Melien Edhel - LXXIII. kapitola - část 2/2

Anotace: Další střípky - Legolasovi jde o život, Thíriel má návštěvu a Rúmil nad sebou docela ztrácí kontrolu...

Sbírka: Melien Edhel

Thranduil pevně svíral Morelena nohama a levačkou ho pro jistotu ještě objímal kolem krku, zatímco jeho pravá ruka se ani na okamžik nepouštěla lana, které Legolas za pomoci svého luku napnul přes řeku. Jeden jeho konec byl uvázán kolem šípu, jenž vězel dosti hluboko v kmenu mocného stromu rostoucího na protějším břehu, ten druhý byl bezpečně omotán kolem vysokého štíhlého obelisku vystupujícího ze země. Pravda, most to mohlo nahradit jen stěží, avšak i tak ten kus provazu poskytoval dostatečné jištění, aby se králi posléze podařilo zdolat mohutné vlny, které hrozily, že ho co nevidět smetou z hřebcova hřbetu, a bez úhony se vydrápat z hlubokého koryta ven.
Sotva stanul na pevné zemi, sklouznul znaveně z Morelena a opíraje se o statné tělo svého věrného společníka, prudce lapal po dechu, aby dopřál svým plicím to, co jim tak dlouho odpíral. Koutkem oka přitom zachytil, jak na něho Legolas mává, zřejmě se chtěl ubezpečit, jestli je v pořádku, a on pozvedl svou námahou zemdlenou paži, aby mu stejným gestem dal najevo, že mu nic není. Ovšem když zahlédl, jak jeho syn vzápětí pobídl Celebra kupředu, ihned se znepokojeně zamračil. Neměl však již jak mu zabránit, aby se nevrhnul přímo do zpěněných vod, a také pochyboval, že by si to Legolas nechal vymluvit, i kdyby měl možnost nějak zasáhnout.
S úzkostí sledoval, jak se zvíře i jezdec perou s drtivou silou rozbouřené vody, která je co chvíli strhávala do mocného proudu, a čím déle se na ten nerovný souboj díval, tím jasnější mu bylo, že Legolasův šedý hřebec je příliš slabý, než aby se zvládl dostat na druhý břeh. Bylo jen otázkou času, kdy jeho svaly budou natolik vyčerpané, že již nezvládnou déle vzdorovat nevyhnutelnému.
„Legolasi! To lano!“ zavolal na něj, jak nejhlasitěji to dokázal. „Došplhej sem po lanu!“ přímo mu nařizoval, avšak přesně jak očekával, Legolas odmítal ponechat Celebra nelítostnému osudu a dál se s ním snažil přeplavat vzedmutý tok, který už téměř vítězoslavně řval ve svém triumfu. Zpěněné vlny se zvedaly a rozbíjely o ostré kameny a kdyby se princ nedržel lana, jistě by na některém z nich skončil i on.
„Hlupák jeden umíněný!“ procedil Thranduil mezi zuby a zběžně pohlédl na Morelena, aby se utvrdil ve své domněnce, že ani jeho urostlý hřebec již nejeví dostatek energie, aby se znovu utkal s rozběsněným živlem. Zbývala pouze jediná možnost…
Aniž by bral ohledy na svá zranění, kterým jeho pobyt ve vodě pramálo prospěl, chopil se bez dalšího rozmýšlení lana a začal ručkovat směrem do středu řeky.

