Srdce bojovnice II - 68. díl

Anotace: Co se stane, když naštvete jednoho z Valar? Nebo spíše jednu? :-)

Sbírka: Srdce bojovnice II

Okouzleně jsem sledovala, jak lehkým krokem přechází k Estë, její bosé nohy přitom neohnuly jediné stéblo trávy.
„Vítej, Yavanno,“ promluvila k ní má společnice srdečně a přidala i hřejivý úsměv. „Již je nebezpečí zažehnáno?“
„Ano. A jakpak se daří naší svěřenkyni?“ otázala se, než se pohodlně usadila na svěžím pažitu. A já z ní stále nemohla spustit oči.
Na rozdíl od Estë se nehalila do žádného pláště, spíše naopak, její šaty byly světlounce zelené a natolik tenoučké, že přes pavučinku té látky prosvítalo její bělostné tělo. Vlasy měla rudohnědé, volně rozpuštěné až na pár pramínků, které byly spleteny ve slabé copy a ozdobeny pestrými květinami, jež v podobě věnce též krášlily její čelo. Pokud ovšem něco takového vůbec potřebovala, neboť jak byla Estë prostě oděná a ve svém šedivém hávu spíše fádní, když na ni zrovna nedopadalo světlo měsíce, tak její družka ztělesňovala veškeré krásy přírody.
„Myslím, že už je jí lépe,“ odpověděla Estë tiše a já odtušila, že přesně poznala, na co jsem myslela. A ihned jsem se za svou povrchnost zastyděla.
„Skutečně? To ráda slyším,“ prohodila Yavanna a tím zřejmě její zájem o mou osobu skončil.
Nyní ji zřejmě více trápila skutečnost, že tráva poblíž ní je prosta jakýchkoli rozvitých květů, a ona se několika z nich lehce dotkla konečky prstů a hle… barevné okvětní plátky se jako na příkaz rozevřely, aby potěšily její zelené, dlouhými řasami zastíněné oči.
„Proč tohle děláš, vždyť víš, že většina květin na noc svá poupata uzavírá,“ pokárala ji Estë mírně a nechala králíčka odcupitat zase kamsi do houští.
„Já také většinou v noci spím… a přesto jsem tuto noc učinila výjimku. A ony mohou udělat totéž,“ ohradila se Yavanna bez sebemenší známky lítosti. „Navíc jsem jich probudila pouze pár.“
„O to méně jich však vykvete zrána.“
„A tobě na tom snad záleží? Vždyť beztak přes den spíš na tom svém ostrůvku. Copak ti sejde na tom, že tu bude o pár květů méně?“
„Ovšem,“ přikývla Estë neochvějně. „Neboť to bude hmyz, který na tvou marnivost doplatí.“
„Takže nyní tě zajímá hmyz? Nenakládáš si toho zbytečně mnoho, sestřičko?“ sykla Yavanna uštěpačně a jediné pohlazení stačilo k tomu, aby nádherný květ schlíple svěsil své lístky a posléze je jeden po druhém upustil na zem.
„Někdy dovedeš být neskutečně krutá…“
„Ano? To je však má podstata, neboť příroda je krutá. Já si nemohu dovolit zachraňovat opuštěná mláďátka a nebo chránit slabé tvory, protože jejich posláním je nasytit silnější, zajistit jejich přežití. Cožpak o ně se nestrachuješ?“ vysmívala se jí Yavanna dál a mé okouzlení se kvapem vytrácelo.
„V tento okamžik se strachuji spíše o Thranduila,“ nenechala se jejím útokem vyprovokovat Estë. „Doufám, že se mu nic nepřihodilo.“
„Ale kdepak… ten zlatovlasý ellon je až na pár šrámů v naprostém pořádku. Ovšem pokud mi příště opět hodláte přidělit podobný úkol, pak by mi též laskavě sdělte, jak ho vyplnit. Zkoušela jsem ty šelmy odradit hradbou z trnů, dokonce jsem je spoutala silnými kořeny, avšak ony se přesto zastavit nenechaly.“ Yavanna znepokojeně potřásla hlavou, až se jí pár kvítků uvolnilo z vlasů a měkce dopadlo do trávy, kde se okamžitě ujaly.
„Měla jsi povolat Enty, když ses dozvěděla o té hrozbě!“
„Enty?“ Má zhmotněná víla se rozpustile zasmála. „Cožpak netušíš, jak dlouho trvá, než Enty přesvědčíš, aby zvedli své líné kořeny a někam se vydali? Nemluvě o tom, že nejsou zrovna nejsvižnějšími chodci!“
„Dobrá, dobrá… však jak jste ty vrrky tedy zneškodnili?“
„Jak? Irmo jich část uspal, aby ten směšný ellon neutrpěl žádnou újmu, a mezitím dorazil Oromë s Tulkasem. Však víš, jak zdatní jsou ti dva v boji a lovu. Sauronovy stvůry neměly pražádnou šanci.“ Yavanna se opět vesele zasmála, jako kdyby to shledávala úžasnou kratochvílí. A pro ni to tak nejspíš i bylo. Ale já to viděla docela jinak…
„Tak směšný ellon?!“ opáčila jsem natolik nevlídně, že překvapeně zamrkala. „Přinejmenším měl dost odvahy, aby se těm bestiím postavil sám! Zatímco Vy, nemít své pomocníky, byste se nezmohla zhola na nic!“
„Tak takto ukazuješ svou vděčnost, elleth?! Nezapomínej, s kým to hovoříš!“ namítla ta vyšší bytost, u níž jsem kdo ví proč neočekávala nectnosti, které se obvykle vyskytují u jedinců naší rasy a u lidí. Stejně jako jsem neočekávala pomstychtivost.
Jenže ve chvíli, kdy ze šlahounů, jež dosud ovíjely mé tělo jako nějací hadi, vystřelily ostré trny, jsem si uvědomila svůj omyl.