LO II: 36. kapitola Jak jsem hledala zradu na špatné straně

Anotace: Věnuji Monice. Taky hledá problémy, kde nejsou.

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Sebrala jsem se. Když se Oliver o pár hodin později objevil ve dveřích, spustila jsem nehorázný křik. Co si to vůbec dovoluje? Je to obyčejný slídil. Zneužívá mě od samého začátku, a nestydí se tvářit jako by nic a dál mě oblbovat.
Vyslechl si můj monolog a zaujatě si mě prohlížel, ale nehnul brvou. Čekala jsem, že nasadí svůj známý kajícný výraz, ale místo toho se jen zeptal: „Už ses dovztekala? Co ti tvůj kamarádíček zase nakukal?“
„Blíží se bitva,“ ověřovala jsem si.
„To je pravda,“ souhlasil nevzrušeně, jako kdybych mluvila o něčem naprosto normálním, všedním, samozřejmějším než dýchaní. Oliver byl obětí téhle války víc než kdokoliv jiný, koho jsem znala. Slet bitev byl celý jeho život. Co bude dělat, jestli to někdy skončí?
„A bude větší než ty předešlé,“ pokračovala jsem.
„Nebude největší v dějinách, taková teprve přijde,“ mrkl na mě. Mluvil o té věštbě. Tohle není největší bitva, protože ta moje konečná bude větší. Takže… Nevěřil, že mají šanci a stejně do toho šel?
Zmátl mě. „Počkej, to není kvůli mně? Protože víš, že jsem zaklínačka a snažíš se zabránit…“
„Sakra, Leno, tuhle bitvu plánujeme roky! Jestli se odehraje nebo ne, to na mě vůbec nezáleží! I když teď už je stejně výsledek předem daný. Proč bych naše vojáky posílal na zbytečnou smrt, kdybych s tím mohl něco udělat?!“ rozzlobil se.
„Posíláš je tam,“ ušklíbla jsem se.
„Ne, ještě ne. Ještě to není zbytečné. Přeci se nevzdáme bez boje.“
„Který je zbytečný.“
„Ale to ostatní neví. A já jim to říkat nechci. Zabili by tě. A mě za to, že jsem to tajil.“ Natáhl ke mně ruku a vzal do dlaně pramínek mých rozcuchaných hnědých vlasů.
„Jsi princ, nikdo si nedovolí tě zabít,“ ušklíbla jsem se. Taková přeci byla jeho logika.
„Nikdo postavení nižšího,“ opravil mě.
Jo, jeho otec nebo bratři by ho nejspíš zabili úplně klidně.
„Budeš tam?“
„Jistě. Vedu do boje lučištníky.“
„Jo, Pavel říkal, že jsou opravdu dobří,“ povzdychla jsem si.
Ztěžka jsem dopadla na židli. Náš sedmiměsíční drobeček mi dával zabrat.
Oliver na mě vrhl starostlivý pohled.
„Strachuj se o sebe, tím mi posloužíš nejvíc,“ sykla jsem a našpulila nespokojeně pusu.
„Víš, jak ty posloužíš mně? Když se přestaneš přepínat a zalezeš si do postele. A taky to neuděláš.“
„Protože jsem v pořádku.“
„Protože jsi umíněná!“
To vím i bez něj.
Přitáhl si ke mně židli, posadil se proti mně a položil mi ruce na ramena. Čekal tak, dokud jsem se mu nepodívala do očí. Do černých hlubin, které mě někdy děsily, jindy hřály.
„Řešíme hlouposti. Spory, které vznikají čistě z toho důvodu, že čekáš, až ti podrazím nohy. To v plánu nemám. Kdybys mi tak viděla do hlavy, Leni! Věděla bys, že tohle celé je zbytečné. Našlapujeme. A jestli nebudeme našlapovat opatrně a spolu, pokud nebudeš věřit každému mému kroku tak, jako já věřím tvému, oba spadneme do propasti. Všichni tři.“ Jeho hlas se postupně vytrácel, až úplně ztichl.
Asi jsem od něj nikdy neslyšela tolik vět najednou. Asi nikdy nebyl jeho hlas tak naléhavý a upřímný. Přikývla jsem a objala ho.
Měl pravdu. Jsem hrozně hloupá a podezřívavá. A přitom nevím vůbec nic. Sedím tady jak trubka a hledám problémy. Jenže problémy by člověk neměl hledat. Problémy přijdou samy.