Forsaken - 217. díl

Anotace: A máme hosta...

Sbírka: Forsaken

„Možná bychom to měly nechat na jindy...“ začala jsem váhavě, stále ještě v bezpečný vzdálenosti od Nikolinýho auta, a nemohla jsem si v tu chvíli nevzpomenout na mámu a její osudnou vyjížďku s Davidem.
A taky na jeho slova, že se ta bouračka stala kvůli mně. Pořád mě nenapadalo, jak by něco takovýho mohlo bejt možný, ale po pravdě řečeno bych se ani moc nedivila, kdyby nakonec vyšlo najevo, že jsem tam tehdy přece jen byla. Sice jsem si na to vůbec nevzpomínala, ale to na smrt Eriky před tím snem taky ne a přesto mi tvrdila, že mě u nich v noci viděla. Jestli to takhle půjde dál, budu za chvíli považována za nějakou celebritu, aniž bych si toho byla vědoma.
I když podle toho pohledu, kterej na mě Nikola vrhla, se toho nejspíš nedožiju...
„Jaký jindy?! Byly jsme domluvený na dnešek! A já už nám i zamluvila stůl, tak se snad můžeš přemoct!“ vyjela na mě nabroušeně.
„Promiň, ale já si až teď uvědomila, že nemám žádný peníze. Musím si nejdřív zajít do banky...“ vymlouvala jsem se a fajn na tom bylo to, že to ani nebyla lež. Fakt mi to předtím nedošlo.
„No jasně... seš zvyklá, že za tebe chlapi cálujou, co? No, jestli jde jenom o tohle, tak to za tebe výjimečně zatáhnu, ale rozhodně si na to nezvykej!“ překvapila mne Nika svou neobvyklou štědrostí.
„Hele... to je blbý... Víš, co? Proč si radši nezajdem někam večer? Do tý doby vyberu a pozvu tě já!“ navrhla jsem s přesvědčivým úsměvem.
Teda aspoň jsem doufala, že je přesvědčivej, protože byl ten křečovitej škleb zatraceně vyčerpávající! Ale musela jsem se přemoct, aby mi to Nikola zbaštila. Samozřejmě, že jakmile by se naše cesty jednou rozdělily, něco by mi do toho vlezlo a já bych jí do večera poslala zprávu, že se nemůžu utrhnout... Jenže ona to asi poznala, protože se tak lehce obalamutit nedala.
„To je bezva nápad,“ přikývla nejdřív, ale než jsem se stihla zaradovat a zmizet za rohem, pokračovala. „Takže snídaně je na mě a večeře na tebe. A už nastupuj nebo ti tu padnu hlady.“
V duchu jsem zaklela. Jasně, mohla jsem ji poslat někam a prostě odejít, jenže jsem si nebyla jistá, jak to dopadne s tím mým výběrem v bance, a tak jsem si chtěla nechat aspoň maličkou pojistku pro všechny případy. Sice jištění v podobě Nikoly nepůsobilo zrovna moc lákavě, ale nebyla jsem v situaci, abych si mohla vybírat. To je holt ta smůla, když člověk nemá takřka žádný kamarády, vůbec žádný sourozence, máma je mrtvá a můj vlastní otec mě chce možná zabít. Kdybych měla aspoň vlastní byt, hned by to bylo o něco veselejší, ale takhle jsem si připadala jako maximální houmlesák. Když pomyslím na to, jak jsem Rielovi zkritizovala tu jeho útulnou skrýš... teďka bych ji brala všema deseti!
„Budu na tebe čekat ještě hodně dlouho?!“ houkla na mě Nikola, zatímco se usazovala na místo řidiče, a tím hrubě přerušila slibnej začátek mýho snění o Rielovi, ke kterýmu jsem od toho jeho doupětě mimoděk sklouzla. Protože právě tam jsem ho poprvý viděla polonahýho... a líbali jsme se... a... Dost už!
Musím se konečně smířit s tím, že už do mýho života nepatří... což se ovšem snáze řekne, než udělá, to vás ujišťuju, a taky jsem posléze usoudila, že nebude na škodu, když pro tentokrát dám svý paranoie pohov a dopřeju si jednu malou snídani. Přece jen s plným žaludkem jde všechno líp, že jo.
A tak jsem nakonec neochotně otevřela dveře a nastoupila. Pás už jsem si musela zapínat za jízdy, neboť sotva jsem za sebou zabouchla, Nikola se odlepila od obrubníku a aniž by se nějak moc rozhlížela, vyřítila se z malýho parkovišťátka rovnou na silnici.
„Nesnažíš se mě zabít, že ne?“ zamračila jsem se a rychle jsem se připoutala, abych tuhle jízdu přežila ve zdraví. Tašku jsem si hodila k nohám, jednak by se mi na zadní sedačky cpala teď dost blbě, a taky jsem ji chtěla mít radši po ruce, kdybych byla nucena spěšně vystupovat…
„Zabít tě?“ podivila se Nika, aniž by přestala sledovat dění před sebou. „Tohle si obstaráš docela dobře sama! Jak tě vůbec mohlo napadnout začínat si něco s drogama?! Krucinál, takhle pitomá nejsem ani já!“
Cosi nesrozumitelnýho jsem zamumlala a radši jsem koukala, kudy to jedeme. Byla jsem fakt zvědavá, kam až nás to hodlá kvůli jednomu blbýmu žvanci táhnout. Jako kdybychom si nemohly někde v krámě koupit rohlíky a džem. Mně by to teda bohatě stačilo.
Rezignovaně jsem se svezla trochu dolů, abych se mohla pohodlnějš opřít, a právě tehdy jsem v postranním zrcátku zachytila koutkem oka nějakej pohyb. Zamrazilo mě, když mi došlo, co to znamená…
Někdo seděl přímo za mnou!