Forsaken - 208. díl

Anotace: Večer u Nikoly rozhodně není poklidný...

Sbírka: Forsaken

„Pořád ještě se vídáš s Petrem?“ zmohla jsem se konečně na otázku, která mi už chvíli vrtala hlavou.
Seděly jsme u Nikoly na malým gauči a popíjely kafe, přičemž jsem občas zachytila její zkoumavej pohled. Prozatím jsem se ho ale rozhodla ignorovat. Neměla jsem náladu na nějaký konfrontace, navíc s Nikolou si jeden mohl bejt takřka jistej, že se dozví věci, který se mu nebudou ani trochu líbit.
„Jo! Je nám spolu krásně, tak proč bych neměla?!“ odvětila vzpurně, jako kdyby si snad myslela, že jí ho plánuju přebrat.
A kdybych tohle téma nakousla, nepochybně by mi hned s gustem připomněla, že by to nebylo poprvý. Proto jsem radši jen mlčky přikývla a opět usrkla kafe z otřískanýho hrnku. Bez jakýhokoli mlíka se skoro nedalo pít, mělo takovou odpornou nakyslou chuť. Nejspíš se to projevilo i na mým výrazu, protože si toho Nikola povšimla.
„Co je?“ skoro na mě vyštěkla. „To už ti ani není dost dobrý mý kafe? Seš asi zvyklá na lepší, co?! Jenže já nemám prachatýho tátu, aby mě štědře sponzoroval!“
V duchu jsem zaúpěla. A už je to tu zas... Copak mi musí neustále předhazovat, že má můj táta nějaký peníze?! Však jsou to jeho peníze, ne moje, a až do nedávna jsem byla hrdá na to, že si vydělávám na živobytí sama. Jenže tohle bylo něco, co Nikola nedokázala pochopit. A co mi ani nejspíš nevěřila. Ale přesto jsem to zkusila...
„Nikdo mě přece nesponzoruje, přece víš, že normálně chodím do práce!“ namítla jsem mírně.
„Jo?! A kdys v nějaký byla naposled?!“
„Ty mě snad kontroluješ?“ zamrkala jsem překvapeně. „Dopřála jsem si jenom menší prázdniny, to přece víš. Hodlám si zas co nevidět něco najít.“
„Vážně? Práci nebo novýho sponzora?“ opáčila Nikola kysele. „Neodešla jsi jenom proto, že už tě táta odmítal dál finančně podporovat?“
„To rozhodně ne. A nevím, proč to pořád omíláš dokola, je to už docela trapný.“
„Takže já ti připadám trapná, jo?! Fajn, aspoň vím, co si o mně myslíš! Jenže já nejsem zas taková chudinka, za jakou mě máš!“ upozornila mě a položila hrnek na konferenční stolek tak prudce, až jeho obsah vyšplíchl ven.
„Nic takovýho si o tobě přece nemyslím, Niko,“ ubezpečila jsem ji a jen s obtížema potlačovala nutkání prásknout do ní bleskem. Jenže jsem pochybovala, že bych si tím u ní zlepšila reputaci.
„Že ne? Tak proč ses mě ptala na Petra?! Myslela sis, že už se na mě dávno vykašlal, co?!“
„To ne... spíš že sis mezitím našla někoho lepšího...“
„Lepšího?! Tak takhle ty škatulkuješ lidi?! Na lepší a horší?! A kam v tomhle tvým úžasným řazení zapadám já?!“ vztekala se Nikola dál.
„Nikam, protože nic takovýho nedělám! Poslyš... já se přece nechci hádat...“ zamumlala jsem smířlivě, čímž jsem ji zřejmě ještě víc dopálila.
„A ty snad čekáš, že všechno bude vždycky jenom tak, jak si to ty přeješ?!“ vyjela na mě posměšně.
V ten okamžik se ve mně něco zlomilo. Protože poslední dobou rozhodně nic nebylo tak, jak bych si to já přála. Naopak... řítila se na mě jedna katastrofa za druhou jako mohutný vlny nějakýho podělanýho tsunami a já už ani neměla dostatek sil k tomu, abych se pokoušela udržet hlavu nad hladinou. Jedině moje částečná otupělost mě dosud chránila předtím, abych si naplno uvědomila ty strašlivý věci, kterejch sem byla nedávno svědkem.
Když mě k sobě Nikola pozvala, naivně jsem se domnívala, že bude takovou mou malou bójkou v tý bouři, která se kolem mě rozpoutala, jenže ona mě namísto toho klidně stáhla do hlubin. Občas jsem měla pocit, že mě vyloženě nesnáší, a nebejt toho, že jsem byla ve srabu, nikdy by mě nenapadlo sem lízt. A i toho jsem teď trpce litovala. Jenže... přespávat na ulici se mi taky zrovna nechtělo... Proto jsem radši pro jednou svou hrdost spolkla.
„Nic takovýho samozřejmě nečekám, jenom prostě nemám na naše debaty dost energie. Potřebuju se pořádně vyspat.“ A zavolat Rielovi... dodala jsem ještě v duchu.
„Jo? No, to je skvělý! A z toho se mám jako posadit na zadek?! Já myslela, že jsem tvoje kamarádka, ne hodinovej hotel!“
„Tak se chovej jako kamarádka a nech mě prosím tě vyspat...“ hlesla jsem vyčerpaně.
Pomalu jsem začínala mít dojem, že mi taky někdo dal prášky na spaní do kafe. Udržet oči otevřený bylo čím dál tím náročnější... Přinejmenším do chvíle, než Nikola znovu promluvila.
„Ani se ti nedivím, že chceš spát... musí bejt těžký žít s vědomím, žes zabila svou vlastní mámu!“