LO III: 54. kapitola Můj

Anotace: Trochu sentimentální část. Nevím, co to se mnou bylo...

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Seděla jsem na rozvrzané židli v pokoji, který mi Leona zapůjčila, a nepřítomně zírala otevřenými dveřmi ven. Snažila jsem se pochytat všechny nesourodé myšlenky, které se mi rodily v hlavě a umíraly dříve, než začaly žít plnohodnotným životem.
Felif ležel na jedné z postelí a žvatlal něco nesourodého. Zalétla jsem k němu očima, abych se ujistila, že je v pořádku a chtěla pokračovat ve své ne-činnosti, ale výhled mi znemožnila Oliverova vysoká postava. Následovala rána, jak za sebou zavřel dveře. Prohlédla jsem si ho. Zase byl oblečený slušně a čistě. Situace ve městě se nejspíš konečně uklidnila. Však jsem ho neviděla pár dní.
Náš vztah pro mě byl opět… Přinejmenším rozporuplný. Kdybychom neměli dítě, nejspíš bych se od něj v tuhle chvíli snažila odpoutat. Ale takhle jsem nemohla. Nebo to byla jen hloupá výmluva?
„Ahoj, Leni,“ pozdravil mě tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. Ale slyšela jsem ho a taky jsem slyšela, jak se mi srdce roztlouklo rychleji.
„Olivere,“ přikývla jsem a zahleděla se mu do očí. Jejich temnota mě obestřela a nechtěla mě pustit. Srdce mi bilo jako splašené.
Dlouho jsme tak zůstali a prodlužovali okamžik, který mohl znamenat úplně všechno. Mohl znamenat konec.
Pak si Oliver sedl na postel a posadil si Felifa do klína. Felif nejdřív našpulil pusu, pak si ale začal nezúčastněně cucat palec. Oliver mu ho bez přemýšlení vytáhl z pusy. Dítě na něj vrhlo překvapený pohled, ale Oliver si ho už nevšímal. Zase se díval na mne. Možná jsem měla začít mluvit, ale nemohla jsem. Opravdu jsem netušila, jak se můj – milenec? Ach, asi ano – milenec v příští chvíli zachová, ani jak bych se měla chovat já.
„Miluješ mě ještě?“ zeptal se a úplně mi tou otázkou vyrazil dech. Čekala bych všechno, nedivila bych se ani, kdyby na mě začal křičet, třeba kvůli tomu, že jsem mu v Elesku utekla, ale tohle… Tam uprostřed Eleska to byl duchapřítomný přímočarý bojovník. Nechal si ukázat nejvyšší věž, aby odtud postřílel všechny, kteří by mohli ublížit jeho vojákům. A teď se mě ptá, jestli… Sakra! Roztřásly se mi ruce. Potřebovala jsem v nich držet své dítě, ale to teď měl on. Tak jsem zaklesla prsty do sebe a bolestně stiskla.
„Pravdu, Leno,“ povytáhl obočí. Oči mu ještě více potemněly. Bylo to vůbec možné? Asi jsem si to jen namlouvala. Pak v něm hrklo, vstal a Felifa mi podal.
„Mě se nemusíš bát, Leni. Zrovna ty,“ odfrkl si a zajel si jednou rukou do vlasů. Vypadaly čerstvě umyté. Odolala jsem nutkání vstát, pročísnout mu je a přivonět si, ale nedokázala jsem ovládnout úsměv, který se mi při pohledu na ten pohyb rozlil po tváři. Když někoho milujete, znáte na něm každou maličkost a každá maličkost vás rozveselí.
„Jo, miluju tě, i když se chováš, jako kdybys milovat neuměl,“ řekla jsem. Felif se začal ošívat, a pak se rozplakal. Položila jsem ho na stůl a natáhla se k omšelé truhle, která ukrývala čisté plenky. Oliver truhlu otevřel a jednu mi z ní podal.
„Vím, jak se chovám, řekl obezřetně. „Chápu, že tě děsím. Děsí tě, co o mně říkají.“
„Především mě děsí, jak moc se to liší od mých zkušeností,“ přiznala jsem. Usoudila jsem, že bych měla dát Felifovi napít a uložit ho do postele.
„Jak se to liší od toho, co jsi věděla předtím?“
„Předtím jsem se nepřesvědčila na vlastní oči.“
Posadila jsem se, svlékla si jednoduchou bílou blůzu s širokými rukávy a začala s krmením.
Oliver ze mne nespouštěl oči. Kdokoliv jiný by se asi v mé situaci cítil nesvůj. Jenže mě si neprohlížel proto, aby mě zabil. Na rozdíl od ostatních. Až moc dobře jsem si uvědomovala, že se mě od svého příchodu nedotknul. A já se ho tak strašně potřebovala dotknout. Pálilo mě celé tělo.
„Nic jsi neviděla, Leno,“ zakroutil hlavou. Tentokrát mě přešel mráz. Měl pravdu. Nic jsem neviděla. Neviděla jsem ho, jak někomu láme vaz nebo ho probodá mečem. A určitě to uměl. Určitě to dělal.
„Co ti na to mám říct?“
„Nic. Co bude dál?“
„Nic,“ napodobila jsem ho.
„Nevěřím ti. Určitě něco chystáš,“ nadhodil.
„Co bych asi tak teď mohla chystat, Olivere?“ vstala jsem a uložila Felifa ke spánku. Už se mu klížila očka. „Elesko je plné Islaminských vojáků. Opravdu si myslíš, že je správná chvíle něco chystat?“ Chtěla jsem se zase obléknout, ale zadržel mě.
„Máš pravdu, opravdu není správná chvíle…“ sugestivně se odmlčel.
„Na boj a na hádky,“ povzdychla jsem si a natáhla k němu ruku. Chytl mě za konečky prstů. Projela mnou vlna očekávání. Přistoupil ke mně a jemně do mě strčil, abych se posadila na stůl. Poslechla jsem ho. Srdce mi bolestně bušilo do žeber. Naklonil se ke mně a zastavil se jen kousek od mých rtů. Zadržela jsem dech.
„Už je to dlouho,“ zašeptal. Je pravda, že jsme spolu posledních pár měsíců moc často nespali. Porod a válka sexu neprospívají.
Vztáhla jsem ruku k jeho koženému pásku. Kalhoty mu dopadly na zem.
„A možná se toho ještě dlouho nedočkáš,“ zamumlal jsem a obtočila mu ruce kolem krku.
„Asi máš pravdu,“ napůl se usmál a konečně mě políbil. Ten polibek by lehký jako pampeliškové chmýří, ale zároveň zoufalý až k zešílení a pořádně dlouhý. Jednou rukou mě hladil po zádech, tou druhou sjel dolů a rozvázal pentli na sukni. Pak mě nadzdvihl. Sukně spadla na podlahu. Zachvěla jsem se. Stiskl mě naléhavěji.
Obtočila jsem mu nohy kolem pánve. Přestal mě líbat, ale pořád byl dost blízko, třel se mi rty o bradu a lícní kosti. Otevřela jsem oči. „Zlato?“ vydechla jsem.
„Hmm?“ zakňučel a pohladil mě po vlasech.
„Nepochybuj o mé lásce. Prosím. Musela bych se zachovat stejně.“
Přikývl. „Promiň.“
A pak jsem se mu úplně oddala.