Thíriel zírala do slabounkého plamene svíčky, která stála na stolku vedle jejího lůžka, a vzpomínala na Saerose. Na Saerose a… Belega…
Ano… ačkoli se snažila sebevíc, její myšlenky se neustále stáčely k tomu urostlému ellonovi, jenž tak okázale ignoroval její přání, a přesto jí připadalo, že jí rozumí víc, než by kdy mohl její sladký nevinný léčitel. Neboť on neprošel útrapami bojů, ne tak jako oni… a třebaže nikdy předtím společnost ostatních vojáků nevyhledávala, jelikož si až příliš dobře uvědomovala, že by mezi nimi nebyla upřímně vítána, nyní měla silné nutkání se za Belegem vypravit, aby se přesvědčila, jestli se v něm skutečně nemýlila. Jestli jí opravdu může dát to, co tolik potřebuje.
Jenže... copak může takhle zradit Saerose? Co by si o ní pomyslel, až se k ní navrátí a zjistí, že selhala? Že ho zradila? Jak by se mu potom mohla podívat zpříma do očí? Nechtěla mu ublížit... a Valar ví, že už mu ublížila mockrát... Třeba kdyby s Belegem pouze promluvila... ulevila své duši... možná by v sobě našla dostatek sil, aby se se svou minulostí konečně smířila... Neměla o něj strach, ne tak jako o Saerose, protože si byla jistá, že slyšel již horší vyprávění, než je to její. Bylo to vepsáno v jeho očích... ve způsobu, jakým se díval na okolní svět... na ni. Zažil mnoho krutosti... a také poznal, jak osvobozující dokáže být bolest... A ona ji potřebovala... tolik potřebovala...
Stále nerozhodnutá, co si vlastně počít, spustila bosé nohy na zem a zdráhavě se vydala ke dveřím. Avšak dříve, než vůbec stihla vzít za kliku, rozevřely se před ní dokořán a ona na okamžik zadržela dech, když její rozšířené oči rozpoznaly, kdo je jejím pozdním návštěvníkem.
„Belegu...“

Astalder se vyřítil vpřed s úmyslem zabořit své ostré špičáky co nejhlouběji do nohy toho temného stvoření před sebou, avšak jediné máchnutí silné paže stačilo k tomu, aby s bolestivým zaskučením skončil v rozježené změti chlupů a tlapek poblíž jedné stěny.
„Rúmile! Co to děláš?!“ Lidianna toho sice potmě moc neviděla, ale tohle jí nemohlo uniknout.
Taková surovost! Co ho to jen popadlo?! Copak se už docela zbláznil, že ubližuje malému bezbrannému vlčeti?! Neměla tušení, jak se tam Astalder tak zčistajasna ocitnul, a když u něho spěšně poklekla, aby se ujistila, že tím nárazem neutrpěl žádné vážnější zranění, bylo jí to i docela lhostejné. Opatrně přejížděla rukou po tom chvějícím se klubíčku a v duchu si nadávala, proč už se dávno nevytratila, když jí k tomu dal Rúmil příležitost. Co ji k čertu přimělo, aby zůstala, třebaže jí rozum radil, aby vzala nohy na ramena? Byla to ta podivná osamělost a nádech tajemna a nebezpečí, které Rúmila obklopovaly? Proč jen ji nenapadlo dříve, že by to nebezpečí mohlo být více než skutečné?
Neboť když za sebou zaslechla tiché ale zato pořádně výhružné zavrčení, které vycházelo přímo z hrdla toho ellona, a zjistila, že ten... ten tvor... stojí jen kousek od ní, necítila se ani trochu bezpečně.
„Co dělám?!“ syknul, jeho hlas zabarvený hněvem a nenávistí. „Já toho, čeho mým jest, si bráním!“
„O čem to mluvíš?!“ vyjekla Lidianna ustrašeně a přitiskla se těsněji ke zdi, její předchozí strach zpátky, dokonce ještě silnější než prve. Usadil se jí v konečcích prstů a nohách, až měla pocit, že by nedokázala utéct, ani kdyby na tom závisel její život. Což byl možná přesně tenhle případ...
„Že mou jsi! A to zcela!“ zavrčel Rúmil, kterého útok Astaldera zastihnul naprosto nepřipraveného, a v kratičkém okamžiku zaváhání, kdy zvažoval, co s tím nazlobeným štěnětem provést, tak nevědomky umožnil svému úhlavnímu nepříteli, aby nad ním opět převzal vládu. Ihned se proti tomu začal ze všech sil vzpouzet, avšak podle toho, jak hluboko ta šelma zasekla své ostré drápy, mu tentokrát nemínila dopřát příležitost ji opět svrhnout. Ne, tentokrát měla v úmyslu vychutnat si tu sladkou nevinnost, která dýchala z té lidské dívky, plnými doušky.
„Nech mě na pokoji! Nás oba!“ zakřičela na něho vzdorovitě, třebaže v ní byla docela malá dušička.
Jak marný je jakýkoli odpor seznala ostatně hned vzápětí, když ji Rúmil hrubě popadl za rameno a vytáhnul na nohy. Slabostí se pod ní ihned podlomily a kdyby ji nedržel, nepochybně by se opět poroučela k zemi. Takhle zůstala částečně viset ve vzduchu, čehož vcelku pohotově využila a zaútočila na jeho nechráněnou tvář svými nehty.
Dlouho jí ta bojechtivost však nevydržela, přesně do okamžiku, než ji nepříliš vybíravě přirazil ke stěně a ona po úderu do hlavy pozbyla vědomí.

