Srdce bojovnice II - 84. díl

Anotace: Ulmo odhaluje svá tajemství...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Lord Ulmo na mě upřeně hleděl a já se topila... topila v jeho modrých očích, které působily, jako kdyby se uvnitř nich převalovaly mořské vlny. A já proti nim nechtěla plavat, chtěla jsem se nechat unášet proudem, hýčkat jejich jemným dotykem... konejšit tím vlahým objetím... Vzpomínka na Thranduila se zdála čím dál vzdálenější, jako nějaký krásný sen, který se mi kdysi zdál. Ale tohle byla skutečnost... A nebo ne?
„Nesním jenom?“ vydechla jsem v náhlé obavě a samotnou mne překvapilo, jak moc si přeji, aby ten Vala, jenž mne tak majetnicky svírá, nebyl jen výplodem mé fantazie.
Pousmál se. „Určitě ne. Mám tě o tom přesvědčit?“ zeptal se, jeho rty div nehladily ty mé.
„Mně postačí, když mi řeknete, jak je možné, že opět vidím?“ pokoušela jsem se ho trochu zchladit, ne proto, že by mi jeho smělé způsoby byly natolik proti mysli, to spíše naopak.
„Protože jsi v mé říši, Riel. A já to tak chtěl,“ oznámil mi s nádechem arogance, která vlastně ani arogancí nebyla, protože on jako Vala si mohl dovolit takřka cokoliv. A to, že si to plně uvědomoval, přece nebyla arogance či ano? Rozhodně se jeho rty zvlnily do tak smyslného úsměvu, že i kdyby byla, odpustila bych mu to.
„Takže tady platí pouze to, co chcete Vy?“
„Ano...“ Jeho dech pohladil mé ucho a já se lehce zachvěla.
„Má vůbec smysl Vám v tom případě odporovat?“ otázala jsem se, hlas nezvykle zastřený touhou.
„Ne. Ale chtěl jsem ti dát možnost volby.“
„I když to vlastně žádná volba není?“
„Možná v tvém případě udělám výjimku... a nebo také možná ne,“ dodal, jako kdyby se jen rozhodoval, co si dá ten den k obědu. „Chci tě již od onoho okamžiku, kdy jsem tě zahlédnul v tom potoku... a budu tě mít, ať to stojí cokoliv.“
Nechápavě jsem svraštila čelo. „V jakém potoku?“
„Nepamatuješ si již? A přec jsi svou kůži drhla pískem tak silně, že sis ji rozedřela do krve...“ připomněl mi Ulmo ten strašlivý den, kdy mne Beleg napadnul, a já se roztřásla ještě víc, tentokrát kvůli té nepříjemné vzpomínce.
„Sledoval jste mne?“ spíše jsem zkonstatovala, než že bych se ptala.
„Ano...“ přisvědčil a přesunul svou ruku na můj krk, aby mi mohl něžně zvrátit hlavu nazad a přejet rty po jemné kůži mého hrdla. „A jen díky mně dostal ten zlosyn, co si zasloužil!“ dodal jakoby mimochodem.
„Beleg? Ale toho přece podupal můj kůň!“
„To ano. Avšak já mu to našeptal... zatímco ses koupala... Měl tě ochránit, kdyby ti opět něco hrozilo.“
Vzpomněla jsem si, jaké potíže jsem tehdy měla, abych Celebra uklidnila... a před očima mi znovu vyvstaly ty ošklivé šrámy na jeho sametové srsti... A napadlo mne, jestli... Ale ne! Rychle jsem tu absurdní myšlenku vypudila z hlavy. Tedy aspoň jsem se snažila, jenže ona se pořád zarputile vracela...
„A jak jste mu to vlastně našeptával? Když jsem ho našla, byl celý vylekaný...“ vyzvídala jsem pokud možno nenápadně. Nepřišlo mi jako příliš dobrý nápad rovnou Ulma obvinit, že Celebra hrubě zbil. Byl by tak krutého činu vůbec schopen?
„Pouze jsem mu sdělil své přání. Zvířata mívají vůči vodě velký respekt... nechtějí si znepřátelit někoho, kdo s ní má co do činění, protože ví, že bez ní se neobejdou.“
Chápavě jsem přikývla. Ani já si nepřála lorda Ulma rozhněvat, ale potřebovala jsem si být jistá. „Neublížil jste mu, že ne?“ hlesla jsem, takřka ho prosíce, aby mě ubezpečil, že by nikdy nezranil nevinné zvíře.
„A i kdyby ano?“ opáčil však on bez náznaku lítosti. „Není snad lepší, když trpí on, než abys to byla ty?“
„To rozhodně ne! On přece za nic nemohl, proč by to měl tedy odnášet?!“ zaprotestovala jsem prudce, nicméně zatím jsem neučinila nic, abych se vymanila z Ulmova sevření.
„A ty ses něčím provinila, abys podobný osud zasluhovala? Učinil jsem rozhodnutí, stejně jako ty, jenom pro mě jsi měla větší cenu ty než to zvíře. Hodláš se proto na mě hněvat? Tys neviděla, co by se stalo, kdyby toho ellona někdo nezastavil. Dar vidění do budoucnosti není dar, Riel, je to prokletí...“
Ztěžka jsem polkla. „Míníte tím, že mi bylo předurčeno se tam s ním opět střetnout a...“ Pevně jsem semkla rty, abych zarazila žalostný vzlyk, jenž se mi mezi nimi při té představě dral.
„Ano. A věř mi, že by to bylo ještě mnohem horší než prve.“
„Ale jak jste mohl... není snad i Valar zakázáno zasahovat do osudů Eldar a Edain? Vždyť Váš čin mohl mnohého změnit...“
„Ne zase až natolik zásadně, abych se rozpakoval to pro tebe udělat. Původně by ho býval zabil Thranduil, až by se dozvěděl, čeho se na tobě dopustil. Já to pouze uspíšil a ušetřil tě veškeré té zbytečné bolesti.“
A já, třebaže se mi to kvůli Celebrovi příčilo, jsem mu za to nemohla nebýt vděčná.