LO III: 50. kapitola Všude

Anotace: Zamilovaná pohádka končí. Jde nám do tuhého.

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Rozběhla jsem se po cestě jako smyslu zbavená. Za sebou jsem slyšela vojáky. Jen jednou jsem se ohlídla. Stefan také běžel, ale už mu to nešlo tak rychle. Proběhla jsem městskou branou. Byl tam hrozný chaos. Lidé nevěděli, jestli mají utíkat pryč nebo zůstat a bránit svůj majetek. Mezi nimi Islaminští vojáci vraždili každého, kdo jevil sebemenší známky odporu. Probojovala jsem se dovnitř. Nevěděla jsem přesně, co chci udělat. Ale něco jsem dělat musela. Běžela jsem do středu města a nevšímala si mrtvol, nepořádku ani hořících domů. Po chvíli jsem otevřela mysl a mapovala zemi, abych poznala, jestli mě někdo nesleduje. Sledoval. Zastavila jsem se. Doběhl ke mně a přitiskl si mě k boku.
Oliver byl oblečen do bílé potrhané košile a přes ni měl přehozenou další z kovových kroužků. Přes rameno mu jako vždycky visela kuše a toulec, ale v ruce třímal krví zbrocený meč.
„Co tady zase děláš?“ zaúpěl. Nejspíš si vybavil chvíli, kdy mě takhle odchytil v Islaminu. Ano, vždycky jsem byla na špatném místě, když to nejmíň potřeboval.
„Sbírám byliny,“ odsekla jsem. Co je to za otázku, sakra? A co by chtěl slyšet jako odpověď?
Svraštil čelo. „Kde je Felif?“
„Ve mlýně.“ Potěšilo mne, že ho zajímá náš syn. Jediná věc, která mě ten den potěšila.
„Mlýn…“ přemýšlel. „Mlýn by neměli napadnout. Nechceme tohle město vydrancovat.“
„Opravdu? Zatím to tak nevypadá.“
Zakroutil hlavou. „Vypálené město nám k ničemu nebude.“
„Super názor. Ale co s ním jiného?“
„Proměníme ho v kolonii,“ prohlásil.
Našpulila jsem rty, ale nestihla jsem protestovat, protože do mě plnou vahou naletěl nějaký měšťan. Zavrávorala jsem.
„Musíš pryč,“ rozhodl Oliver. Táhnul mě někam s sebou, jako kdyby si teprve teď uvědomil, kde stojíme.
„Pusť mě,“ chtěla jsem se mu vysmeknout, ale držel mě pevně.
„Ne. Kam bys asi tak chtěla jít? Podívej se kolem sebe!“
Dívala jsem se a mé srdce plakalo. Polkla jsem, ale měla jsem úplně sucho v puse.
„Musíš mi pomoct,“ oznámil mi.
„Ne.“
„Ale ano, potřebuji nejvyšší věž.“
„Na co?“
„Prostě mi ji ukaž,“ přikázal netrpělivě.
Ukázala jsem na radniční věž.
„Nic většího tu nemáte?“
„Nestavíme chrámy ze zlata jako někdo!“ zakřičela jsem na něj hystericky.
Stisknul mi ruku tak pevně, že mi ji málem odkrvil. „Klid, Leno, není to tak zlé, jak se to jeví.“
„Jistěže ne, zvítězili jste. Máte, co jste chtěli,“ reptala jsem nespokojeně, zatímco mě táhl k radnici. Proplétal se zkušeně mezi vojáky a měšťany a sem tam někoho odstrčil.
„Ve válce není vítězů a poražených,“ křikl na mě.
„Aha,“ odfrkla jsem si. „A jak tedy války obvykle končí?“
„Jeden ovládne druhého a vnutí mu svůj řád. To je všechno,“ prohlásil. Rozrazil dveře na radnici, prošel portálem a strkal mě do schodů. Za chvíli jsme stanuli na věži. Neviděli jsme až ke branám, přesto jsme viděli příliš. Podívaná, která se nám naskytla, byla strašlivá.
„Radní vědí, že jsi za mnou chodil,“ špitla jsem. Měla jsem pocit, že mu to musím říct dřív, než sem někdo přijde a oba nás zabije.
„Čekal jsem, že tvůj přítelíček promluví.“
„Co když se to dozví tvůj otec?“
Povzdechl si, podíval se na toulec se šípy a kleknul si. Vytáhl jeden šíp a napjal tětivu.
„Chceš ho zabít? To ne!“ zhrozila jsem se.
„Nepanikař, Leno. Můj otec tam není,“ zamumlal. „Bohužel.“
„Tak… Co děláš?“ vyhrkla jsem.
„Hlídám si, aby mi nezabili ty nejschopnější lidi. Eleští je nenahradí, předpokládám.“
„To předpokládáš zcela správně. Ani já je nenahradím. Jdu totiž pryč, právě teď.“ Rychle jsem seběhla schody a utíkala ulicemi a snažila se nedívat kolem sebe. Snažila jsem se také nemyslet na to, že Oliver se na mě nejspíš dívá a má na mušce každého, kdo by se mě chtěl jen dotknout.
Smrt a zkáza byla všude. Když ne smrt lidí, tak našich nadějí. Klopýtala ulicemi a snažila se najít… Pavla. Ano, potřebovala jsem vidět toho, který to podle mě celé zavinil. A pak mě jeho ruka vtáhla do staré koželužny, místa našeho dětství.