Melien Edhel - LXVIII. kapitola - část 1/2

Anotace: Něco pro Teziin absťák ;-) Druhá část snad bude co nejdříve...

Sbírka: Melien Edhel

LXVIII. KAPITOLA
„Toť zhola nemožné jest, Amrasi, tys zajisté zmýliti se musel!“ vypravila ze sebe Thíriel zlomeným hlasem a zoufale visela na vojákových rtech v naději, že se co nevidět zkřiví v náznaku úsměvu, a on jí sdělí, že to vše byl pouze hloupý šprým. Jenže on zůstával vážný.
„My se skupinou lorda Glorfindela se střetli a tehdy se od nás Saeros odloučil, toť všeho, čeho známo mi jest. Pokud více zvěděti si přeješ, pak velitele přeptati se musíš, ten o tomto nepochybně více, než-li já, ví.“
„Toho netřeba…“ zamumlala Thíriel sklesle a raději sklonila hlavu, aby si její druh nepovšimnul slz, které v mžiku zalily její modré oči.
Tak tedy přec jen k tomu nakonec došlo… pomyslela si hořce. Už od začátku tušila, že to takhle dopadne, že si Saeros nakonec uvědomí, že pro něho není dost dobrá. A nebo to zavinily ty tresty, na kterých trvala, aby jí uštědřoval? Věděla, jak moc se mu příčí ji zraňovat… vždyť se to protivilo nejen jeho přesvědčení, nýbrž i jeho poslání léčitele… Jenže ona tu bolest potřebovala natolik, že na jeho pocity v ty okamžiky nebrala vůbec žádné ohledy. A teď už bylo na nějakou lítost příliš pozdě…
„Opatrnou buď, Thíriel, vždyť zde docela vykrvácíš!“ ozval se náhle Amras a ona si teprve tehdy uvědomila, že bezděčně přestala tisknout svou ránu.
A nebo to snad udělala úmyslně? Nebylo by to ostatně poprvé, co by se o něco takového pokusila… I když až doposud si dávala dobrý pozor, aby u toho nikdy nebyl někdo další. Teď už jí na tom nezáleželo. Neboť v zásadě byla sama… vydána napospas svým démonům, o nichž věděla, že se dlouho nenechají držet zkrátka. Že se již brzy vysvobodí z pout, které jim nasadila, a pomstí se jí za to, že si dovolila jim vzdorovat. Co jen si teď počne? Proč si nikdy předtím neuvědomila, že bez Saerose nemá její život pražádnou cenu? Proč mu nikdy neřekla, jak moc pro ni znamená? Copak by se mohlo stát něco horšího, než že by se jí vysmál?
„Thíriel, slyšíš mne?“ Amras se lehce dotknul jejího ramene. „Ty ošetřiti nechati se musíš. Možná toho i šití vyžadovati bude.“
„Odkdypak ty léčitelem jsi?“ přinutila se k posměšnému pousmání, kterým se pokoušela zakrýt své skutečné rozpoložení. „Já domnívám se, že toho ovázati bohatě postačí a toho přinejhorším i sama zvládnu!“ oznámila mu rozhodně a otočila se ke dveřím s úmyslem co nejrychleji se odtamtud vytratit.
Avšak naneštěstí pro ni si Amras myslel něco jiného a pohotově sevřel její paži, čímž jí zabránil v odchodu.
„I tak by se na toto raději léčitel podívati měl. Bylinek vhodných by uzdravení tvého výrazně urychliti mohlo a ty přec zdráva vbrzku býti chceš, bys Goblinů pobíjeti mohla, či se snad mýlím?“
„A ty Goblinů tu snad někde vidíš, Amrasi? Já raději lehnouti si půjdu, toho pro uzdravení též důležitým jest!“ sdělila mu odměřeně, neboť způsob, jakým se ji pokoušel přivést k rozumu, jí nebyl zrovna po chuti. Za jakou naivku ji to má, že se domnívá, že skočí po tak laciné návnadě?!
Ovšem nedalo se mu upřít, že ji dokonale odhadnul… Boj byl přesně tím, co by teď potřebovala, aby zapomněla na svůj zármutek. A když nemohla mít ten, tak aspoň potřebovala být sama, aby mohla do vrcholků stromů kdesi v lese vykřičet svou bolest. To by ji však nejprve musel nechat jít a k tomu se zatím nijak neměl. Ostatně jeho další slova to vzápětí potvrdila.
