LO III: 41. kapitola Podívej, tatinku!

Anotace: „Už tam neumím žít. Nedokážu se TAM od tebe vracet. Ty stěny mě dusí. Cítí moji zradu a chtějí mě zadusit.“ „Kdybys mě nepoznal, neztratil bys domov,“ vysvětlila jsem. Neztratil by mnohem víc, ale taky by nikdy nezískal na lidskosti.

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Po pár dnech Leona odešla. Starala jsem se o svého malého chlapečka a byla opravdu šťastná. Oliver se objevil jednou uprostřed noci. Byl udýchaný a pozorně naslouchal každému zvuku zvenčí. Zrovna jsem Felifka nakrmila a ukládala ho do postýlky. Už měl zavřené oči a spokojeně spal.
„Ahoj,“ zašeptal Oliver a přistoupil ke mně. Usmála jsem se. Položil mi paži kolem pasu a zíral se mnou do postýlky. „Prvorozený,“ zašeptal a objal mě pevněji.
„Na tom přeci nezáleží.“
„V Elesku ne. Vlastně jsem rád, že bude žít tady,“ pronesl zamyšleně.
„Zabíjíte mimo jiné své prvorozené?“ Vůbec bych se tomu nedivila.
„Ne. Ale je zvykem, že prvorozený jde po cestě svého otce. Nechci, aby žil jako já. Žiju špatně. Zabíjím bez mrknutí oka. Nikdo mě neučil, že je to špatné. Ale vidím děs, který v tobě vyvolávám, když něco takového zmíním. Chodím sem za tebou a přitom plánuji vraždy tvých přátel a známých.
Přešla jsem řeči o jeho vztahu k životu a smrti. Sedla jsem si na postel a přitáhla si ho vedle sebe. Byla jsem příliš unavená, abych tam postávala. Navíc jsem nechtěla vzbudit malého.
Přejel mi ukazováčkem po tváři od spánku k bradě. „Život je divný. Nezasloužím si vás. Myslíš si, že existuje Bůh? Naši lidé jsou hodně zbožní. Možná proto v Islaminu vydrží žít. Třeba si s námi Bůh hraje.“
„Nevěřím v Boha. Elesko už na něj dávno zapomnělo. Možná proto, že on zapomněl na nás. Války nám ho vzali,“ zašeptala jsem.
„My jsme vám ho vzali. A v co tedy věříte?“
Položila jsem mu tvář do dlaně. „V lidi.“
„Divím se, že jsem to neuhodl,“ ušklíbl se.
„Mohl jsi, znáš mě už dost dlouho,“ laškovně jsem mu prohrábla vlasy. Měl je kratší, než jsem si pamatovala.
„Pořád tě neznám dost.“
Naklonil se, aby mě políbil a zajel mi rukou pod volnou halenu. Povzdychla jsem si a přejela mu špičkou nosu po lícní kosti. Měl ji vystouplejší než před dvěma týdny. Zarazila jsem se a trochu se odtáhla, abych na něj lépe viděla. Byl vyhublejší a voněl senem.
„Co se děje, Olivere?“ sykla jsem.
„Nic,“ nasadil svůj známý nevinný výraz.
„Nespíš v paláci,“ obvinila jsem ho.
„Je fuk, kde spím, Leno,“ oznámil mi zoufale. Byl tak zoufalý, že bych se ho neměla dál vyptávat. Jenže to bych nebyla já.
„Pohádal ses s otcem, předpokládám.“
Přikývl. „Sbalil jsem se a šel do kasáren. Je trochu těžší se odtamtud nepozorovaně dostat, ale naštěstí si mě nevšímají.“
Překvapivě.
„Ale proč to podstupuješ?“ naléhala jsem.
„Už tam neumím žít. Nedokážu se TAM od tebe vracet. Ty stěny mě dusí. Cítí moji zradu a chtějí mě zadusit.“ Ten pocit jsem znala. Kroutil hlavou, aby ho ze sebe setřásl.
„Promiň,“ zamumlala jsem a objala ho.
„Nerozumím.“
„Kdybys mě nepoznal, neztratil bys domov,“ vysvětlila jsem. Neztratil by mnohem víc, ale taky by nikdy nezískal na lidskosti.
„Hlupáčku,“ políbil mě na ucho. „Můj domov je tam, kde jste vy dva.“
„To já vím, mluvím o tom, že v paláci ses pořádně vyspal a najedl.“
„Tak co kdybychom šli spát,“ navrhl a strhl mě na polštář.
„Tady se moc nevyspíš, Felif chce napít každé čtyři hodiny,“ upozornila jsem ho, ale za nic na světě bych nechtěla, aby teď odešel.
„Stejně se musím před setměním vrátit.“
„Pak máš nařízený nejspolehlivější budíček široko daleko,“ zívla jsem.
„Spi lásko,“ zakřenil se a přehodil přese mne peřinu.