Nienna ustaraně sledovala, jak Rúmil odnáší své bezvládné břemeno zpátky k lůžku, a bylo jí jasné, že Astalder není ve stavu, aby mu v tom dokázal zabránit. Třebaže se opět srdnatě postavil na všechny čtyři a odhodlaně zamířil k oné dvojici, nebylo pravděpodobné, že by se zmohl na něco zásadního, co by Rúmila přimělo upustit od jeho záměru. A ona nechtěla, aby zcela zbytečně riskoval svůj život. Raději mu v myšlenkách nařídila se stáhnout a vlče neochotně uposlechlo, třebaže se nevzdálilo daleko. Usadilo se poblíž dveří a nenávistně zabodávalo oči do zad svého nepřítele. Neboť tak o tom temném ellonovi smýšlelo.
*Cožpak zhola ničeho neučiní?!* problesklo mu hlavou a Nienna jeho znepokojení zachytila.
Však i ona byla ustaraná, tohle přece nemohla dopustit! Jistě… bylo v její moci Rúmila zastavit, avšak síly přírody, kterými vládla, nebyly jako zbraně Eldar… byly kruté a nevypočitatelné… a ona nechtěla tomu těžce zkoušenému ellonovi ještě více ublížit, vždyť už samotná jeho existence byla pro něho až přílišným trestem! Krom toho pochybovala, že by ostatní Valar její zásah ocenili… obzvláště Manwë by jí určitě neopomenul udělit další lekci o jejich poslání a pravomocech, které ona ustavičně překračovala.
Ale copak to bylo natolik zavrženíhodné?! Měla snad pouze přihlížet tomu surovému aktu, ke kterému se Rúmil chystal?! Vždyť by to nezničilo jen Lidiannu, nýbrž i jeho… jak by se kdy mohl smířit s vědomím, že zranil někoho docela bezbranného? K tomu nebyl veden… a vzpomínka na jeho milovaného bratra by to vše činila ještě horším. Věděla, jak moc se pro něho trápí… jak moc si přeje, aby oběť, kterou pro něho podstoupil, nebyla naprosto zbytečnou… Jak moc touží být konečně volný… Nebýt toho, co mu kdysi slíbil, nejspíše by ten nerovný boj už dávno sám ukončil.
Vždyť již tolik času uplynulo od chvíle, kdy byly jeho mysl a tělo napadeny zlem… tak dlouho již byl nucen vzdorovat démonu temnoty, který hrozil, že si ho beze zbytku podmaní a přinutí ho splnit každičkou jeho zlovůli. A ona si strašně moc přála, aby mu v tom nelehkém souboji mohla být nějak nápomocna, jenže na tu stvůru v jeho nitru byly i její schopnosti krátké. Mohla mu akorát dát naději, která by posílila jeho víru v sebe samotného… a to se jí snad zakrátko podaří…
Zvuk trhané látky ji kvapem probral ze zamyšlení a upozornil, že by měla jednat… dříve, než bude pozdě. Nemělo smysl zkoušet sem přivést někoho z Eldar zde dosud dlících, tahle místnost byla natolik odlehlá, že by se sem nedostali včas, mohla udělat pouze jediné… povolat svého Adarona…