„Já tebe ve stavu tomto nikam nepustím, Thíriel,“ prohlásil prostě. „A pokud namítnouti se chystáš, že do tohoto mi ničeho není, pak klidně velitele zavolati můžeme. A ty přesvědčíš se, že tebe též za léčitelem pošle.“
„Však jsem též přišla, bych léčitele vyhledala, však čeho činiti mohu, když Saeros nás opustil?“ namítla nejistě a raději se odvrátila, aby si nepovšimnul, jak se jí do tváře nahrnula barva.
Protože to, co se jí původně dralo mezi rty ven, bylo „mě opustil“. Až v posledním okamžiku to změnila, v důsledku čeho vyznělo slovo „nás“ jako „mnás“ a bylo by opravdu bláhové se domnívat, že si toho přeřeknutí nepovšimnul.
Amrasovi to skutečně neuniklo, avšak nezáleželo mu na tom natolik, aby na to poukázal. Pokud měla se Saerosem nějakou neuzavřenou záležitost, pak to byla čistě její věc, on se jí do toho rozhodně vměšovat nemínil. A netrápil by se ani tím jejím zraněním, neboť podle všeho nešlo o nic tak závažného, aby si k léčiteli nedokázala dojít sama, kdyby podle jejího chování neusoudil, že by to o své vůli neudělala, a on netoužil později čelit hněvu Rúmila a horko těžko vymýšlet důvody, proč jeho očividnou oblíbenkyni zanechal bez pomoci. To jen proto s ní zatvrzele setrvával, rozhodnutý dohlédnout na to, aby o ni bylo náležitě postaráno.
„Přestože tohoto nepochybně ztrátou velkou jest, já jist si jsem, že se tu i léčitelů jiných najde, jež tebe ošetřiti dovedou,“ ubezpečil ji a pátravě se rozhlédl kolem sebe, jestli nespatří někoho povědomého, kdo by ho mohl vysvobodit.
A měl štěstí. U stolu téměř na druhé straně místnosti zpozoroval vojáka z družiny lorda Elronda, kterého znal jménem a s nímž v minulosti již párkrát hovořil. Dost se mu ulevilo. Nehodlal se na celý zbytek dne stát chůvou téhle divné elleth, chtěl se pouze ujistit, že bude v pořádku, a pak hned zamířit do zahrad. Dal si tam v altánku dostaveníčko s jednou mimořádně pohlednou pomocnicí místní kuchařky a za nic na Ardě by si ho nenechal ujít. Vždyť již uplynul tak dlouhý čas od chvíle, kdy spolu byli naposledy …
Představa toho, jak se jí opět dotýká, ho přiměla jednat rychle. Aniž by se dlouho rozpakoval, zamířil k tomu ellonovi a Thíriel víceméně vlekl za sebou, což jí zrovna po chuti nebylo.
„Přišel jsi zcela o rozum?! Pusť mne přec!“ snažila se mu vytrhnout, ale jelikož nechtěla vzbudit nežádoucí pozornost ostatních vojáků, byly její pokusy dosti chabé a jemu nečinilo potíže jim úspěšně vzdorovat.
„Klid!“ syknul přesto varovně a sám byl rád, když se mu konečně podařilo ji dostrkat až k jeho známému, jenž k nim tázavě vzhlédl od pečeného masa, na kterém si právě pochutnával.
Thíriel stačil jediný pohled na toho cizího vojáka, aby se okamžitě přestala vzpouzet. Třebaže dosud nepromluvil, už pouhý jeho vzhled budil značný respekt, neboť byl aspoň o hlavu vyšší než ten nejvyšší ellon, se kterým se kdy setkala, a to spolu s jeho rozložitými rameny působilo dosti hrozivě. Kdyby ji Amras dosud tak pevně nesvíral ruku, snad by raději i o krok ustoupila nazad, avšak takto jí nezbývalo nic jiného, než tomu obrovi čelit a v duchu přemítat, co má její druh asi za lubem. Ostatně nemusela čekat dlouho.
„Belegu, snad neruším tebe přespříliš, avšak jeden z vojáků našich nehody měl a já raději bych byl, kdyby léčitel na ránu její se podíval. Ten náš jako naschvál nyní k dispozici není, však snad o komsi, kdo ujmouti by se jí mohl, víš…“ promluvil Amras a upřímně doufal, že Thírieliny velké modré oči a klamně nevinné vzezření na Belega zapůsobí natolik, že se ochotně ujme role jejího ochránce, a on se tak svého břemene konečně zbaví.
