Juliin deník - 59. díl

Anotace: Jak je to doopravdy s tajemným poutem mezi Nickem a Juliem... Pomalu, pomaloučku se blížíme do finiše (konečně, co?)

Sbírka: Juliin deník

Rychle jsem si k Nickovi klekla a v panice s ním třásla.
„Nicku, Nicku, no tak prober se!“ volala jsem jako smyslů zbavená a slzy se mi kutálely po tvářích. „Pomozte mu! Dělejte něco!“
Zoufale jsem se podívala po ostatních – byli skloněni nad Nickem a tvářili se zmateně.
Bezmocně jsem těkala očima z jednoho na druhého, potom na Nicka a zase zpátky. Můj zrak náhodou zabloudil i k jezeru a moje podvědomí bleskově zafungovalo. Ovšem! Vždyť přece vím, co se tady děje!
„Vytáhněte ho!“ zakřičela jsem.
Všichni sebou trhli a dívali se na mě, jako bych se úplně pomátla.
„O čem to-“ začal Hayle. Nenechala jsem ho domluvit.
„Vytáhněte Julia!“ zopakovala jsem naléhavě. „Sakra, pospěšte si! Jde o život!“
Tep se mi zrychlil, když jsem si uvědomila krutou pravdu. Julius část své duše nevložil do Nicka jako pojistku, aby přežívala dál, kdyby se s ním samotným něco stalo. Propojil jejich těla a tím zabránil tomu, abychom ho mohli zabít...
„Nick umírá s ním,“ zašeptal Ted a bleskurychle si začal přetahovat triko přes hlavu, zatímco Hayle s Kathrin pořád jen vyjeveně zírali a snažili se pochopit, o co jde. Po Tedových slovech se však jejich výrazy změnily jako počasí na Ruapehu. Buď Tedovi došlo to samé, co mně, nebo už si stihnul přečíst úvahy v mé hlavě dřív, než jsem k nim dospěla já sama.
S kamennou tváří jsem přikývla. Hayle jako by se konečně probral a vrhl se do jezera ve stejnou chvíli jako Ted. Narozdíl od něj se neobtěžoval s žádným svlékáním.
Úzkostlivě jsem je sledovala, jak oba dva jako motorový člun rozráží vodní hladinu. Musela jsem uznat, že co se plavání týče, byli na tom oba dost dobře. Během několika vteřin už za sebou měli asi polovinu cesty, přesto jsem měla pocit, že každá ta vteřina trvá aspoň deset minut...
Cítila jsem, jak se nervozitou celá třesu – nesnášela jsem to, jen tak nečinně přihlížet a čekat. Kathrin mě konejšivě chytila za ruku.
„Nestihnou to,“ vzlykla jsem a pozorovala Nickovo bezvládné tělo. „Už je příliš pozdě...“
„Ale no tak! Určitě to dobře dopadne. Copak nevíš, že naděje umírá poslední?“ povzbudivě se na mě usmála a stiskla mi ruku silněji.
Semkla jsem rty pevně k sobě a ze všech sil se snažila být statečná. Přes slzy jsem se dál dívala na jezero, ale nebyla jsem schopná rozpoznat žádné obrysy. Teprve když jsem si otřela oči, zaostřila jsem na tři hlavy plující pomalu vodou k nám.
„Už ho mají,“ vyjekla jsem překvapeně. „Jak ho dokázali tak rychle vylovit??“
Kathrin se netvářila tak užasle jako já, takže jsem usoudila, že to patří k jejich patronským schopnostem. Hayle byl přece jenom silák – nejspíš mnohem větší, než jsem si do té chvíle myslela.
Netrvalo dlouho a Hayle s Teddym se objevili zpátky na břehu, s Juliem v náručí. Odkapávala z nich voda a nahlas funěli.
„To by jeden nevěřil, jak je takovej kolohnát těžkej,“ odfrkl si Hayle, když pohodili Juliovo mohutné, nehybné tělo vedle Nicka. Postřehla jsem, jak ho Kate zpražila pohledem – jeho dobrý záměr odlehčit atmosféru se minul účinkem.
Srdce se mi opět splašeně rozbušilo, když jsem tam viděla ležet vedle sebe dvě bezvládná těla, dvě tváře, ze kterých se vytratila veškerá barva. Dva pohasínající životy, jeden závislý na tom druhém. A pesimistický hlásek v hlavě mi našeptával, že už je možná pozdě. Tak dlouho bez kyslíku přece nemohli přežít...
„Jak je oživíme?“ zeptala jsem se přidušeně.
„Je jenom jeden způsob,“ odpověděl dutě Hayle.
„Kdo mu dá umělé dýchání?“ chtěl vědět Ted a nepatrně nakrčil nos.
Zkusila jsem si to představit – a otřásla jsem se odporem.
„Nešlo by... no, provést to na Nickovi?“ kousla jsem se do rtu.
