.
„Pochybuji, že by chtěl to dítě pojmenovat po některém z rodičů,“ ušklíbla jsem se.
Přestal sekat do obzvlášť tvrdého špalku a zíral na mě s otevřenou pusou. „Takže… Se stýkáte.“
Našpulila jsem pusu. Měla bych si na ni dávat pozor. „Nechci o tom mluvit,“ zamumlala jsem a odnesla ovoce dovnitř.
„Nebojíš se, takže to asi není voják,“ poznamenal.
„I kdyby byl, čeho bych se jako měla bát?“ zeptala jsem se pobaveně. A vyšla ven.
„Přece té velké bitvy, která se chystá. Bitvy, kterou musíme vyhrát, jinak nebudeš mít příležitost uplatnit své zaklínačské schopnosti.“
„Temní se rozhodli začít konečně pořádně válčit? Ukončit to co nejdříve?“ pořád jsem nespokojeně špulila pusu.
„Přesně tak. Buď vyhrajeme, nebo naše město spolkne temnota.“
„Obrazně řečeno,“ dodala jsem, abych trochu odlehčila situaci. Ale nebylo mi lehce. Ani trochu. Sedla jsem si. Hloupý hlásek uvnitř mé hlavy volal: Využil tě! Ví, že proti tobě nebude mít šanci, ale teď už taky ví, když válku ukončí před tím, než své schopnosti plně rozvineš, zachrání své město… A celé to závisí jen na Eleských… Na tom, jestli ti dokáží vybojovat dost času… Budou umírat…
„Nemáme moc velkou šanci,“ řekl Pavel a posadil se vedle mě na lavici. Neuklidnil mě. Asi ani nechtěl.
„Proto radní nemají čas na mě a na to, co celé dny dělám,“ kývala jsem zamyšleně hlavou. „Mají jiné problémy.“
„Každý má problémy. Zatím to není tvoje věc.“
„Je. Jestli začali tu protiofenzivu kvůli mně, tak je!“ řekla jsem nešťastně.
„Leno, tak už mi to konečně řekni! Kdo to je?“ Vzal mé ochablé ruce do dlaní a podíval se na mě vyčítavým pohledem. „Kdo z tebe tahá informace a využívá je proti nám?“
„Ne! To by nikdy…“ hlas se mi zasekl v hrdle. To by Oliver přeci neudělal. Vysmekla jsem se mu a hlasitě za sebou třískla dveřmi. Skončila jsem v posteli a dusila pláč v peřinách.