A Elrondův voják ho opravdu nezklamal, když se bez sebemenšího zaváhání nabídl, že ji za léčitelem dovede sám.
„Za toto tobě velice zavázán budu,“ poděkoval mu Amras a s drobným pokývnutím hlavy se odtamtud klidil dříve, než Thíriel otevře ústa a Beleg si svou velkorysost rozmyslí.

„Pročpak na mne takto hledíš, Gildore?“ otázala se Nimloth s rozpačitým pousmáním.
V lordových potemnělých očích, kterými ji takřka probodával, rozpoznala hlad a třebaže jí nemálo lichotilo, že po ní tak moc touží, ta intenzita, jež z nich vyzařovala, ji také poněkud znepokojovala. Až dosud se Gildor vždy pečlivě ovládal, ale kdo ví, jak se změní jeho chování, když se nechá ovládnout svou vášní? A co si pak počne ona? Proti obyčejnému ellonovi by díky svému výcviku jistě obstála, avšak proti někomu natolik zručnému v boji, jako byl Gildor, neměla příliš nadějí na úspěch. A to vědomí ji naplňovalo obavami a náznakem vzrušením zároveň.
„Neb pohled na tebe mne nevýslovně těší, Nimloth,“ odvětil jí nezvykle chladně, takřka hněvivě a ona se neubránila slabému zachvění. A v pozici, ve které se zrovna nacházeli, mu to nemohlo uniknout. „Čehožpak se děje, že se celá třeseš? Snad toho vyprávění mého nezpůsobilo?“ dobíral si ji.
„To spíše blízkosti tvé…“
„Pak doufám, že toho z touhy bylo, neb já co nevidět ještě blíže tobě býti chci,“ odvětil Gildor zastřeným hlasem, který v ní vyvolával představu jejich dvou nahých těl propletených do sebe na prostorném bílém loži.
A ta představa jí nebyla ani trochu proti mysli, ba právě naopak, vždyť to bylo již tak dlouho, kdy se sebe naposledy dotýkala, a tolik si přála konečně poznat, jaké je milování s ellonem… což ovšem nahlas přiznat nemohla, pokud nechtěla, aby si o ní Gildor myslel jen to nejhorší.
„Z touhy?“ zopakovala s předstíraným ohromením. „Chceš mi namluviti, že by tebe cos takého neznechutilo? Vždyť etiketa…“
„Ale běž, Nimloth… cožpak tu kdos jiný krom nás dvou jest, bychom se s etiketou obtěžovati museli? Ty domníváš se snad, že by mne vědomí toho, že tebe přitahuji, pohoršiti mohlo? Kterak přesvědčiti tebe mám, že se mnou zcela upřímnou býti můžeš? A že mne těší, kterak na dotyky mé reaguješ? Vždyť vášeň tvá a odvaha mne na tobě snad nejvíce okouzlují, tak proč je za zatuchlými diktáty etikety skrývati? A kdybych já na pověst tvou ohledy nebral, hned bych tebe na mostku tomto svou učinil…“ sdělil jí Gildor s nádechem netrpělivosti a dopřál si aspoň důkladného doušku ze sladkého poháru jejích úst, který mu ona ochotně nabídla, a jeho ruce směle přejížděly po něžných křivkách jejího pružného těla, jako kdyby si chtěl důkladně zmapovat své nově nabyté teritorium.
„I já bych si toho přála, Gildore,“ přiznala mu Nimloth s uzarděním, když posléze uhasil svou žízeň a opět milosrdně propustil její rty. „Však bratr můj okamžikem každým objeviti se může a ty přec víš, kterak vznětlivým jest, když o mne jedná se. Nač jeho zbytečně popouzeti, když již zanedlouho my svoji budeme a pak mi již ničeho nařizovati moci nebude.“
Lord se tlumeně zasmál. „Takto vyznívá toho, že si mne pouze proto bereš, bys jeho zbavila se, Nimloth! A ač mně lichotí, že sis mne za zachránce svého vybrala, přesto věřiti bych chtěl, že toto pohnutkou tvou jedinou nebylo!“
„Ovšem, že nebylo!“ zvolala naoko dotčeně a rychle pokračovala, neboť si byla jistá, že pokud bude otálet, ztratí docela kuráž svá následující slova vyřknout nahlas. „Já tebe si vybrala, neb mne velice přitahuješ a dotyky tvé v nitru mém žáru mocného rozdmychávají, jenž opět pouze ty uhasiti můžeš…“ zašeptala naléhavě, ohromená svou neslýchanou nestydatostí a přesto příjemně vzrušená.