„Já vím, že by se ti to líbilo, ale vody se nalokal Julius a my ji z něj musíme dostat,“ řekl Hayle nekompromisně.
Rychle jsem přemýšlela. Bylo jasné, že není čas a nemůžeme ho ztrácet zahálením. Nebyla jiná šance – někdo to udělat musel.
Obešla jsem oba omráčené a klekla si Juliovi u hlavy.
„Tede? Budeš dělat masáž srdce.“
Ted přikývl a v momentě byl u mě. Z jeho obličeje se dalo poznat, že se mu ulevilo, že nedostal za úkol nic horšího.
Hayle se lehce zamračil, když jsem si ke spolupráci vybrala Teda.
„Rozmačkal bys ho,“ vysvětlila jsem omluvně.
Popadla jsem Julia za vlasy – snažila jsem se přitom nemyslet na to, jak jsou mastné a zavšivené – a zaklonila mu hlavu. Jednou rukou jsem mu stiskla nos a druhou ho chytila za bradu a otevřela pusu dokořán. Teddy se vedle mě mezitím nachystal na masáž srdce.
„Připraven?“
„Jo.“
Zhluboka jsem se nadechla. Zachraňuju Nicka, miluju ho, opakovala jsem si. Ať už si prošel čímkoliv, pořád je to Nick. Věděla jsem, že pro něj udělám cokoliv na světě stejně tak jako on pro mě. A jestli cokoliv znamená tohle... pak není jiná možnost.
Bez dalšího rozmýšlení jsem dvakrát za sebou vydechla Juliovi vzduch do úst. Dělám to kvůli Nickovi, přesvědčovala jsem sama sebe, když mě ovanul nepříjemný zápach. Uvolnila jsem Juliovi nos a čekala, až mu Ted patnáctkrát stlačí hrudník. Potom jsem do něj opět vpravila dva umělé vdechy. Celou tu dobu jsem se pokoušela nemyslet na to, co dělám.
Opakovali jsme to tímhle způsobem několikrát, až jsem začínala být čím dál zoufalejší a kromě toho se mi dělalo už opravdu špatně. Když jsem myslela, že už to nevydržím, Julius se najednou rozkašlal a začal prskat na všechny strany. Okamžitě jsme ho s Tedem posadili a pomáhali mu dostat ze sebe všechnu vodu. Plival a prskal tak dlouho, až jsem si začínala myslet, že chce vyvrhnout všechny svoje vnitřnosti. Musel se nalokat snad hektolitrů vody...
„Copak neumí plavat?“ zamručel Ted poté, co mu Julius uštědřil další spršku.
„V bezvědomí se těžko plave,“ ušklíbla jsem se.
Konečně to vypadalo, že se oživovaný zbavil veškeré vody. Zmateně na nás hleděl. Já jsem ale starostlivě sledovala Nicka, hrdlo jsem přitom měla úzkostně stažené. Proč se ještě neprobral?
Kathrin, která u něj byla nejblíž, mu zkontrolovala tep. „Dýchá,“ oznámila po chvilce ticha.
Její slova měla uklidňující účinek. Tedy alespoň na mě. Koutkem oka jsem zahlédla několik prudkých pohybů jdoucích rychle po sobě. Když jsem otočila hlavu, zjistila jsem, že Julius už se ze své otupělosti probral – mrštně vyskočil a chystal se zaútočit. Evidentně nás chtěl mít zase v šachu, ale Hayle pohotově zareagoval a než jsem stihla postřehnout, co se děje, už stál za ním, ruce mu držel za tělem a jedním kolenem ho tlačil do zad.
Ne že bych snad očekávala nějaký příval díků za záchranu – koneckonců jsme nezachraňovali jeho – ovšem útok taky nebyla vítaná reakce. Ale byl to Julius, takže jsme vlastně s něčím takovým měli počítat. Když už nikdo jiný, tak aspoň Hayle byl připraven.
Nick zrovna s přidušeným kašláním otevřel oči. Jen na zlomek vteřiny jsem se po něm podívala, abych se ujistila, že je v pořádku. Větší starost mi teď dělalo, jak se vypořádáme s Juliem. Jediný, kdo se s ním dokázal porvat, byl Hayle, ale bylo jasné, že ani ten ho nedokáže držet věčně. Julius sebou cukal a Hayle začínal rudnout, až jsem nabývala dojmu, že tohle nedopadne dobře. Až se Haylovi vyvlíkne, kdo z nás se mu postaví? Kathrin nepřicházela v úvahu, Teddy byl hubený jak vyžle a o Nicka jsem se příliš bála, než abych si představila, jak bojuje s tím zlomyslným obrem.
