LO III: 43. kapitola Zavřená kniha

Anotace: „Ehm, Leni?“ vytrhl mě z mého krátkého zoufání. „Ano?“ čekala jsem na další ránu osudu. „Nemáš něco k jídlu? Víš, měla jsi pravdu… V kasárnách se člověk moc nenají.“ ... Já z toho kluka nemůžu :-P

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Probudila jsem se s myšlenkou na Eleskou knihovnu a snažila se rozpomenout na chvíli, kdy jsem zjistila, že mé rozhovory s přírodou znamenají mnohem víc. Listovala jsem tehdy různými knihami a jedna z nich pojednávala o jednotlivých fázích vývoje zaklínačů. Přemýšlela jsem tenkrát ale víc nad tím, proč mají schopnost pojmenovali zrovna zaklínačství, takže jsem se příliš nesoustředila na to, kdy budu schopna své dovednosti plně uplatnit, ale určitě se tam psalo o letech, ne o měsících!
Tak čím to je, že už dokážu uchopit všechny živly? Přiznávám, že mi voda někdy proteče mezi prsty a oheň se vzpírá, pokud hoří příliš dlouho, ale věděla jsem, že i tohle brzy dopiluji k dokonalosti. Co jiného má dělat taková zaklínačka v zimě s dvoutýdenním prckem na krku?
Krátce po poledni někdo zaťukal na vrata. Pája. Pověsil si kabát na věšák a usmál se na mě. Chvíli si prohlížel spícího Felifa. Vzpomněla jsem si na Stefana. Ale tentokrát se nepřišel na nic vyptávat. Leona mi poslala nějaké suroviny. Tak jsem mu poděkovala a chvíli se s ním bavila. Rozpovídal se o bitvách, které nás čekají. Nechtěla jsem ho poslouchat. Nemohla jsem mu pomoct!
„Bojím se, že už to nevydržíme, Leno,“ oznámil mi.
„Jak to myslíš?“
„Tak, že příští rok Elesko padne,“ řekl mrazivě ledovým hlasem.
„Říkáš to s takovou jistotou,“ chtěla jsem protestovat, ale sáhl si do náprsní kapsy hnědé vesty a hodil na stůl starou knihu, ze které jsem mu jednou četla a zrovna ráno na ni myslela.
„Nemáme roky, Leno.“
„Stefan si myslí, že máme,“ pípla jsem. Podívala jsem se do kolíbky. Felif se teď vrtěl a snažil se dosáhnout na její okraj.
„Stefan možná ví jak vést tohle město, ale neví jak vést tuhle válku,“ pohodil slámovými vlasy a zahleděl se mi do očí. Byla jsem si jistá, že na mě něco má. Na mě a na všechny ostatní.
„A ty to víš?“ Uhnula jsem pohledem a vzala si do náruče Felifa. Položil mi hlavičku na dekolt. Cítila jsem v tom místě jeho slabý dech. On jediný byl čistý a upřímný. Nikdy mi nelhal, protože nikdy nepromluvil.
„Vím, že naše hospodářství je na dně.“
„A co bych podle tebe měla dělat?“ ušklíbla jsem se.
„Nevím. Připravit se na nejhorší?“ povytáhl pobaveně obočí a zaujal na mé židli uvolněnější pozici. Jak se to chová?!
„Pavle,“ pokročila jsem k němu blíž, Felifa jsem pořád svírala v náručí. Možná zase usnul. „Vždycky jsi byl můj přítel. Ale poslední dobou sem zavítáš jen jako posel špatných zpráv.“
„Tak třeba ti sem nakráčí nějaký jiný posel,“ pronesl bezvýrazně, vzal si kabát a vyšel ven. Byla to jen vteřinka. Zbyl po něm jen chlad, který pustil dveřmi dovnitř.
Doufala jsem, že už mě dneska nic podobného nečeká. Dokonce jsem ani neotevřela knihu, po které jsem ráno tak prahla. Uložila jsem Felifa do kolébky a šla si na chvíli stoupnout před domek. Zavřela jsem oči a ponořila se do ospalého šepotu přírody. Jen na chvíli, abych neumrzla, ale trochu mě to uklidnilo.
Večer dorazil Oliver. Políbil mě a stiskl v náruči. Musela jsem se usmát. Proč nemůžeme žít normálně? Jako dva zamilovaní lidé. Jako tříčlenná rodina. Jako mladí manželé. Manželé? Manželé, manželé, manželé… Nikdy jsem na to nepomyslela, ale chtěla jsem, aby byl můj manžel. Oficiálně jenom můj.
„Ehm, Leni?“ vytrhl mě z mého krátkého zoufání.
„Ano?“ čekala jsem na další ránu osudu.
„Nemáš něco k jídlu? Víš, měla jsi pravdu… V kasárnách se člověk moc nenají.“
Zachichotala jsem se. „Jistě. Ale nebude ti to chutnat.“
„Asi jsi nikdy nejedla v kasárnách,“ vyplázl na mě jazyk.
Odebrala jsem se ke kamnům a za chvíli před něj postavila misku s ovesnou kaší. Islaminský princ mě ovšem překvapil. Slupl to jako malinu a ještě si přidal.