LO III: 55. kapitola Jeho

LO III: 55. kapitola Jeho

Anotace: Pro Mišku, že jsem ráda, že je doma =)

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Když jsem se probudila, svět pořád ovládala tma. Měsíc mi poskytoval trochu světla, které se vloudilo do místnosti malým oknem. Uvědomila jsem si, že mě vzbudilo Felifkovo tlumené pofňukávání a to, jak Oliver vstal, a pak se s ním vrátil ke mně a choval ho na hrudi.
Promnula jsem si oči a snažila se procitnout. Kdyby mé rodné město nebylo v ohrožení, nejspíš bych se rozplakala čirým štěstím. „Miminko moje,“ zašeptala jsem jako v transu, ale místo k Felifovi jsem se natáhla k Oliverovi a políbila ho na tvář.
Oliver mi odhrnul z tváře neposedné kadeře. Položila jsem si hlavu do důlku mezi jeho krkem a ramenem a vdechovala známou jemně kořeněnou vůni.
„Nemůžete tu zůstat,“ zamumlal do tmy. Nebyla to oznamovací věta, spíš nejisté zašeptání. Tichý výkřik do tmy.
„Mmm,“ vydechla jsem. „Nechci Leu moc dlouho obtěžovat, ale nemám moc možností.“
„Máš nepřeberné množství možností,“ zasmál se. Moc se mi to líbilo. Nesmál se často.
„Uveď mi příklad,“ vyzvala jsem ho a opřela se o loket.
„Ve městě teď bude plno volných domů,“ začal.
Ušklíbla jsem se. „Nikdy jsem ve městě nevydržela déle než půl dne. Nejsou tam žádné stromy.“
„Chápu.“
„Navíc nechci žít v domech po svých mrtvých známých.“
„Jestli jsi tam nemohla vydržet, nejspíš je tak dobře neznáš.“
„Znám je z dětství.“
„Aha. To jednoho přesvědčí,“ zakoulel očima, což jsem viděla proto, že mu teď měsíc svítil přímo do obličeje.
„Kde vůbec bydlíš ty?“
„Momentálně nikde, ale asi si s bratrem zabereme jeden z těch pěkných paláců v centru.“
„Se kterým bratrem?“ vyzvídala jsem.
„S Richardem.“
„Prý je to dobrý diplomat.“
„Na to bych se nespoléhal. Dobrý diplomat není vždycky dobrý člověk.“
„Pěkně smýšlíš o své vlastní krvi.“
„Poloviční krvi.“
Tentokrát jsem zakoulela očima já. Co bych kdysi dala za sourozence! Třebas polovičního. Zasmál se.
„Chtěla bys bydlet v paláci?“ Očividně to nemyslel vážně.
„Jistě, nikdy jsem netoužila po ničem jiném,“ zašvitořila jsem vysokým dívčím hláskem. „Jen budeš muset zapřít svého syna.“
„To nedokážu.“ Tohle myslel vážně. Naléhavě jsem mu stiskla ruku. Kdyby u sebe neměl Felifa, nejspíš bych ho uhodila.
„To nemůžeš udělat, Olivere!“
Zakroutil hlavou. „Už nemusím.“
Zalapala jsem po dechu. Co?
„Tvůj přítelíček Pája,“ zašeptal a zadíval se na Felifa, který mu spokojeně oddechoval na hrudi. Zavřela jsem oči a zaryla se hlavou do polštáře, abych nezařvala. Pavel mě neustále zrazoval a já mu neustále sedala na lep. Oliver mě naopak nezradil nikdy. Dobře, neříkal mi všechno, vlastně skoro nic, ale nikdy mě jeho rozhodnutí nebolela. A přitom jsem si na něj pořád dávala pozor. Mé chování bylo nepochopitelné.
„Leni,“ zašeptal uklidňujícím tónem a zlehka se dotkl mého holého ramene.
Ještě chvíli jsem nedýchala, abych se přesvědčila, že nezačnu hystericky vyvádět, a pak jsem si lehla na záda, zírala na tmavý strop a počítala do deseti. „Byla jsem hrozně hloupá.“
„Důvěřivá je přesnější. Už ho můžu zabít?“
Zakroutila jsem hlavou. „Udělám to já.“
„Ty těžko. Já mám stoprocentní pravděpodobnost.“
Asi pět minut jsme mlčeli. Přemýšlela jsem. Pája se musel přidat na stranu Islaminských. Král teď ví, že má Oliver malého synka. Ví také, že jsem hraničářka a zaklínačka? Vzhledem k tomu, že jsem naživu…
Oliver mi náhle podával Felifka, vstával a oblékal si kalhoty. Položil mi prst na ústa a naznačil mi, ať se ani nehnu. Až po chvíli jsem zaslechla kroky a opilecký řev. Jan vyřvával na celé kolo, a mířil do doupěte, kde byl zvyklý vyspávat opici.
„Tvá kamarádka nemá příliš ohleduplného muže,“ poznamenal Oliver a vyšel ven, aby si s Janem promluvil.
Čekala jsem, hladila Felifka po řídkých vláskách a doufala, že se nevzbudí. Musela jsem uznat, že je mimořádně hodné dítě.
„Můžu ho zabít?“ zeptal se Oliver už podruhé, když se vrátil.
„Ne! Má malé děti,“ sykla jsem.
Zahučel něco nesourodého a prohlásil, že většího idiota nepotkal.
„V tom případě jsi měl štěstí na lidi.“
„Myslíš lidi, kteří přemýšlí, jak moc budu nebezpečný, pokud tě zabijí?“
„Takže mě zatím nezabili proto, že se bojí tebe!“ kalkulovala jsem.
„A Eleských, protože zatím někdo rozšířil naši tajnou věštbu o matkách dědiců trůnu,“ doplnil mě.
„Pavel.“
„Jo.“
„Proč mi to předkládáš takhle po kapkách?“
„Líbí se mi sledovat tvoji reakci.“
„Manipulátore!“ zašeptala jsem hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. Felif se samozřejmě vzbudil a rozbrečel.
„Ššš,“ konejšila jsem ho. Natahoval se k mému prsu, tak jsem mu vyhověla.
Oliver zamyšleně zíral z okna. „Eleští nemají ponětí, že jde právě o tebe.“
„Stefan to ví.“
Přikývl. „Jestli doteď opravdu nemáš žádný plán, honem nějaký vymysli.“
Dával mi souhlas.
Autor Jeninas, 18.06.2009
Přečteno 333x
Tipy 6
Poslední tipující: Koskenkorva, Henrietta, Lavinie
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí