Forsaken - 227. díl

Anotace: Záchrana se pomalu blíží...

Sbírka: Forsaken

„Jak dojemné...“ pronesl Ariel sarkasticky. „Škoda jen, že na utužování svého přátelství nemáte víc času! Protože jestli, dámy, dovolíte, tak teď se s Izabelou definitivně rozloučíme...“
S hrdlem staženým úzkostí jsem sledovala, jak pevněji sevřel nůž a vykročil směrem ke mně, celá ta situace se zdála být natolik absurdní, že jsem několikrát po sobě zamrkala, jestli se mi to fakt jenom nezdá. Samozřejmě, že nezdálo. Zoufale jsem se pokoušela zastavit jeho postup bleskem, jenže se stalo přesně to, čeho jsem se obávala. Vůbec nic. S rostoucí panikou jsem to zkusila ještě párkrát, než jsem byla nucena si přiznat, že to opravdu nemá cenu. A na to, abych mu na hlavu hodila některej z obrovskejch kusů rozmlácenýho betonu, co se povalovaly kolem, jsem naneštěstí neměla dost sil. Prostě den blbec jak vyšitej. Jasně, mohla jsem se ještě vrhnout na Nikolu a loknout si od ní krve, to by určitě pomohlo, ale na to se ode mě nacházela až příliš daleko a já se dosud zdráhala sáhnout k něčemu tak drastickýmu.
„Myslela jsem, že ještě na někoho čekáme,“ polkla jsem ztěžka a ustoupila o krok dozadu, čímž mé putování skončilo, protože jsem narazila na některýho z těch andělů. A přestože by mě nepřekvapilo, kdyby u sebe měl taky nůž, stejně jsem se k němu tiskla, jako kdyby mě mohl před Arielem ochránit.
„My počkáme raději bez tebe, Izabelo. Svůj účel tady jsi už splnila… není důvod to déle protahovat.“
Pomalu se ke mně blížil, oči se mu leskly vražednou touhou. A já horlivě přemítala, co říct, abych si zachránila krk. Protože tohle přece nemohl bejt konec… Kdyby byl, pak bych neměla tu vidinu, jak vysávám Nikolu! A nebo se to mělo už dávno stát a kvůli tomu, že jsem znala budoucnost a vzepřela jsem se jí, jsem všechno změnila? Je možný, že jsem zachránila Niku a sebe odsoudila k smrti? To by byl teda náramně výhodnej kšeft! Leda, že bych to zkusila trochu usmlouvat…
„Copak už jste mě docela zatratili? Chtěla bych se… očistit… nechci umřít jako jedna z nich… poskvrněná a nehodná… Chci svůj hřích odčinit!“ vyblekotala jsem ze sebe nepříliš přesvědčivě, inspirovaná Michaelovýma slovama.
„Odčinit?“ Ariel se zasmál. „Já tu nejsem kvůli tvým hříchům, Izabelo, já tě přišel zabít a to také udělám!“
„Ale co má duše?“ vyjekla jsem vyděšeně, ne proto, že by mě její osud tak trápil, ale proto, že mě ten hajzl zničehonic popadnul dost hrubě pod krkem a bylo mu úplně ukradený, že mi drtí ohryzek na kaši.
„Do pekel s tvou duší, to je také jediné místo, kam patří!“ zasyčel na mě záštiplně a ještě víc zesílil svůj stisk. Chtěla jsem na něho zaútočit nehty a zadrápnout mu je někam hodně hluboko do toho jeho odpornýho ksichtu, jenže ten anděl, ke kterýmu jsem se dosud poměrně důvěrně tulila, zareagoval pohotově a uvěznil mý paže v ocelovým sevření svých rukou.
„Pusť!“ pokoušela jsem se celkem zbytečně osvobodit a Ariel se mým marným úsilím docela dobře bavil.
„Přesně jako tvoje matka…“ pronesl posměšně a já sebou zazmítala ještě zuřivěji, i když s úplně stejným výsledkem.
„Seš hajzl!“ plivla jsem po něm aspoň nenávistně. „Ubožák, kterej si ani neumí najít holku normálním způsobem! Muselo tě dost naštvat, když se tam tenkrát v tý pustině objevil můj táta a zkazil ti to tvý malý rendezvous! Tolik sis dal záležet na všech těch svejch lžích a jediný, co se ti povedlo, bylo, žes mámu vehnal do náruče Davidovi a pak jemu! Možná jsi měl spíš dělat Amorka, zřejmě máš talent na sbližování lidí!“ dodala jsem ještě kousavě a škodolibě jsem se ušklíbla. Dlouho mi ten výraz ale na tváři nezůstal, protože Ariel neváhal a rovnou mi jednu natáhl. A řeknu vám, že nedržet mě ten jeho kumpán, tak jsem se válela po zemi. Takhle jsem jenom opatrně zahejbala čelistí, abych zjistila, že nemám nic zlomenýho, a snažila se co nejrychlejc zahnat mžitky, který se mi míhaly před očima.
Zatímco jsem se vzpamatovávala, napřáhnul se Ariel k dalšímu úderu a já radši pevně semkla víčka, protože jsem stejně neměla šanci někam uhnout. Jenže ta rána nikdy nepřišla.
„Už se blíží!“ oznámil někdo takřka radostně a já prudce otevřela oči, i když mi bylo jasný, že přes to svý popravčí komando nic neuvidím.
Bylo mi aspoň útěchou, že si mě Ariel přestal všímat a radši zamířil k andělovi, kterej přinášel tu zvěst. Kruh se na okamžik rozevřel, aby mohl vyjít ven a hned se za ním zase téměř neprodyšně semknul. Jejich hlasy jsem však slyšela až příliš zřetelně.
„A kdopak se rozhodl hrát si na zachránce Izabely?“ tázal se Ariel v napjatém očekávání.
„Riel.“
„Jak předvídatelné!“ odrknul si pohrdavě, ale jeho druh mu musel ještě něco tiše sdělil, protože se bujaře rozchechtal. Znělo to jako smích samotného ďábla. „Doufal jsem, že se objeví, ale nepředpokládal jsem, že by se mi to mohlo vyplnit! Dnes je skutečně můj šťastný den!“
Ztuhla jsem hrůzou, protože jsem tušila, o kom to mluví. O tátovi...