Srdce bojovnice II - 88. díl

Anotace: Ulmo odkrývá své karty...

Sbírka: Srdce bojovnice II

„Vy jste se prostě rozhodl?!“ zopakovala jsem ta arogantní slova a hlas se mi zlostí třásl. „A na mém názoru Vám vůbec nesejde?!“
„V zásadě ne,“ neviděl Ulmo důvod předstírat něco jiného. „Doufal jsem sice, že se rozhodneš přijmout mou nabídku po dobrém, avšak když chceš být tvrdohlavá a vše si akorát ztěžovat, nezbývá mi nic jiného, než použít pádnější argumenty, abys konečně pochopila, že ve skutečnosti nemáš na výběr.“
„Pádnější argumenty?“ hlesla jsem znepokojeně a proti své vůli jsem se zachvěla bázní. Neboť jsem začínala tušit, že Ulmo se nezastaví před ničím, aby dosáhl toho, čeho chce. V tomto případě mě. „Co tím míníte?“
„Přesně to, co jsem řekl, Riel. Zatím díky mně vidíš… ovšem jestli se brzy neumoudříš, pak si ten štědrý dar vezmu zase zpět a zanechám tě tu v chladu a temnotě, dokud nepřijdeš k rozumu. Ostatně… jak se ti zamlouvá, že dokážeš cítit zimu? Skoro jako jedna z Edain… a věř mi, že můžu zajít ještě mnohem dál…“
Chtěla jsem se radši zvednout, neboť způsob, jakým se nade mnou tyčil, byl přímo hrozivý, avšak on mne pohotově a nijak šetrně vmáčknul zpátky do křesla. Jeho prsty se nemilosrdně zarývaly do mých paží a já měla pocit, že pokud co nejdříve nezeslabí svůj stisk, mé kosti ten silný tlak nevydrží.
„Tohle přece nesmíte!“ hlesla jsem přesto vzpurně. „Nemůžete mě tu takhle věznit!
„Že ne?!“ Ulmo se pobaveně pousmál.
Začínala jsem ty jeho drobné úsměvy, při kterých se mu pouze lehce zvlnily rty a koutky pozvedly v náznaku posměchu, nenávidět. Jako jsem nenáviděla jeho. A naprosto jsem nechápala, jak mi vůbec někdy mohl připadat okouzlující. Copak jsem natolik naivní, že se dosud nechám ošálit pěknou tváří a sladkými slovy? To Thranduil si na nic nehrál… byl přesně takový, za jakého jsem ho od začátku pokládala. Někdy popudlivý… jindy panovačný… avšak za všech okolností bylo patrné, že mu na lidech kolem něho záleží a že by nikdy nikomu neublížil jenom proto, aby dosáhl svého. O kolik byl čestnější než tento podlý Vala!
„Tohle Vám jen tak neprojde! Jsem si jistá, že ani Valar se nesmí dopouštět toho, čeho jste se odvážil Vy!“ vmetla jsem mu do tváře odhodlaně. Ne, že by mi to připadalo až tak moudré, ale podvolit se svému osudu znamenalo přistoupit na jeho podmínky a to se mi z duše protivilo. Protože já už své slovo dala Thranduilovi a nehodlala jsem na tom pranic měnit!
„A kdo by mi v tom asi zabránil, Riel? Ten tvůj princ snad? Nechtěj mne rozesmát… Pokud já vím, tak si dosud někde líže rány z našeho posledního střetnutí. Navíc nikdo netuší, že jsi tady… a pokud já nebudu chtít, pak není naděje, že bys tu mohla být kdy objevena. Takhle hluboko se žádný z Eldar neodváží… nepřežil by to… a ani nikdo jiný z Valar by nevstoupil až takto daleko do mé říše… Pochopila jsi to už? Jsi moje, ať se ti to líbí nebo ne!“
Jako na důkaz svých slov přesunul své ruce na můj živůtek a jedním škubnutím rozerval látku, která halila můj hrudník, aby se vzápětí dychtivě opájel jeho bělostí.
„Jste odporný!“ procedila jsem mezi zuby nenávistně a kdyby ihned zase nesevřel mé paže, udeřila bych ho znovu, bez ohledu na neblahé důsledky, které by to pro mě jistě mělo.
„Mysli si o mně, co chceš, Riel, avšak pokud nechceš zahynout v této komnatě, měla bys změnit názor… a také zmírnit svůj dosti urážlivý tón! Zapomněla jsi snad již, kde je tvé místo?! Pod vedením Daerona jsi byla rozumnější… a povolnější… že by ti snad královské manýry mezitím docela zakalily zdravý úsudek?!“ pronesl uštěpačně a já se na něho zamračila ještě víc.
„Pokud Vám jde jenom o tohle, tak si poslužte a poté mne nechte jít!“ vyštěkla jsem na něho, můj hlas plný pohrdání, které jsem se ani nepokoušela zakrýt.
Jeho zloba se dostavila takřka okamžitě. „Jakkoli lákavě to zní, počkám si, až mi budeš nabízet víc!“ zahřměl rozlíceně. „Co nabízet! Ty budeš na kolenou žadonit, abych ti dopřál to privilegium mne potěšit!“ přislíbil mi výhružně a kdyby mě nedržel tak pevně, schoulila bych se do klubíčka, abych byla aspoň trochu chráněná před jeho hněvem a nemusela hledět do jeho zlostí zkřivené tváře. Jeho kdysi pohledné rysy se změnily v odpornou masku připomínající spíše démona než-li Valu a já strachy docela strnula.
„To neudělám…“ zmohla jsem se s obtížemi na slabý odpor, jakoby hypnotizovaná jeho temnýma chladnýma očima, takřka zbavená vlastní vůle a podivně omámená.
„Že ne? Ještě mne dobře neznáš, Riel… A možná ani sebe ne… Pokud na tom bude záviset život toho tvého prince… či snad dokonce tvého dítěte… stále se budeš vzpouzet? A nebo se ochotně vysvlékneš a nabídneš mi to, co tolika předtím?“
„Jste krutý!“ zaštkala jsem zdrceně, protože jsem věděla, že má pravdu a že se mu, byť nerada, podvolím, jen když ušetří ty, které miluji. A on si toho byl až příliš dobře vědom.
„Krutý?“ opáčil skoro s údivem. „Jsem jako moře samo, Riel… záludný… nevypočitatelný… vlídný i zrádný… A jenom hlupáci se mohou domnívat, že mi dokáží vzdorovat. Nechtěj být jako oni, protože po smrti v mých hlubinách se nedostaneš do Námovy říše… kdepak… zůstaneš tady dole… navěky!“