Forsaken - 207. díl

Anotace: Jak se zachová Izabela po Rielově vyznání?

Sbírka: Forsaken

Chvíli jsem na něho užasle zírala.
Stydím se to přiznat, ale ta ledabylá poznámka mi takřka vehnala slzy do očí. A skoro mě přesvědčila, abych nikam nechodila... než jsem si uvědomila, že tak nejspíš blábolil kvůli těm práškům, prej takovej efekt na některý jedince maj. A jelikož jsem neplánovala udržovat ho pod jejich vlivem trvale, nemělo smysl tu déle otálet.
Položila jsem na stůl dopis na rozloučenou, kterej jsem měla přichystanej v kapse, a pak jsem si pospíšila do svýho pokoje, abych vyzvedla tašku, co jsem si den předtím sbalila. Než jsem z toho baráku definitivně vypadla, zaskočila jsem se ještě jednou mrknout na Riela. Za tu dobu, co jsem byla pryč, se očividně vůbec nepohnul, ale když jsem se na to soustředila, rozpoznala jsem ke svý úlevě, že dejchá. Navíc jsem se mu beztak chystala asi za dvě hodiny zavolat, abych zjistila, jak je na tom, a na oplátku ho ujistila, že jsem v naprostém pořádku. Trochu mě mrzelo, že se mi ho předtím, než definitivně vytuhnul, nepodařilo odlákat na pohovku, kde by měl větší pohodlí, ale na druhou stranu jsem si říkala, že během svýho upírskýho života byl nepochybně již nucen snášet větší útrapy, než je otlačený čelo.
Jeho zdánlivá bezbrannost vysloveně vybízela, abych sobecky využila situace a zneužila ty jeho smyslné rty, které by se mému útoku neměly šanci ubránit, ale moje svědomí mě naštěstí včas zarazilo. A i když jsem se za ty morální zábrany proklínala, aspoň mi zůstala nějaká sebeúcta. A když jsem za sebou vzápětí zabouchla vchodový dveře a po několika minutách chůze zdolala i hlavní bránu a ocitla se docela sama na chodníku, přidala se k ní ještě svoboda. Stejně zvláštní, jak málo jednomu stačí, když jde do tuhýho...
Například to, že na mě Nikola fakt čekala na smluveným místě, jsem brala jako znamení osudu, že je mi konečně pro změnu zas jednou nakloněnej. A hned jsem zadoufala, že to tak aspoň nějakej čas vydrží.
„Moc věcí nemáš, na to, že se stěhuješ od svýho boyfrienda,“ pronesla suše namísto pozdravu a tím můj nově nabytej optimismus trochu nabourala.
„Byl to jenom známej, nic víc,“ zdůraznila jsem, i když jsem měla silný pochybnosti, že mi to uvěří. „Bydlela jsem u něho v podnájmu.“
„Když to říkáš...“ utnula mý vysvětlování bez zájmu. „Hodíme ke mně tvý věci a zajdem si někam na jídlo, ne? Nevím, jak ty, ale já mám děsnej hlad.“
„Já už jedla... nezlob se, ale necháme to na jindy, jo? Radši bych si šla lehnout,“ pokoušela jsem se jí ten nápad rozmluvit.
Co taky říct jinýho? Že se bojím, abych nenarazila na Ariela? Už takhle jsem cejtila, že si o mně myslí ledacos, tak proč to ještě zhoršovat? Taky by mě místo u sebe doma mohla ubytovat v nějakým vypolstrovaným pokojíku a to bych teda fakt nerada.
„Tak nejez, ale aspoň společnost bys mi dělat mohla!“ zamračila se na mě Nikola rozmrzele. „Já si na tebe udělám takhle narychlo čas a ty se pak na mě sprostě vykašleš! Copak ti nic neříká slovo vděčnost?!“
„Ale jo, já ti přece jsem vděčná a slibuju, že si brzo někam na jídlo zajdem, jenom na to dneska prostě nemám náladu,“ pronesla jsem omluvně a když jsem si povšimla, že se tváří ještě naštvanějš, radši jsem rychle změnila taktiku. „No dobře… nemýlila ses… něco mezi náma bylo…“ spustila jsem naoko zdráhavě. „Jenže by to nefungovalo… proto jsem se rozhodla zmizet.“
„Aha…“ Nikola si mě přeměřovala s podivným výrazem, jakej jsem u ní nikdy předtím nezaznamenala. „A on o tom ví?“
„Ne tak docela… ale nechala jsem mu tam dopis,“ přiznala jsem výjimečně podle pravdy.
„Dopis? To je dost krutý, ne? Ale proč se vlastně divím… když si vzpomenu, jak jsi odkopla Petra…!“ vytkla mi skoro nenávistně.
„Ale tak to přece nebylo! A s Rielem jsem ani jinou možnost neměla! Vždyť mě samotnou nechtěl pustit ani do kavárny!“
„Asi proto, abys mu taky nepláchla! Poslyš… co to je vůbec za divný jméno? On je to nějakej cizinec? Jestli je to Ital nebo Španěl, tak už se ani nedivím, že je tak majetnickej!“ podělila se se mnou ochotně o svou geniální úvahu.
„Jo, něco takovýho,“ přikývla jsem, protože to bylo mnohem snazší, než jí to vymlouvat. „Jestli ti to neva, tak bych se o něm radši nebavila… pořád mě to bolí, víš?“ dodala jsem ještě.
A ke svýmu znepokojení jsem si uvědomila, že to není jen pouhej výmysl pro odrazení Nikoly. Mně se po něm fakt děsně stejskalo. Bez něj jsem byla ztracená… a naprosto zbytečná…