Melien Edhel - LXVI. kapitola - část 1/2

Anotace: Trochu opožděně ale přece :-)

Sbírka: Melien Edhel

LXVI. KAPITOLA
Když mu strážní, jimž striktně nařídil hlásit bez prodlení jakýkoli nezvyklý pohyb v okolí Imladris, ohlásili příjezd Rúmila s Lidiannou, poněkud se mu ulevilo.
Ne tedy, že by se hned oddal přehnanému optimismu, neboť mu stále ještě chyběl ten důležitější z tohoto značně nesourodého páru, avšak přinejmenším přestal nervózně přecházet po své někdejší pracovně.
„Okamžitě jich ku mně přiveďte! V případě žádném jich odjeti nechati nesmíte a za toto mi hlavami svými ručíte!“ přikázal jim přísně a oba vojáci ihned odspěchali, aby vyplnili jeho přání.
Ovšem pokud Elrond skutečně očekával, že se stejně rychle i navrátí, pak měl být notně zklamán. Teprve za hodnou chvíli a bez jakéhokoli doprovodu se objevil Rúmil, jenž se k jeho nelibosti ani neobtěžoval stáhnout si kápi z hlavy, aby mu mohl pohlédnout do očí.
„Vy se mnou hovořiti si přejete, heru?“ otázal se poněkud chraplavě a ačkoli jeho slova byla uctivá, jeho tón byl s nimi v ostrém rozporu.
Elrond se nedůtklivě zamračil. Na podobné chování nebyl věru zvyklý a ani zvědavý. Vytyčil si za cíl dát Lidiannu s Legolasem opět dohromady a právě proto s ní chtěl hovořit, tohoto ellona si nechal zavolat jen z toho důvodu, aby si mu postěžoval na nepřípustné správání jednoho z jeho vojáků. Však čím déle na něho hleděl, tím jasnější mu bylo, odkud se klackovité manýry té elleth vzaly. Akorát se ještě nerozhodl, jestli si Thranduil pouze nedokáže mezi svými lidmi sjednat pořádek a nebo to celé pečlivě připravil s úmyslem ho ponížit a rozčílit. Ať tak či onak, nahněvaný rozhodně byl. A hodlal to dát velice jasně najevo.
„Ano, toho jsem vskutku chtěl! Však především to Lidianna byla, s níž jsem si porozprávěti přál! Mohl byste mi laskavě sděliti, kde ji jste zanechal?! Cožpak řečeno Vám nebylo, že ona též dostaviti sem se má?! A kdepak mužů mých jest?!“
„Muži Vaši se zpět na hlídku navrátili, heru, já zdržovati jich nechtěl, když cesty sem sám dobře znám. A lady Lidianny jsem do komnat zavésti kázal, by sobě odpočinula. Pokud Vám toho známo není, den dnešní pro ni značně náročným byl, ostatně již téměř klimbala, když na nádvoří jsme konečně vjeli…“ vysvětloval mu Rúmil klidně, s tváří skloněnou k zemi a rukama složenýma za zády.
„A toho jste nakázal, přestože přání mého jste již znal?!“ zamračil se na něho Elrond nevlídně.
„Ano,“ přisvědčil ten ellon neochvějně. A také bez nejmenší známky kajícnosti. „Vždyť Vy léčitelem jste kdysi býval, sám byste jí odpočinku doporučiti měl. Já jist si jsem, že čehokolvěk Vy s ní probírati chcete, beze sporu do rána posečkati může.“
„Cože?!“ zvolal lord ohromeně. „Vy proti rozkazům mým klidně jednáte?! Tohoto vskutku neslýchaným jest!“
„Neslýchaným?“ opáčil Rúmil nevzrušeně. „Odpusťte, že Vám toho připomínám, však velitelem mým král Thranduil jest a pouze jemu poslušnost má náleží. A pokud on tu není, pak já rozkazy, jichž mi prve dáno bylo, se říditi mám. A jedním z nich bylo, bych se o bezpečí lady Lidianny postaral.“
Elrond se zachmuřil ještě víc. „Věřte mi, že král se o tomto dozví!“ varoval ho rozlíceně.
„Já za laskavost Vaši Vám děkuji, heru, neb pochybností nemám, že jeho oddanost má velice potěší,“ prohodil posměšným tónem, který prozrazoval, že si z této výhružky pranic nedělá.
„A též sděliti mu hodlám, že vojáci pod velením Vaším se neurvale správají!“ pokračoval lord ještě zlostněji.
„Neurvale?“ Z Rúmilova hlasu bylo patrné, že ho toto prohlášení zaujalo. „A mohl byste mi čehos bližšího ke stížnosti této prozraditi, heru?“
Lord Elrond si znechuceně odfrknul a z číše, kterou prve odložil na stůl, si dopřál doušek vína, aby svlažil své vyschlé hrdlo.
„Cožpak Vy ni podezření nemáte, kdož mne natolik urazil, že si na něho stěžovati chci? Věru pořádku pěkného mezi muži svými máte!“ poznamenal uštěpačně ve snaze Rúmila zviklat natolik, aby znejistěl, a on ho pak mohl zadupat do země. Obrazně řečeno, samozřejmě.