Zbýval už jen jeden člověk... Jenže já pochopitelně neměla ani páru, jak Julia přemoci. Bezradně jsem se dívala po ostatních a pohledem se jich ptala, co budeme dělat. Všichni se tvářili stejně zoufale jako já. No tak, Julie, mysli! Přemítala jsem, jestli jsem obdařena nějakou schopností, která by nám pomohla dostat se z téhle bryndy. Čtení myšlenek na Julia nefungovalo, přemístit se nebylo kam, vidina budoucnosti mi byla momentálně platná asi jako CD přehrávač hluchému, a neviditelnost? Od toho večera v parku, kdy jsem zachránila Romanovu (tedy i mojí) babičku, se mi tuhle schopnost nepodařilo vyvolat. Litovala jsem, že jsem víc netrénovala. Zbývalo už jenom doufat, že můj anděl mě ochrání, ať už se bude dít cokoliv, ačkoli to stejně neřešilo problém, co bude s ostatními a jak zadržíme Julia.
Už jsem vážně propadala panice, protože Julius vypadal, že se každou chvíli vymaní z Haylova sevření, a navíc nikdo nemohl s jistotou vědět, co se mu právě honí hlavou – co když zase přijde na nějaký nový způsob, jak nás ovlivňovat? Kdybychom ho aspoň mohli zmrazit, tak jako to udělal on nám tam v jeskyni...
A potom se ozval můj mentor: „Musíš mu spoutat ruce, Julie.“
Cože? Nosím snad po kapsách provazy?!
„Jdi k němu a chytni ho za ruce!“ poručil mi s takovou naléhavostí, až jsem bezmyšlenkovitě udělala krok k zápasící dvojici, odstrčila Haylovy ruce a omotala prsty kolem Juliových zápěstí. Musela jsem zatnout zuby a přitlačit – měl tak silné ruce, že jsem měla co dělat, abych je zvládla pořádně obejmout.
Všichni mě v šoku pozorovali, někomu dokonce uniklo zděšené vyjeknutí. Julius se zarazil a potom se posměšně uchechtnul. Znejistěla jsem, když jsem si sama uvědomila, jak je tahle situace směšná. Přece nemám žádnou šanci proti tomu hromotlukovi, který navíc oplývá nespočetněkrát větším počtem dovedností.
Modlila jsem se, aby mi mentor poradil, co teď.
„Výborně, ruce má svázané,“ řekl mi. Zmateně jsem se podívala dolů. Nemá je svázané, přece ho držím! V ten samý okamžik mi došlo, že Julius vypadá, jako by se chtěl vykroutit z mého sevření, a já přitom necítím žádný odpor. Copak jsem dokázala vytvořit neviditelná pouta?? „Teď ještě zbývá znehybnit ho úplně. Tvé ruce budou fungovat jako zmrazovací nástroj, pokud se Julia dotkneš ve chvíli, kdy se nebude alespoň dvě sekundy hýbat.“
Neměla jsem ponětí, jak zařídit, aby se Julius přestal hýbat, ale mé ruce zřejmě věděly, co dělat. Bez rozmýšlení jsem se napřáhla a vší silou jsem Julia praštila pravačkou do hlavy – nepopírám, že mě ten náraz nebolel. Julius zařval a protože se nemohl chytit za bolavou hlavu, využila jsem chvíle a položila mu ruce na ramena, abych mu znemožňovala pohyb. Sice jsem pochybovala, že by se to opravdu podařilo, ale po několika vteřinách jsem k překvapení sebe i ostatních zjistila, že Julius ztuhl, stejně jako předtím já s Tedem, Haylem a Kathrin.
Nějakou chvíli jsme tam všichni stáli mlčky s pusou dokořán. Teddy obdivně hvízdl. „Páni, jak jsi to dokázala?“
„Já sama nevěděla, že to umím,“ přiznala jsem rozpačitě.
„No, klobouk dolů,“ pokýval Hayle uznale hlavou a uštědřil mi přátelskou herdu do ramene. „Myslel jsem, že ses úplně pomátla, když jsi mě v boji odstavila na vedlejší kolej...“
Nick vstal, přešel ke mně a políbil mě na čelo. „Jsem na tebe pyšný,“ řekl mi a objal mě jednou rukou kolem ramen. Už zase mě znepokojil ten děsivý záblesk v jeho očích – ano, stále tam byl...
„A co uděláme teď?“ zeptala jsem se a nervózně pohlédla na Julia. Vypadal děsivěji než předtím, ruce měl sice za zády a na čele se mu perlil pot, ale nenávistně se na nás všechny mračil. „Sice se nemůže hýbat, ale...“
Ztěžka jsem polkla. Nedokázala jsem vyslovit nahlas, co se mi honilo hlavou. Kate si mě starostlivě prohlížela a vědoucně kývala hlavou. Hayle si odkašlal.
Ted vzdychl. „S tím si děláme starosti všichni.“
„Zabít ho nemůžeme,“ špitla jsem a přivinula se k Nickovi blíž.
Všichni ztichli. Všichni do jednoho jsme věděli, co by to znamenalo, kdyby Julius nepřežil. Nebyl by jediný...