Srdce bojovnice II - 77. díl

Anotace: Není nad to si o problému promluvit... pokud však oba uznají, že tu nějaký problém je... Což někdy bývá problém. Vše jasné? ;-D

Sbírka: Srdce bojovnice II

Oh, Valar, už jsem téměř zapomněla, jak úchvatně vyhlíží, i když mu zrovna teď brázdila čelo hluboká vráska a vlasy měl pouze nedbale stažené proužkem kůže a dosud vlhké, zřejmě z koupele. Ani s oblékáním si očividně hlavu nedělal, vysoké vojenské boty, obyčejné nohavice a košile, kterou si neobtěžoval zastrčit dovnitř, natož pak úplně zašněrovat, byly vším, co na sebe hodil, než se za mnou vypravil. Přesto ani to prosté ošacení nedokázalo zapřít jeho urozený původ. Bylo to skoro jako u koní… přestože uhnaní a pokrytí prachem z cest, stejně se dá rozpoznat, kteří z nich jsou z ušlechtilého chovu, je to v držení jejich těla… v jejich pohledu…
A podobným hrdým pohledem si mě Thranduil právě přeměřoval a jeho zamračený výraz dával tušit, že v něm vzbuzuji značnou nelibost.
„Dobrá… pověz mi tedy, jak to vnímáš…“ vybídl mne posléze.
„Proč? Abys veškeré mé námitky okamžitě smetl jako malicherné stížnosti těhotné elleth?!“ opáčila jsem s hořkostí. „Je to můj stav a nebo můj zrak, který ti podle tebe dává právo o mně rozhodovat? Copak sis nepovšimnul, jak mě zbavuješ veškeré svobodné vůle a vnucuješ mi tu svou?! Stále se ke mně chováš jako k vojákovi pod svým velením… jenže pokud se mám stát tvou chotí, tak mi tohle uspořádání značně nevyhovuje!“
„Vždy tu budou nějaké záležitosti, které s tebou probírat nebudu… však věř mi, že budeš mít dost svých vlastních povinností, než aby tě to trápilo. Jsem si jist, že už jen náš syn ti dá pořádně zabrat…“
Moje ruka bezděčně sklouzla na mé lehce vystouplé bříško. „Náš syn?“ zopakovala jsem užasle. „Jakpak můžeš vědět, že to bude právě syn? To jen proto, že si to přeješ?!“
„Já bych byl vděčný i za dceru, neboť pokud by měla jen trochu povahu po tobě, klidně bych jí mohl svěřit velení armády, avšak Lórien hovořil o chlapci.“
„A tohle sis také hodlal nechat pro sebe?!“ osopila jsem se na něho zlostně. „Nemyslíš si, že mám právo to vědět?! A rozhodně větší než ty, neboť já ho nosím ve svém lůnu!“
„Však ti o tom teď povídám, Riel, dříve na to nebyla vhodná příležitost.“
„Výborně, takže ty nejen, že přede mnou zatajuješ různé věci, ale navíc chceš ještě rozhodovat, kdy je pro co vhodná příležitost?! A co zbude na mne?! Pouze poslouchat tvé rozkazy?!“
„Tak dost již toho nesmyslu, Riel!“ zavrčel na mne princ nevlídně a bylo patrné, že jsem právě překročila pomyslnou hranici jeho trpělivosti. „Nepřišel jsem proto, abys mě tu takto osočovala! Na to vskutku náladu nemám!“
„A proč by mi mělo záležet na tom, na co máš nebo nemáš náladu?! Tys sem vpadnul, já tě sem nezvala! Takže pokud se ti mé chování nelíbí, můžeš se odsud rovnou zase klidit! Já si naprosto vystačím s Celebrem! Ten mě má totiž aspoň rád!“ vmetla jsem mu do tváře hněvivě a když jsem spatřila, jak se mu v očích zablýsklo, hned jsem pochopila, že jsem ve velkém maléru.
Ostatně, kdybych to přehlédla, uvědomila bych si to v okamžiku, kdy mne Thranduil nekompromisně přimáčknul ke zdi stání a uvěznil mě u ní svým tělem.
„Posloucháš někdy, co vlastně říkáš, Riel, a nebo ty hlouposti prostě vypouštíš z úst, aniž bys o nich přemýšlela?! Myslel jsem si, že tuhletu otázku jsme si již vyjasnili, ale ty si vždy najdeš nějakou záminku pro to, abys o mé náklonnosti začala opět pochybovat!“ obvinil mne a než jsem vůbec otevřela ústa, abych se proti tomu ohradila, pokračoval. „Víš, co si myslím, Riel?! Že ta potíž není ve mně, ale v tobě… v tvé nedostatečné víře v sebe sama! Pořád ještě cítíš potřebu si ubližovat… jenom tentokrát jsi své nože obrátila proti mně! Myslíš si snad, že když mě uvidíš krvácet, budeš se cítit lépe?! Bezpečněji?! Sebejistěji?!“
„Nic takového nedělám! To ty nemáš ve mně víru, jinak by ses mi dnes svěřil! Možná jsem slepá, ale ty mi ještě pro jistotu zavazuješ oči tou svou údajnou péčí! Vždyť se na sebe podívej! Přijdeš si sem… takhle!“ vyštěkla jsem vztekle. „Bez jediného škrábnutí… jenom pouhý přelud… výplod mé fantazie! Nejsi skutečný… a ani náš vztah není! Vždyť budeme mít syna… to jeho bys měl chránit, ne mne! Já chci převzít část zodpovědnosti a starostí, pomoci ti… jenže tys mne už dávno vmanipuloval do potupné úlohy dalšího dítěte! A s tím já se prostě nesmířím, obzvláště když ty sám jsi mne tak zarputile přesvědčoval, že mám na víc!“ zakončila jsem svůj výbuch a ještě krátkou chvíli nato se mi zdálo, že vzduch stále ještě vibruje mým hněvem.
A princ si mě po celou tu dobu upřeně prohlížel, jako kdybych byla nějakým novým živočišným druhem, který nikdy předtím neviděl. Nechtěla jsem už dál křičet, a tak jsem jeho pohled pouze vzpurně opětovala a čekala na jeho reakci.
„Jednomu nerozumím,“ promluvil nakonec a jeho tón mu dával za pravdu. „Jako veliteli jsi mi věřila, tak proč o mně nyní pochybuješ? Cožpak již nevíš, že chci pro tebe jen to nejlepší? Proč je to nyní v tvých očích takřka zločinem?“
„Protože tohle je život, Thranduile, ne bitevní pole! Nemůžeš přece k obojímu přistupovat stejně!“
„A v tom se právě mýlíš, Riel…“