Jeho přílišná sebejistota a nedostatek respektu vůči urozenějším jedincům ho popouzely… avšak zároveň je nemohl neobdivovat. A o to větší byla jeho zloba. Neboť v něm probouzely vzpomínky, o kterých se domníval, že je již pohřbil natolik hluboko ve svém srdci a mysli, aby se nemohly více vynořit. Ale tváří v tvář tomuto ellonovi zjišťoval, že se mu dosud zapomenout nepodařilo…
„Já obávám se, že tohoto mi sám vyjeviti musiti budete, heru, neb v náladě Vaší nynější to kohokolvěk býti mohlo… včetně družiny mé celé…“ pronesl Rúmil naprosto vyrovnaně, jako kdyby podobným výtkám čelil každý den.
Uvnitř ale příliš vyrovnaný nebyl, ba právě naopak. Každý kousíček jeho těla přímo řval, aby se odtamtud co nejdříve klidil, neboť čím déle v Elrondově společnosti setrvával, tím větší riziko mu hrozilo, že ho pozná. A to nesměl v žádném případě připustit. Jenže stejně tak se nemohl ani sebrat a prostě zmizet, tím by akorát vzbudil ještě větší podezření. Jedinou možností bylo zůstat… a doufat, že zloba lorda před ním natolik zaslepila, že je vůči ostatním věcem naprosto nevšímavý. Přinejmenším zatím se tomu tak zdálo a on doufal, že to ještě nějakou dobu vydrží. A jelikož ve štěstěnu nikdy příliš nevěřil, snažil se tomu i trochu napomoci… a celkem úspěšně…
„V náladě mé?!“ zopakoval lord nevěřícně. „Čehožpak tímto míníte?! Že snad mužů Vašich bych křivě nařknul?!“
„Já pouze domnívám se, heru, že vy hněvem svým se nyní unášeti necháváte. Proč raději rozpravy této na ráno neodložíme? Tehdy již klidnějším nepochybně budete a lépe posouditi dovedete, zda prohřešek mužů mých vskutku natolik závažným byl, kterak Vám se v okamžiku tomto jeví,“ navrhnul Rúmil naoko smířlivě.
„Tak Vy mne na lože posíláte?!“ vypravil ze sebe Elrond takřka ohromeně. „A tohoto si též ke králi svému dovolujete či snad cti této pouze mně prokazujete?!“
„Toť pouze rady dobře míněné bylo, heru… Však pokud Vy odhodlán jste, obvinění svých ihned vznésti, pak tedy spusťte, já Vám bedlivě naslouchám…“ vybídl ho Rúmil a aniž by se optal, vyndal z blízké komody čistou číši a naplnil ji vínem z karafy, kterou objevil tamtéž. A to vše bez jediného zaváhání, naprosto mechanicky, jako kdyby to byla činnost, kterou provádí pravidelně.
Což Elrondovi neuniklo. „Vidím, že se tu výborně vyznáte…“ konstatoval suše a potěšilo ho, když zaznamenal, jak sebou ten zpupný ellon slabě trhnul.
„Já již párkráte zde sloužil… v jednotce, jež Imladris chrání,“ svěřil mu Rúmil a vyprázdnil svůj pohár na jeden zátah. „Omluvte chování mé troufalé, však já žízně své již číms jiným než-li vodou pouhou či čajem uhasiti potřeboval. A jelikož jste plánů mých do kuchyně zavítati příkazem svým docela zkřížil, pak domnívám se, že poháru vína mi za to dluhujete, když já k Vám ochotně pospíšil.“
„Tak pospíšil?!“ opáčil Elrond kousavě. „Vždyť jste mne snad yén celý čekati nechal!“
„Toliko dlouho toho nebylo. Já pouze o koně svého postaral se, než-li jsem se za Vámi vydal. Neb důvodů jsem neshledal, by on kvůli malichernostem nějakým trpěti měl,“ oznámil mu Rúmil prostě a odložil prázdnou číši na komodu. „A kterak již přesvědčil jsem se, já dobře učinil…“
„Vy kvůli koni svému jste mne čekati nechal?!“ otázal se lord užasle. „Čehožpak Vás to jen napadlo?!“
„Nikoliv mne, však otce mého, jenž mi vždy vštěpoval, že bojovník pouze v případech několika koně svého zanedbati může… a tento rozhovor náš ni do jednoho z nich nezapadá…“
„Otec Váš?! On pravděpodobně zcela o rozum přijíti musel!“ vyštěkl Elrond vztekle a založil si ruce na prsou.
„Zřejmě ano…“

Nimloth se pousmála, když ji zezadu objala dvojice silných paží a přitiskla ji na urostlé mužské tělo, jež patřilo Gildorovi.
