Forsaken - 213. díl

Anotace: Nikola konečně nechává Izabelu na pokoji... ale dlouho klid nemá...

Sbírka: Forsaken

„Fakt vtipný!“ vyprskla Nikola pohoršeně. „Jen si klidně dělej srandičky, však on tě ten humor brzo přejde!“ oznámila mi odměřeně a uhladila si svý na mikádo ostříhaný a na platinovou blond odbarvený vlasy, který si každý ráno pečlivě žehlila a díky tomu byly celý přesušený a krepatý, což ji neuvěřitelným způsobem vytáčelo. „Člověk se ti snaží pomoct a tohle má za to!“ vyčetla mi a hluboká vráska na jejím čele prozrazovala, jak moc jí lezu na nervy.
Na okamžik mě to zmátlo natolik, že jsem se za svý chování i trochu zastyděla, protože ona se fakt tvářila, jako kdyby jí nešlo o nic jinýho než o mý blaho. Jenže vzápětí jsem si vzpomněla na ty její kecy o prachách a značkovejch věcech, který by přece nezmiňovala, kdyby se fakt ujala toho náročnýho úkolu spasit mou hříšnou a drogám zaprodanou duši. Takže to bylo jako jindy… akorát předstírala zájem, aby mě jen tak mezi řečí mohla seknout nějakou jedovatou poznámkou. A nutno podotknout, že dneska se mimořádně překonávala, tohle na mě vybalit někdy předtím, tak ji párkrát majznu po hlavě tou Vuittonkou, co jí byla takovým trnem v oku, a než by se vzpamatovala, už bych za sebou práskla dveřma.
Ani pořádně nevím, proč jsem to vlastně neudělala. Nejspíš proto, že jsem nechtěla bejt sama. Vím, je to dost blbej argument, ale měla jsem pocit, že jakmile odsud zmizím, bude to chvíli trvat, než najdu někoho, s kým si budu moct popovídat. Ne teda, že by to s Nikolou šlo. A to nejen kvůli tomu, že na mě zatím akorát tak řvala, ale i proto, že kdybych na ni vysypala celej ten svůj neuvěřitelnej příběh, už bych jí asi nezabránila v tom, aby na mě nepoštvala zřízence se svěrací kazajkou.
Nicméně mi připadalo, že blbá společnost je pořád lepší než žádná, a navíc jsem doufala, že se mi podaří zjistit něco víc o Petrovi a důvodech pro ty jeho nehorázný lži. Jasně, mohl bejt jenom naštvanej, že jsem od něho zdrhla, jenže nebylo poměrně divný, že toho o mně tolik ví? Jak třeba mohl tušit, že budu mít u sebe nějaký ampule? Čím víc jsem nad tím přemítala, tím míň se mi to zamlouvalo. Asi bych se měla co nejrychlejc sebrat a ztratit se, aspoň to mi napovídal můj zdravej rozum. Ta šílenější část mýho já zas chtěla konfrontovat Petra přímo a vyzvědět od něho veškerý odpovědi na otázky, který mě už nějakou dobu trápily. Pokud by je ovšem znal.
„Ty spíš?“ hlesla Nikola lehce rozpačitě a já přisvědčila.
„Tak trochu…“ zamumlala jsem a doufala, že mě konečně nechá na pokoji.
Byla jsem úplně vyřízená… což byl ostatně další z důvodů, proč jsem krotila svý vášně a nechala si od ní sypat popel na hlavu. Protože jsem fakt už neměla energii na to, abych zkoumala, kde složím hlavu na noc a co prodám do zastavárny, abych měla do začátku aspoň nějaký peníze. Mým původním plánem bylo zůstat u Nikoly, dokud si nenajdu novou práci a nezačnu zas vydělávat, jenže to se teď zdálo naprosto nereálný.
Což ale zanechávalo dost palčivou otázku, kam se ráno, až se s ní rozloučím, vrtnu. Můj dosavadní život mě prostě na podobnou situaci nepřipravil. Jedinou naději jsem viděla v úsporách na mým účtu, teda za předpokladu, že se mi k nim podaří dostat… Občanku jsem díky Marcellovi měla, takže jsem doufala, že s tím nebude žádnej problém. Kolik vlastně může stát podnájem v nějaký garsonce? dumala jsem a v duchu si vypočítávala, co všechno budu muset zejtra zařídit…
„Fajn, tak si teda spi!“ přerušila mý poněkud líný myšlenkový pochody Nikola. „Doufám, že ráno s tebou bude lepší řeč! Nehodlám si tvejma náladama nechat zkazit i snídani!“ varovala mě ještě, než odkráčela.
S úlevou jsem vydechla a stočila se do malýho klubíčka, jednak jsem se tak cejtila bezpečnějš a pak ta malá pohovka zrovna přehršel prostoru nenabízela. Dlouho jsem se na ní stejně nerozvalovala. V okamžiku, kdy mý uši zachytily zvuk splachování na záchodě, jsem se vyřítila ven takovou rychlostí, že jsem ještě spatřila narůžovělou vodu v míse, než v divokým víru, kterej mi připadal dost zlomyslnej, zmizela z dohledu. A nad tou zkázou stála Nikola s vítězoslavným úsměvem a teď už prázdnejma ampulkama v ruce.
„Jak jsi jen mohla?!“ zavyla jsem nešťastně, protože jsem si okamžitě uvědomila, že sehnat novou dávku krve bude nejspíš velkej problém. Dost dobře jsem nemohla jít do nemocnice a tam se pokoušet něco vyžebrat a na to, abych někoho vysávala na ulici, jsem neměla ani nervy ani potřebnou sílu. Třeba právě proto došlo k tomu, co jsem zahlídla ve svý vidině… Ale ne... i kdybych chtěla použít Nikolu jako svou potravu, rozhodně bych ji kvůli tomu předtím nezabíjela. Tím jsem si byla naprosto jistá. Teda… spíš skoro jistá… opravila jsem se, když jsem si vzpomněla na ten strašlivej zážitek u Vladana.
„Máš nějakej problém?“ Nika po mně sekla nevlídným pohledem a mě se opět zmocnila touha jí jednu ubalit. „Říkala jsem ti přece, že to svinstvo půjde pryč!“
To sice slibovala, to byla pravda, ale bláhově jsem se domnívala, že na to pozapomněla. Nepočítala jsem holt s tím, že je taková činorodá. A jak moc jsem se měla teprve dozvědět…