Dotkni se hvězd - 18. díl

Anotace: Eve chce zjistit, kdo je ten cizí člověk...

Sbírka: Dotkni se hvězd

Eve ten cizí člověk polekal natolik, že se zmohla jen na přiškrcené zalapání po dechu, a než se stihla vzpamatovat ze svého prvotního šoku a začít přemýšlet, co by měla udělat, byl tentam, její zběsile bušící srdce jedinou památkou na ten nepříjemný zážitek.
„Kruci… už mi asi vážně hrabe…“ uklidňovala se tiše, ale stále se nemohla odhodlat k tomu, aby se ke dveřím obrátila zády. Neboť nevěřila, že je ten muž, ať už to byl kdokoliv, docela pryč.
Tiše naslouchala, jestli k ní zvenku nedolehne nějaký zvuk, který by tuhle její domněnku podpořil, avšak když ani po pár minutách nic takového nezachytila, hrábla po paměti po deštníku se silnou kovovou konstrukcí, který se trvale nacházel na věšáku, neboť byl příliš těžký, než aby se s ním chtěl někdo vláčet, a opatrně pootevřela dveře.
Nejprve jim povolila škvíru tak sotva decimetr a ještě je blokovala nohou, třebaže pochybovala, že kdyby se do nich ten neznámý slídil opřel, dokázala by ho zadržet. Ale nedělo se vůbec nic, a tak je posléze srdnatě, a možná také s notnou dávkou důvěřivosti, otevřela dokořán, ruku svírající deštník připravenou k úderu. Nikde nikdo.
Váhavým krokem vyšla až na krytou verandu a rozhlédla se kolem sebe, avšak s docela stejným výsledkem. Trochu se jí ulevilo, i když její tep měl ještě hodně daleko do normálu.
„Fakt bezva den…“ zabručela, znechucená sama sebou, a odhodlaně se otočila, aby se vydala zpátky do domu. A přesně v ten okamžik jí někdo pevně sevřel rameno.
Netušila, jestli ztuhla na místě sama od sebe a nebo ji zadržel ten útočník, ovšem tentokrát už její hlasivky nebyly postihnuty žádnou přechodnou indispozicí a ona automaticky otevřela ústa, připravená dát pronikavě najevo svůj úlek. Kdyby jí na ně ovšem ten dotyčný pohotově nepřitisknul dlaň a nezdusil by tak jakýkoli zvuk hned v zárodku. Okamžitě se ho pokusila kousnout, zatímco její tělo se svíjelo ve snaze najít lepší úhel pro důsledný úder nohou.
„Eve, klid! To jsem já!“ syknul jí ten neznámý násilník do ucha, zřejmě aby ji přivedl k rozumu, a ona si s ochromující úlevou uvědomila, že ten hlas poznává. Otec...
Ihned se přestala vzpouzet, ale on si dal stejně načas, než ji pustil. A oprávněně, neboť sotva byla volná, prudce se k němu otočila a s nahněvaným výrazem si ho přeměřovala. Ne tedy, že by v tom přítmí, které kolem jejich domu panovalo, viděla o moc víc než obrysy jeho vysoké postavy.
„Co to sakra vyvádíš?!“ dožadovala se vztekle odpovědi a pro větší důraz si ještě založila ruce v bok. „Skoro jsem z tebe měla infarkt!“
„To je mi líto, ale aspoň vidíš, že se v noci nemáš potulovat venku!“ odpověděl Hollister a pokud v jeho hlase zaznívala skutečně nějaká lítost, pak ji Eve nebyla schopná rozpoznat.
„Někoho jsem zahlídla!“ bránila se, třebaže netušila, proč by se vlastně měla ospravedlňovat.
„Tím spíš!“
„A co tu děláš ty?!“ vypálila na něho na oplátku.
„Byl jsem ve městě. Pokud sis toho nevšimla, mladá dámo, tak potřebuju práci. Někdo tuhle rodinu živit musí a ty to asi nebudeš!“
„Mohla bych, kdybyste netrvali na tý škole! Vedle studia už prostě nic víc než brigádu nezvládnu!“
„Fajn, tak tý školy nech, když tě tak štve! Teď už na tom stejně nezáleží!“ sdělil jí otec chladně, čímž ji poměrně zaskočil, tohle by od něho rozhodně nečekala. „A pokud ti tak nesmírně vadí bydlet v tomhle baráku, pak se můžeš rovnou taky sbalit a vypadnout! Zařiď si život podle svýho! A abys neřekla, že tě vyhazuju jen tak, dám ti i nějaký prachy do začátku! My s Ginou už je stejně utratit nestihnem!“
Eve na něho v obavách zírala. „Co to říkáš?! Opovaž se jí něco udělat! Myslíš si snad, že bych ji tu s tebou nechala samotnou?!“
„Ne, to si opravdu nemyslím! Však už se nějakou dobu snažíš ji přesvědčit, aby s tebou utekla pryč! Za mejma zádama! Takovej hnusnej podraz a od vlastní dcery! To sis fakt myslela, že o tom nemám tušení?!“
„Máma se o něčem zmiňovala?“ zeptala se Eve opatrně a pro jistotu couvla o krok dozadu, protože otcovy do pěstí sbalené ruce ji dost znepokojovaly, i když je měl dosud volně spuštěné podél těla.
„Ne, já mám svý vlastní zdroje! A řeknu ti rovnou, že tohle si líbit nenechám! Gina pro mě znamená naprosto všechno a já si ji nenechám sebrat od takovýho smrada jako seš ty! Snažil jsem se k tobě chovat slušně, ale někomu se člověk holt nezavděčí, co?! Copak nevidíš, že mě potřebuje?! Nemáš ani páru, k čemu se tady schyluje, ale já jo! A právě proto zůstane se mnou! Já se o ni dovedu postarat!“
Eve chvilku trvalo, než opět promluvila, musela si nejprve dobře rozmyslet, co vlastně řekne. „Tak mi pověz, k čemu se tu schyluje, tati. Můžeme se o ni přece postarat spolu,“ nabídla mu smířlivým tónem, který na něho ale neudělal patřičný dojem.
„Tyhle psychologický sračičky na mě neplatěj, holčičko!“ ušklíbnul se znechuceně. „Vím dobře, že si myslíš, že pro tvoji mámu nejsem dost dobrej! Když jsem byl pilotem, bylo všechno v pořádku, co?! To jsem byl někým, ale teď... teď mě považuješ za nějakej zkurvenej odpad společnosti! Za ubožáka, kterej nic nedokáže! Ale já ti něco povím... vždycky zvládnu sehnat dostatek peněz, aby se mnou Gina nestrádala! Jedno jak! Tak si příště odpusť ty svý kecy, že mi na ní vůbec nezáleží!“
„Já přece vím, že ti na ní záleží, tati, ale tím spíš bys měl vidět, že jí akorát ubližuješ!“ riskla to Eve a podvědomě se obrnila proti případné ráně.