„Já tušil, že tebe zde naleznu,“ prohodil lord lehce vyčítavě. „Kterak hodin celých zde státi vydržíš, cožpak tebe dosud pohledu na moře neomrzelo?“
„Kterak by se mi čehos takého omrzeti mohlo? Vždyť tak úchvatné jest… jako bytost živá… jež dýchá a neustále mění se… A já tváří všech jeho zpoznati toužím…“
„Vskutku?“
Gildor si Nimloth otočil k sobě, aby aspoň na chvíli odpoutal její pozornost od nekonečné vodní plochy, která ji přitahovala natolik, že se k ní při každé možné příležitosti vracela, a něžně ji políbil.
„Ty sama bys sem choditi neměla… cožpak nevíš, čeho přihoditi by se mohlo?“ pronesl ustaraně, když se posléze odtáhnul od jejích rtů.
„Ty obav snad máš, že bych se utopiti mohla?“ podivila se Nimloth, neboť jí ta myšlenka připadala dosti směšná. Ale i tak ji potěšilo, že si o ni dělá takové starosti.
„Vlastně ano… cožpak nikdy neslyšela jsi, čehožpak o moři se praví?“
Jemně potřásla hlavou. „Čehožpak? Pověz,“ požádala ho a dychtivostí téměř přestala dýchat.
„Povím. Však zatímco tak činiti budu, dovol mi tebe zpátky doprovoditi, neb večeře vbrzku podávati se bude,“ sdělil jí Gildor a dvorně jí nabídl rámě, které s povděkem přijala.
„Bratr můj se ještě neobjevil?“ otázala se, když vykročili směrem k rozlehlému domu, v němž měli tu noc přespávat.
„Zatím nikoliv, však já o něho starostí bych si nečinil. Pokud správně jsem tomu vyrozuměl, pak pouze Balrogové slabinou jeho jsou a těch tu nikdo již hodně dlouho nezřel,“ poznamenal Gildor s nádechem veselí, které ale Nimloth nesdílela.
„Ty takto hovořiti nesmíš!“ napomenula ho ihned. „Bratr můj se s tímto dosud plně nesmířil a ty bys ho vzpomínkou na událost tu strašlivou trápiti neměl!“
„Však toho též v úmyslu nemám. Cožpak domníváš se, že já démonům, jež mysl válečníka sužují, nerozumím? Já pouze tebe uklidniti chtěl, že jemu dozajista ničeho zlého se nepřihodilo a co nevidět k nám se připojí,“ vysvětloval jí s náznakem milého úsměvu na tváři, až neodolala, aby ho za jeho starostlivost neodměnila letmým polibkem.
Hned nato se mu mrštně vysmekla a opustila širokou prkennou lávku, po níž oba kráčeli, aby se mohla bosky brodit vyhřátým jemňoučkým pískem, který jí protékal mezi prsty jako kapky vody.
„Ni tohoto ses dosud nenabažila? Já doufám, že se mi tebe ještě někdy obouti přemluviti podaří,“ prohodil Gildor pobaveně a lehce nevěřícně zavrtěl hlavou, když zaznamenal její rozradostněný úsměv.
„Místo toto naprosto kouzelné jest… plné světla… a vody… a té nejmodřejší oblohy, jakou jsem kdy spatřila… Připadá mi, že zde nikdo nešťastným býti nemůže… a když, pak stačí, když na pobřeží zajde a do písku se usadí a vlnkami omývati se nechá…“ vzdychla uneseně.
„Cožpak bys na místě takovémto žíti mohla? Vždyť tu stromů pořádných není… pouze rostlin pár, jež sucho zde panující vydrží,“ nesdílel lord její nadšení.
On sám nemohl pohled na moře ani vystát, až příliš živě mu připomínal jeho minulost. Tu, kterou se snažil tak pečlivě pohřbít a jež se neustále vynořovala, jako kdyby ji každý nový příliv vysvobodil zpod všeho toho písku času, který na ni vršil.
„Ty pravdy díš, však i tak zde srdce mé zpívá,“ nenechala se Nimloth zviklat ve svém nadšení.
„Vskutku? Jestli tobě nezamlouvá se, že tu takřka stínů není. Věz však, že i tady v noci tma panuje, před ní nikam utéci nemůžeš. A když pod mrakem právě jest a měsíc hladinu mořskou neozáří, tehdy zdá se, jako kdyby temnota sama ožila a na břeh vystoupiti se pokoušela, by všeho živého, jež v cestu jí přijde, pohltila.“
„Možná tomu tak zdá se, však voda vodou jest a nikomu neublíží,“ zlehčovala Nimloth jeho vyprávění, sotva ho dokončil, nicméně se neubránila tomu, aby jí po zádech nepřeběhl mráz.
„Pokud tebe toho neznepokojuje, pak i toho ostatního tobě klidně vyjeviti mohu,“ pousmál se Gildor nevesele. Usadil se na sluncem vybělená prkna lávky a mlčky jí pokynul, aby k němu přistoupila.
Učinila tak, i když ho v duchu zapřísahala, aby už jí nic dalšího neříkal. Ale nahlas se svou prosbu vyslovit styděla. A tak bez jediného slova postávala před svým nastávajícím a v dlani pravé ruky drtila mušli, kterou během této své zatím poslední procházky nalezla, až se jí její zoubkované okraje bolestivě zarývaly do prstů.
Zakrátko to však přestala docela vnímat.