Srdce bojovnice II - 91. díl

Anotace: Riel má plán...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Neklidně jsem přecházela po té nevelké místnosti, příliš rozrušená, než abych se posadila. Před očima jsem pořád měla Saerose... ležícího vprostřed řeky, s hlavou rozbitou o kámen, na který nešťastnou náhodou spadl. Až na to, že jsem ani na okamžik nevěřila, že to byla obyčejná nehoda...
Úzkostlivě jsem si přitiskla dlaň na ústa, abych ze sebe nevydala jedinou hlásku, neboť jeden nikdy neví, kdo všechno může poslouchat v té temnotě za tekutými zdmi mého vězení, nicméně křičet se mi chtělo strašně moc. Jenže jakou jsem měla naději, že by tu někdo mé volání o pomoc vyslyšel? Jediné, co jsem v současné situaci mohla udělat, bylo unavit se natolik, že mi ani neustálý hluk vody nezabrání upadnout do hlubokého spánku. A jak budu jednou v říši snů, snad se mi poštěstí natrefit na některého z Valar...
Přidala jsem ještě do kroku, třebaže se mi začínala dost nepříjemně motat hlava a nohy mi těžkly, div že jsem je nemusela vláčet za sebou. Hlavně vytrvat, říkala jsem si, nesmím to ještě vzdát, vždyť je tu to malé, které na mě spoléhá... věří mi... Jenomže právě kvůli němu jsem měla pocit, že se dopouštím něčeho, na co nemám právo. Vždyť tu svou zarputilostí nemučím jenom sebe ale i jeho a to jistě nebylo správné.
Avšak bylo by správné přijmout Ulmovu nabídku? Nabídku někoho, kdo bez jediné známky lítosti zabil dva ellyn a surově zbičoval mého koně? Copak bych někomu takovému mohla kdy věřit? Cítit k němu úctu? Lásku? Jak bych v takovém prostředí mohla vychovávat svého syna? Jak bych se mu kdy mohla podívat do očí s vědomím, že jsem byla příliš slabá, než abych přestála tu nelehkou zkoušku? Copak by mi mohl někdy odpustit, že jsem selhala a připravila ho tak o jeho skutečného otce? Vždyť ani já sama bych si to nikdy neodpustila!
Vyčerpaně jsem klesla na lůžko a pevně semkla víčka, jako kdybych tím mohla vytěsnit ten iritující zvuk proudící vody, ale naneštěstí byl příliš neodbytný, než aby mi dopřál byť jen chvilku oddechu. Dokonce mi připadalo, že v okamžiku, kdy na mě začínala přicházet dřímota, ještě nabyl na intenzitě, až jsem měla dojem, že se nacházím poblíž nějakého vodopádu. Pravda, mohla jsem si to pouze namlouvat, ovšem na druhou stranu by mě ani nepřekvapilo, kdyby se to opravdu dělo. Na Ulmův příkaz samozřejmě.
Zakryla jsem si uši rukama v marné snaze to otravné hučení aspoň o něco zmírnit, nicméně se mi zdálo, že to ani trochu nepomohlo. Ulmo zřejmě myslel na všechno... a nenechal mi jinou možnost, než přijmout jeho nabídku a nebo zvolit smrt. V jeho podání byla ta druhá varianta stát se jeho služebnou, avšak já už teď věděla, že než aby k tomu došlo, raději bych snad popadla jednu z těch lastur, které se povalovaly po zemi, a pořezala si s ní zápěstí.
Přiznávám, že zpočátku to byl pouze takový divoký nápad... poslední východisko, ale čím déle jsem o tom přemítala, tím se mi to jevilo rozumnější. Neboť Ulmo řekl, že pokud se utopím, už nikdy se odsud nedostanu... jenže já zvolím odlišnou cestu... Lepší než čekat, až se opět objeví a bude se mě dotýkat těma svýma studenýma rukama a vnucovat mi svou vůli...
S tichým povzdechem jsem si klekla na chladnou zem a vysvobodila jednu z lastur uvězněnou v písku a rozlomila ji, abych získala ostrou hranu. Zkusmo jsem po ní přejela prstem a když se mi na bříšku objevila tenká čára, která se rychle zalila krví, pocítila jsem neskutečnou úlevu. Ale jenom krátce, protože pak se ozvala bojovnice, jež dosud dřímala kdesi hluboko ve mně, a nesmlouvavě se vzepřela proti osudu, který jsem nám oběma uchystala. Naslouchala jsem jí a přestože to, co zamýšlela udělat, bylo naprosto šílené, nevymlouvala jsem jí to. Vždyť i ona zasloužila svou příležitost, navíc mé řešení bylo až příliš definitivní. Jistě, unikla bych tak Ulmovi, avšak potom by se Thranduil nikdy nedozvěděl, kam jsem se poděla, a nebylo by tak příliš pravděpodobné, že bychom se ještě kdy střetli. A s tím bych se smiřovala jen stěží.
Opatrně jsem schovala úlomek lastury do živůtku svých šatů, který se mi za pomoci pruhu látky utrženého ze sukně podařilo jakžtakž svázat dohromady, a opět jsem se položila na lůžko, abych nabrala nových sil. Neboť k tomu, co jsem se chystala udělat, je budu nezbytně potřebovat. Stejně jako notnou dávku odvahy.
Dostaneme se odsud… ať tak či onak, přislíbila jsem v duchu svému synkovi a rukou jsem bezděčně zabloudila až na své břicho, jako kdybych ho tím pouhým dotykem dovedla ochránit před veškerým nebezpečenstvím, které tu na nás mohlo číhat. Netuším, co máš vykonat, rozmlouvala jsem s ním dál ve svých myšlenkách, a možná mi jednou budeš mé rozhodnutí zazlívat, však já nemohu jednat jinak. Nepoddám se již nikdy nikomu… leda bych tak učinila z lásky. Jenže tu jsem beze zbytku rozdělila mezi tebe a tvého otce… a nehodlám na tom zhola nic měnit.
Za nás… přísahali jsme si tehdy, než na nás zaútočili vrrci, a já ten slib mínila dodržet.