Forsaken - 233. díl

Anotace: Boj pokračuje...

Sbírka: Forsaken

Dělilo je od sebe jenom několik metrů rozpukaný země, ale stejně tak to mohly bejt kilometry nebo dokonce i víc. Vzájemně se přeměřovali nenávistnými pohledy a mně bylo úplně jasný, že pouze jeden z nich odsud odejde živej. Teda… pokud se Petr ještě vůbec mohl počítat mezi živý.
Využila jsem tý chvilky relativního klidu, abych očima prozkoumala nejbližší okolí, jestli náhodou nenajdu někde opodál příhodnej šutr nebo jinej šikovnej předmět, kterej bych mohla Petrovi hodit na hlavu, ale naneštěstí jsem nic neobjevila. Krom Rielovy motorky, samozřejmě, jenže vzhledem k tomu, že byla těžká jako prase, se mi s ní i přes mý úsilí nepodařilo pohnout ani o cenťák. A běžet k němu docela beze zbraně se mi zrovna moc nechtělo, už jenom proto, že jsem pochybovala, že bych se dostala kdovíjak daleko. Jenže se zdálo, že mi nic jinýho nezbude.
Zhluboka jsem se nadechla, připravená vyrazit kupředu, až se k tomu naskytne vhodná příležitost. Neměla jsem ponětí, na co vlastně čekám, protože naše situace mohla bejt akorát horší, nejspíš zapracoval pud sebezáchovy, kterej mi radil nehrnout se bezhlavě do náruče smrti. A nebo jenom přirozená zbabělost. Protože já ještě nechtěla umřít, to mi věřte, ale měla jsem blbý tušení, že na tohle nikdo ohledy brát nebude. A ze všech nejmíň Petr, pokud se tak dalo usuzovat z toho hnusnýho šklebu, se kterým si nás přeměřoval.
„Myslel sis, že se mě zbavíš stejně lehce jako Ariela, co?!“ houknul na Riela posměšně a tvář mu přímo zářila triumfem. „Je vidět, že ses dosud nestřetnul s žádným andělem zkázy, jinak by tě ani nenapadlo mi vzdorovat! Pro mě jsi míň než červ... můžu tě zašlápnout, kdykoli se mi zlíbí!“
„Vážně? To mi lichotí! Myslel jsem si, že váš druh likviduje v poněkud větším měřítku!“ odseknul mu Riel podobným tónem a pokoušel se udržet rovnováhu, což vzhledem k silnýmu chvění, který bez ustání probíhalo pod našima nohama, nebylo jednoduchý.
„Obvykle ano... ale když za mnou Ariel přišel s malou žádostí a prozradil mi, že jde tady o Izabelu, nemohl jsem se od toho distancovat a nepomoct. Ze staré známosti, víš?“
„Tvoje péče je fakt dojemná!“ prohodil Riel sarkasticky.
„Však ta tvoje taky! Akorát netuším, jestli se tak angažuješ kvůli ní a nebo jsi to jenom dostal rozkazem! Ať tak či onak, můžu ti z vlastní zkušenosti prozradit, že ona za to nestojí!“
Prudce jsem sebou trhla, jako kdyby mi Petr vrazil důkladný políček. Tohle nepatřilo mezi věci, který člověk rád slýchá... třebaže to bylo z úst mýho bejvalýho a teoreticky by mi to teda mělo bejt šumák.
„Jo? Možná, žes jí za to nestál akorát ty!“ opáčil můj strážce chladně a já měla sto chutí ho obejmout. Ne, že by tomu bylo jindy jinak.
Petr se potměšile zachechtal. „Takže přece jen máš pro ni slabost... Pozoruhodné... Kdybych měl srdce, skoro by mi krvácelo, že tenhle váš románek nebude mít happy end. Ale asi je to tak pro tebe lepší, Rieli. Aspoň tě ušetřím trpkého zklamání. Jako chlap chlapovi ti můžu říct, že jsem měl už daleko lepší než je naše malá Izabelka. Škoda jen, že si ve své naivitě neuvědomuje, jak velká konkurence je kolem... třeba by se potom víc snažila!“
„Stejně jako je škoda, že tu ve svý nadutosti marníš čas nás všech naprosto zbytečnýma informacema! Mýlíš se v ní. A ve mně ostatně taky!“
„Možná... ale v jednom se nemýlím... že tu dnes oba zemřete... A ty tentokrát nemůžeš udělat vůbec nic, abys tomu zabránil!“ pronesl Petr škodolibě a pomalu pozvedl ruce, aby opět navedl další prasklinu naším směrem... Už poslední...
Napnula jsem veškerý svý síly a soustředila se celou svou myslí na bělavej písek na zemi. Kdyby se mi tak podařilo zvednout ho ve víru a vmést Petrovi do tváře, třeba by to Rielovi poskytlo příležitost k útoku. Kdyby ovšem mý schopnosti nebyly na takhle malý předměty krátký. Docílila jsem akorát toho, že pár větších zrnek trochu nadskočilo, ovšem pak hned proklouzly mezi mýma neviditelnýma prstama a neškodně dopadly zpátky na zem.
„Sakra!“ sykla jsem tlumeně.
Petr mě přes to neutichající hřmění slyšet nemohl, avšak Riel se na mě krátce zadíval a pak lehce kývnul, jako kdyby mi chtěl sdělit, že se mám připravit. Netušila jsem, co má v plánu, ani co očekává ode mě, ale přesto jsem mu to gesto trochu úzkostlivě oplatila.
„Doufám, že jste se stihli rozloučit, protože teď už nám na to čas nezbývá!“ prohodil Petr nechutně zvesela a Riel se na něho nevlídně zamračil.
„Tak už přestaň konečně žvanit, ty zkurvysynu, a ukaž, co dovedeš! A nebo jsou ty tvý ubohý kecy tvou jedinou zbraní?!“ vyjel na něho zostra a Petrova tvář se okamžitě zkřivila do hněvivé grimasy.
„Však budeš své neuváženosti ještě litovat! Přesně celé ty dvě vteřiny, než zemřeš!“ varoval ho, nicméně na Riela to přílišný dojem neudělalo.
„Nevím, jak jsi prováděl tohle svý měření, ale doufám, že počítáš i s jistejma odchylkama!“ vysmál se mu, než oběma rukama, který měl až do tý doby volně podél těla, hrábnul k opasku.