Rúmil se opájel neposkvrněnou bělostí dívčina hrdla, které mu nevědomky nabízela k ochutnání, a zrovna se chystal do něho zabořit své ostré tesáky, když zaslechnul ten zvuk… Dlouhé táhlé vytí…
Prudce zvednul hlavu a zaposlouchal se do té teskné melodie. Nebyla to výzva k boji, ne, tohle bylo volání na členy smečky, aby se připojili ke svému vůdci… A on, třebaže silně přitahován k tomu lákavě vonícímu tělu pod sebou, nedokázal tomu vábení odolat. Než si uvědomil, co vlastně dělá, byl již na půli cesty ven, a měl přitom velké štěstí, že na nikoho nenarazil, neboť ve svém současném stavu by nepochybně vzbudil značný rozruch. Avšak na to v tu chvíli ani nepomyslel, byl zcela veden pudem, prost jakýchkoli pochyb či obav, vyjma jediné. Zda ho cizí smečka přijme mezi své.
Byl už tak dlouho sám… uvězněn v ellonovi, který s ním neustále sváděl boj, který se odmítal poddat nevyhnutelnému… a který lehkovážně zavrhnul štědrý dar svobody, jenž mu tak velkoryse nabízel. Tolik toho pro něj udělal… nebýt jeho, byl by již dávno mrtev, avšak ten nevděčník si to odmítal ve své pýše a zpupnosti přiznat! Považoval ho za nemoc… a stejně odporně se k němu i choval! A přitom… kým by byl bez něj?! Jen řadovým vojákem! Nickou! Vší v kožichu prašivého psa! To on dal jeho životu nějaký směr… to on ho zocelil, učinil lepším! A odměnou si za to žádal pouze občasný přísun krve a čerstvého masa! Nebyl to snad výhodný obchod?!
Udělal velkou chybu, když mu dovolil vrátit se mezi své… dokonce se setkat se svým umíněným bratrem! Domníval se, že mají nevyřčenou dohodu… a že opustil divočinu jen proto, aby mu zajistil lepší potravu. Jak pošetilým byl! Důvěřivým! Avšak jak ho mohlo napadnout, že to udělal jen proto, aby nad sebou opět získal kontrolu?! Svázán pravidly a zákony a za pomoci bylin se mu posléze podařilo ho udolat… uvěznit kdesi na dně své ubohé duše, avšak naštěstí pro něho neměl dostatek sil a odvahy, aby se ho zbavil docela. Dokonce ani nebyl schopen se mu vždy ubránit… byly okamžiky, kdy ho překvapil a na čas opět ovládnul… a tehdy toho využíval, aby mu působil nesmírnou bolest. Nejen fyzickou, ale také psychickou, když páchal ty nejhorší skutky a schválně zanechával stopy, aby si jeho drahý přítel později uvědomil, čeho všeho se dopustil. Aby mu konečně došlo, jak marný a hloupý je jeho odpor!
Nechtěl mu ublížit příliš, vždyť ho potřeboval ke své existenci, ale také potřeboval, aby ten natvrdlý ellon pochopil, že není radno si s ním zahrávat! Že jejich životy jsou navždy provázány a on již nikdy nebude volný! Nenáviděl samotu, do níž ho uvrhnul, bylo mu líto druhů, o které kdysi dávno v noci přišel… a nebýt jeho, zahynuli by tam tehdy i oni dva… přesto nikdy neslyšel slova vděku… a když se chtěl vydat po stopách těch, kteří vyvraždili jeho druh, bylo mu v tom krutě zabráněno! Stejně jako nedávno, když zvětřil pach jednoho z ellyn, kteří se toho tenkrát účastnili! Chtěl ho vyhledat a vyrvat mu srdce z těla, avšak ten zbabělec mu to nedovolil! Dokonce ho obvinil, že si to celé vymyslel! Že je vyloučeno, aby lord Elrond měl ve své družině někoho s podobnou reputací! Jak byl prostoduchý a naivní! Jak se mu z hloubi duše hnusil! Avšak neměl na vybranou než dál dlít v jeho těle… Teď už na to ale nebude sám… jeho čekání bylo konečně odměněno… a on bude zase moci lovit se smečkou sobě rovných… volný a nespoutaný…
Dychtivě vyběhnul do zahrad, hnán svou touhou po opětovném shledání se svými druhy, ale sotva spatřil ohromnou siluetu, která se rýsovala proti temnému nebi, zalitá stříbrným svitem měsíce, jenž si vybral právě onen okamžik, aby se ukázal mezi černými mraky, strnul na místě. Ne kvůli tomu obrovskému bílému vlkovi, který si ho s nedůvěrou prohlížel, jako kvůli té do pláště zahalené postavě, která se nacházela hned vedle něj. Věděl, kdo to je, a tušil, že to pro něj nevěstí nic dobrého ještě dříve, než tichým hlasem promluvila.
„Tula a´ amin, Elrohir Elrondion, ar´ leitha lle (Přistup ke mně, Elrohire, synu Elrondův a osvoboď se)!“