Srdce bojovnice II - 95. díl

Anotace: Malá debata s Ulmem...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Když Ulmo spatřil mou provizorní zbraň, hlasitě se rozesmál, ovšem ten zvuk byl prost jakéhokoli veselí.
„Jak patetické!“ zvolal a skutečnost, že jsem v jeho očích nezahlédla ani náznak nejistoty či obav, nakonec rozhodla.
Má ruka svírající střep lastury ještě ani nedospěla k jeho krku, když zcela zásadně změnila směr a namísto toho přitiskla ostrou hranu toho úlomku přímo na mé vlastní hrdlo. Neplýtvala jsem časem a rovnou ji zaryla natolik hluboko, aby prořízla jemnou kůži. Okamžitě jsem pocítila palčivou horkost, jak se mi z té rány vyřinula krev, ovšem při pohledu na úlek, jenž byl na Ulmově tváři patrný, jsem na bolest docela zapomněla.
„Patetické?!“ opáčila jsem pozvolna. „Možná. Ale přísahám, že pokud mne nepropustíš, pak to udělám! A zajímalo by mě, jak ty potom budeš ostatním Valar vysvětlovat mou smrt!“
„Já se nikomu zodpovídat nemusím, Riel, nejsem jako to tvé princátko! Já jsem svým vlastním pánem!“ vyštěkl Ulmo, rozladěn tím nenadálým zvratem a nejspíš i faktem, že jsem mu začala bezostyšně tykat. „Navíc... proč se vlastně domníváš, že by tvá smrt někoho z nich zajímala?“ zkoušel mne, ale já se zmást nenechala.
„Protože se zatraceně snažili, aby mě tam nahoře udrželi naživu!“ vyštěkla jsem na něho bez váhání. „Možná jim nejde přímo o mě, jako o mého nenarozeného syna, nicméně bych řekla, že pokud to nyní ukončím, nebude jim to příliš vhod!“
„To bys neudělala!“ zahřímal na mne výhružně, jenže já si povšimla, že se dosud ani o kousek nepohnul, jako kdyby se obával, abych si ještě více neublížila.
„Opravdu? A jsi si tím natolik jistý? Už jsem to v minulosti udělala několikrát... proč bych teď měla váhat?! Jsi mi odporný... a já raděj zvolím smrt, než abych tu dlela s tebou!“ pronesla jsem neochvějně.
Ulmo sebou lehce trhnul, jako kdybych mu vlepila ostrý políček. „Copak jsi tak sobecká?! Ty klidně zabiješ i dítě, které čekáš s Thranduilem?!“
„Pokud chceš něco někomu vyčítat, pak začni nejprve u sebe! Protože tys to byl, kdo mne k tomuto činu přinutil! A ano... zabila bych nás raději oba, než abych nás odsoudila k živoření tady s tebou!“ ubezpečila jsem ho a na důkaz jsem posunula svou zbraň o kousek dál, jako kdybych si opravdu chtěla podříznout hrdlo.
„To je... šílenství!“ vypravil ze sebe téměř zoufale.
„Možná, však to tys mne k němu dohnal! A až se ocitnu v Síních čekání, buď si jist, že se o tom lord Mandos dozví! Z tohohle se budeš zodpovídat, i kdyby to mělo být samotnému Ilúvatarovi!“ pronesla jsem nenávistně.
„Uvědomuješ si, že děláš velkou hloupost, Riel?! A nebo ti snad připadá moudré vydírat jednoho z Valar?!“ pokoušel se mě ještě zviklat a já se na něho trpce pousmála.
„Je mi lhostejné, jestli jsi Vala a nebo Elda, jsou to tvé činy, které rozhodují, ne tvůj původ!“
„Já se ale přece nedopustil ničeho špatného! Dostali jsme za úkol tě chránit, než se tvůj syn narodí. A nic jiného přece nečiním!“
„Že ne?! Tak proč jsi pode mnou nyní nahý?! Protože mne chráníš?!“ osopila jsem se na něj hněvivě. „Oba dva víme, za jakým účelem jsi mě sem unesl! A zapírání tvé ti příliš ke cti není!“
„Nechtěl jsem nic jiného než to, co jsi tak ochotně nabízela tomu směšnému princátku! Vždyť tě není vůbec hoden!“
„O tomhle ty ale nerozhoduješ! Propusť mne odsud! A to hned!“ naléhala jsem. Prsty mne už začínaly bolet z toho, jak jsem křečovitě svírala ten kousek lastury, a také jsem si nebyla jistá, jestli už jsem neztratila příliš krve. Poslední, co bych chtěla, bylo tu teď omdlít.
„A kam chceš jít?! Za ním?!“
„Do toho ti vůbec nic není!“ odbyla jsem ho neurvale.
„Takže ano...“ odvodil si. „Copak jsi mne neposlouchala?! Vždyť jsem ti vyprávěl o tom, co se stane!“
„Ano?! A jak se to stane?! Až se bude pokoušet přebrodit nějaký tok?! A mě takhle zabiješ také?!“ domáhala jsem se ostře odpovědi, avšak ani jsem mu nedopřála příležitost mi ji dát. „Kolik Eldar bude ještě trpět kvůli tvé zatracené pýše?! Ani Valar nemohou mít všechno, po čem zatouží! A já nejsem k mání! Ani teď ani nikdy jindy!“
„Už jsem ti přece říkal, že smrt Thranduila není mým přičiněním! Je to nevyhnutelné! A ani ty ten osud nemůžeš zvrátit!“
„Že ne?! To se teprve uvidí!“ vyjekla jsem zlostně.
„Uvidí?“ Ulmo se pohrdavě ušklíbnul. „Ty nic neuvidíš, Riel, tak jako předtím! Stále jsi si jistá, že odsud chceš odejít?! Že dáš přednost obyčejnému ellonovi, který ti nemůže nabídnout zhola nic krom toho, že z tebe zakrátko učiní vdovu?!“
„Ano, jsem!“
„Nechť je tedy po tvém!“ uvolil se posléze. „Buď však připravena nést následky svého rozhodnutí! A věř mi... nebudeš to mít vůbec jednoduché!“