Savoy Place - 14. díl

Anotace: pokračování...

Nadšeně mě seznamoval se svým plánem. Vyprávěl tak vesele a podrobně. Nedovolila jsem si ho přerušit, ale ani na sáhodlouhý proslov jsem neměla zrovna náladu. Poslouchala jsem ho jen na půl. I tak jsem snad pochytila všechny podstatné informace.
Požádal mě, abych ho doprovodila na zítřejší akci. Prý je to jedna z největších akcí svého druhu za celý rok. Pořádá ji rodina de Soteras, takže tam moji rodiče určitě nebudou chybět. Dále jsem zaslechla něco o charitativní pomoci pro místní dětský domov. Moje pozornost vůči Nicolasovi se postupně stále zmenšovala, ale stačilo se jen usmívat a lehce přikyvovat. Snad nic nepoznal.
Věnovala jsem se našemu okolí. Rozhlížela jsem po ostatních zákaznících. Hned u dveří seděl postarší pár. Drželi se za ruce, klidně si povídali a stále se usmívali. Tak takhle si představuji dokonalý život. Určitě mají doma spoustu starostí, ale dokázali je odložit a užívat si jeden druhého. Před námi sedělo několik asi patnáctiletých holek a všechny obdivovaly kamarádčinu novou šálu. Ještě víc jsem se usmála. Takové starosti bych taky ráda řešila. Toto krásné období jsem prožila s babičkou, která pro mě byla nejen rádkyní, ale hlavně mojí nejlepší, a skoro jedinou, kamarádkou. Blízko baru seděla maminka se svým malým synkem a s přítelkyní. Chlapec tu asi nebyl moc dobrovolně. Pořád se ošíval, tahal maminku za rukáv a na něco si stěžoval. Maminčina ochota řešit cokoliv jiného, než ji právě zajímalo, byla až neuvěřitelná. Po chvíli kluk své snažení vzdal a jen závistivě koukal na bar. Seděla zde Jane a kreslila si s Robertem. Něčemu se neustále smáli, až Robert zanedbával své povinnosti. Bylo mi malého chlapce líto, protože tento pocit jsem znala líp, než si dovedete představit.
Ještě chvíli jsem si povídala s Nicolasem, který se marně snažil zjistit mé celé jméno. Musel se spokojit s odpovědí, že se to včas dozví. Moc se mu to nezamlouvalo, ale nijak extrémně neprotestoval.
Domluvili jsme se, že mě zítra vyzvedne v šest hodin v čajovně, aby nemusel hledat můj byt. Rozloučila jsem se s ním i s Jane a konečně jsem směřovala k domovu.

Doma jsem si uvařila rychlou večeři, uklidnila své tělo i mysl v horké koupeli a vrhla jsem se na učení. Spoléhala jsem, že se můj nový „způsob paměti“ bude opakovat, takže jsem se ani nesnažila učit text, který jsem četla. Na takový výdaj energie jsem byla děsně unavená. Písmenka mi samovolně přeskakovala z jiných řádků a oči a mozek vytvářeli naprosto nová slova, až jsem kolikrát žasla, jak jsem na takovou blbost přišla.
Začala jsem něco psát na papír, ale uvědomila jsem si to až řádek skončil a já si psala tužkou po noze.
Byla to změť nelogicky rozmístěných písmenek a nově vzniklých slov. Má ruka se stále nezastavovala a využila i jiných prostorů ke psaní, než byly mé kalhoty. Popsala jsem minimálně půl stránky, ale nevěděla jsem jak ani čím.
Zprvu mi to přišly náhodně a chaoticky zvolené znaky, ale postupně jsem v tom nacházela určitý systém a melodii. Chvíli jsem to ještě zkoumala, ale nakonec jsem se rozhodla bádací akci odložit na zítra nebo i na další dny. Přece jen toho bylo dnes trochu víc na můj mozek. Musím mu dopřát trochu odpočinku a času na přehrání a hlavně zhodnocení nastalých událostí.
Odložila jsem věci na stolek a ponořila se do bělostných peřin a obrovského množství polštářků. Nechala jsem se hýčkat jemnou látkou a pomalu odplula do jiného světa.

S mojí lepší pamětí byl test až směšně lehký a já se se starostmi ohledně večera procházela po ulicích. Rozhlížela jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že toto město vlastně vůbec neznám. Nechala jsem se vést instinktem. Objevovala jsem stále nové uličky a různá zákoutí. Po chvíli jsem došla na vetší náměstí. Obloha byla temná, jako kdyby už čekala na okamžik, kdy nás slunce opustí a nahradí ho tisíce hvězd. Byla jsem si jistá, že před chvíli ještě svítilo slunce a najednou bylo šero. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na první pohled mě do očí praštila kamenná fontánka uprostřed náměstí.
Pomalu jsme k ní došla. Cítila jsem silné mravenčení v prstech. Celkově jsem z tohoto místa měla špatný pocit. Prsty jsem lehce přejela po hladině a dál si ji prohlížela. Okamžitě jsem ucukla, protože voda byla přímo vařící. Podívala jsem se na svou ruku.
Na každém prstu, který se dotkl vody v kašně, se objevila mapka z tmavě červené tekutiny. Nevěřila jsem svým očím. Zavřela jsem je, ale nic se nezměnilo. Červené čáry se začaly rozšiřovat a změnily se na tekoucí krev. Stékala mi po prstech a pomalu odkapávala zpět do vody, kde vytvářela krvavé obrazce. Otřela jsem ruku do kalhot. Tím jsem na nich zanechala otisk od krve. Vůbec jsem si nepomohla, protože krev stále tekla a kůže začala příšerně pálit.
Podívala jsem se kolem sebe, jestli si toho někdo všiml. Všichni vypadali, jakoby nic neviděli. Oslovila jsem procházející paní, ale odpovědi jsem se nedočkala. Dovolila jsem si i zakřičet. Bohužel se stejným výsledkem.
To mě nikdo nevidí?
O pravdivosti svých slov jsem se přesvědčila, když asi půl metru ode mě proběhla malá holčička. Koukala jsem na ni značně nevěřícně.
Jak…? Jak to dokázala?
To se mi jenom zdá. Tohle nemůže být skutečný. Nemůže!
Najednou se k ní přidaly další děti a honily se. To je prostě nereálný! Nechtěla jsem uvěřit vlastním očím.
Děti bez problémů probíhaly fontánou a…někdo prošel i mnou. Jakoby tady nic nebylo, žádný kámen, schůdky, já, zkrátka nic.
„Ne, tohle je už moc! Prostě ne!“ zakřičela jsem, ale nepomohlo mi to ani v nejmenším. „Tohle už nezvládnu, už ne!“ Ještě jednou jsem se podívala na tu prokletou fontánu a rozhodla se zbaběle utéct.