Srdce bojovnice II - 94. díl

Anotace: Ulmo na Riel udělal vážně dojem ;-)

Sbírka: Srdce bojovnice II

„Líbí se ti, co vidíš, Riel? A nebo by tě potěšilo ještě něco většího?“ zeptal se mě Ulmo samolibě, zatímco já trochu konsternovaně zírala na tu jeho chloubu. A mohu říct, že nijak nezaostávala za jeho egem...
„Ne... takhle je to... více než uspokojivé...“ vypravila jsem ze sebe rychle, než dojde k jinému závěru, a v duchu jsem dumala, jestli se při vytváření této části své hmotné formy inspiroval něčím, co žije v moři. Něčím hodně obrovským...
„Uspokojivé? Jak to můžeš takhle na dálku posoudit?“ pásl se na mých rozpacích.
„Představuji si to...“ zamumlala jsem a sehnula se o trochu níž, mé vlasy zlehka pohladily tu... tu věc... a ta sebou nedočkavě zacukala a snad ještě o něco málo se zvětšila.
„A já si tě zase představuji docela nahou... a už začínám být unaven tím, že si to musím pouze představovat. Ty šaty půjdou dolů... a pokud nechceš, abych se o to postaral sám, a ujišťuji tě, že v tom případě z nich moc nezbude, pak si je sundej sama,“ požadoval Ulmo a přestože to nebylo vyřčeno přímo jako rozkaz, neměla jsem pochyb o tom, že nic jiného to není.
„Ne...“ hlesla jsem, zachvácena silnou panikou, z níž pouze část byla předstíraná. „Já... netroufám si... Cítím se s Vámi až příliš... zranitelná...“
„Zranitelná?“ Vala se na mě zkoumavě zadíval. „Kdybych ti chtěl ublížit, pak už jsem to udělal dávno, Riel. A teď dolů s tím!“
Ošila jsem se. „Já vím, ale stejně...“
Lehce se zamračil. „Nepokoušej mou trpělivost, Riel! Ujišťuji tě, že by to bylo nadmíru nemoudré!“
„Odpusťte, nechtěla jsem Vás nahněvat,“ pospíšila jsem si s omluvou, než bude pozdě. „To jenom... že Vaše přítomnost mě... zahanbuje... připadám si vedle Vás strašlivě slabá a bezmocná...“
„To také jsi.“
„Já vím,“ přitakala jsem spěšně. „Však kvůli tomu se Vás neodvažuji dotknout... důvěrně... Zdá se mi to... zcela nepřípustné...“
„Ani když ti to poručím?!“ pronesl Ulmo takřka výhružně a bolestivě sevřel mé paže. „Ani tehdy?!“
„Poručíte? Domnívala jsem se, že mám být Vaší chotí a ne služebnou! A nebo už tu možnost nemám?“
„Ta možnost tu stále je, avšak i jako má choť budeš poslušna mých rozkazů a budeš plnit veškerá má přání! Něco jsi mi prve přislíbila... nechtěj, abych tě musel donutit tomu slibu dostát!“ V tomhle už zaznívala nefalšovaná hrozba a já ztěžka polkla, protože jsem věděla, že to myslí zcela vážně. Ale ani tak jsem se teď nemínila vzdát.
„Já to splním ráda... ale splníte nejprve Vy jedno mé přání?“
„Uvědomuješ si, že to je za tento den už druhé?“ opáčil Ulmo rozladěně, jako kdybych od něj žádala kdoví co.
„Ano. Avšak zatím to byla samá rozumná přání či nikoliv?“ konejšila jsem ho.
„Uvidíme...“ řekl nedůvěřivě. „Tak co by to mělo být tentokrát?“
Uchopila jsem ten pruh látky, kterou jsem z něho před chvilkou sundala, a zároveň jsem pozvedla jeho ruce směrem k zdobené pelesti. „Smím?“
Pobaveně se zasmál, když si uvědomil můj úmysl. „Věříš snad, že by mě tahle pouta zadržela nadlouho?!“
„Ne. Ale kvůli tomu to přece nechci.“
„Takže stojíš o pocit falešného bezpečí?!“ Ulmo se rozesmál ještě víc. „V lecčems se nijak nelišíš od ostatních ellith!“
„Také nikdy nebylo mým cílem se nějak odlišovat. Tak dovolíte mi to tedy?“
„Klidně!“ Sám ochotně přiložil ruce až ke kovaným ornamentům, abych mu je mohla přivázat, a já si na jeho poutech dala obzvláště záležet. Tu tenkou, leč pevnou látku jsem přehnula napůl a pak použila ty nejspolehlivější uzly, které jsem znala. Přesto jsem si nedělala iluze o tom, že by byl doopravdy mým zajatcem. Stačilo, aby se zbavil své pozemské formy, a vyklouznul by z mých okovů dříve, než bych se nadála. Měla jsem jenom nepatrnou naději, že ho můj čin překvapí natolik, že na něco takového ani nepomyslí. Což nebylo zrovna nejpravděpodobnější...
„Spokojená?“ zeptal se mě, když jsem nakonec pustila jeho ruce, a já zdráhavě přikývla. „Pak se zbav svých šatů a předveď mi, jak horká a vlhká jsou tvá ústa a jestli mne jimi dovedeš uspokojit!“ vybídl mne nesmlouvavě a jeho tón prozrazoval, že další otálení mi již tolerovat nebude.
„Jak si přejete...“
Usadila jsem se obkročmo kdesi nad jeho pasem a začala pomalu rozvazovat cár látky, jenž držel roztržené šaty na mém hrudníku. Úlomek lastury, který jsem pod nimi skrývala, nenápadně vklouznul do mé dlaně a já věděla, že nastala má chvíle.