A Gildorův potěšený úsměv jí prozradil, že mu svým vyznáním udělala nemalou radost. „Výborně… já rád jsem, že slov mých sis k srdci vzala… Kdoví, čeho všeho mi po pár hodinách milování sdělíš…“
„Že unavenou jsem a spáti bych chtěla?“ snažila se Nimloth poněkud odlehčit jejich rozhovor a on jí to s vědoucným mrknutím dopřál.
„Nu, já pouze doufám, že do moře zcela nezamilovala ses, neb panství mého daleko od něho se nachází,“ započal jiné téma a s pobavením zaznamenal, že se jí viditelně ulevilo.
„Moře mi chyběti bude, však my k němu přec někdy zajeti můžeme, či nikoliv?“ otázala se zdráhavě.
„Toho zajisté můžeme, pokud toho přáním tvým bude.“
„Cožpak ty vůči kouzlu jeho docela imunní jsi? Kterak volání jeho odolati můžeš?“
Gildor vrhnul krátký a nepříliš přívětivý pohled na rozlehlou mořskou hladinu, která se třpytila a svíjela jako nějaká nestvůrná forma života, jež se snaží přilákat nešťastníky až k sobě, aby je mohla pozřít. Ovšem jeho už ten její zpěv ošálit nemohl, na to mu naslouchat až přespříliš dlouho.
„Volání? Já pouze burácení nevlídného slyším a to mne vskutku neláká… navíc čehos kouzelnějšího jsem tu dnes zřel…“ prohodil lehce, než Nimloth s naprostou samozřejmostí zvedl a usadil si ji na své pravé stehno. „Možná kdybys ty mne volala, já bych odolati schopen nebyl… však moře? Já vskutku netuším, čeho na něm kdos vidí.“
„Zvláštní, já domnívala se, že všichni Eldar k moři pouta silného pociťují, vyjma tedy…“ A Nimloth se odmlčela, aby nemusela vzpomínat na ty hrozné události, které ona naštěstí znala jen z příběhů.
„Já vím, čeho na mysli máš, však věř mi, že též ti, již doby nějaké v blízkosti moře strávili, se k němu již jen neradi navracejí. Jako cokoliv i zvuk vln jeho se po čase omrzí a obvykle tobě již nikdy více k srdci nepřiroste.“
„Tys poblíž moře kdysi žil? A kdypak?“ podivila se upřímně.
Tolik ji zajímala Gildorova minulost, jenže čím více toho o něm zjišťovala, tím spíše se musela sama sebe ptát, jestli ho vůbec někdy může dobře poznat. Neboť pokaždé, když už se jí zdálo, že o něm ví vše podstatné, objevilo se tu něco nového…
„Toť již dávno jest… tehdy lord Elrond králi Gil-galadovi sloužil,“ odbyl ji její nastávající stručně, aniž by zacházel do nějakých detailů, a raději pohotově stočil řeč zpět na své panství. „Však i přestože sídla mého se na břehu moře nenachází, já pochybností nemám, že tobě líbiti se tam bude… a pokud nikoliv, pak svolení mého máš si většinu prostor tamějších a zahrad též dle rozmarů svých upraviti, by ses tam lépe cítila.“
„Vskutku?“ Nimloth se trochu dotkla jeho zmínka o rozmarech, neboť v porovnání s většinou ellith si připadala poměrně nenáročná, avšak vzápětí to pustila z hlavy. Vždyť Gildor ještě neměl dostatek příležitostí, aby tohle odhalil. Navíc od něho bylo přece milé, že jí něco podobného nabídnul. „A kterýchto prostor mně zapovězeno jest, ó pane můj?“ otázala se zvědavě, to oslovení použito pouze proto, aby dokreslilo její předstíranou poslušnost.
„Ložnice a pracovny mé, drahá má, jakožto též místností veškerých, jichž vojákům, koním a zbraním vyhrazeno jest. A pak též sklepení, samozřejmě.“
„Sklepení?“ Nimloth překvapeně zamrkala. „A čehožpak tam natolik cenného skrýváš?“ optala se s mírným úsměvem, který se však vytratil, sotva si povšimla jeho potemnělého výrazu.
„Toho raději znáti si nepřej… sic bys již nikdy spánku klidného neokusila…“ sdělil jí tiše a jeho tvář dávala tušit, že i on sám by nejraději to strašlivé tajemství zapomněl.