Forsaken - 237. díl

Anotace: Izabelin táta není moc rád, že je zase vidí...

Sbírka: Forsaken

Sotva jsme se přiblížili k bojišti, neboť jinak se místo střetu bandy andělů s mým tátou fakt nazvat nedalo, měla jsem dojem, jako kdybych se náhle ocitla uprostřed děje nějakýho akčního filmu, kde zastánce dobra stojí docela sám proti hrozivý přesile… akorát táta vypadal, že je na to pořádně vybavenej.
Zatímco se částečně kryl za nějakým velkým černým terénním autem, jehož střechu používal jako podpěru pro svou zbraň – později mi Riel prozradil, že to byl kulomet – nepřestával zasypávat hordy andělů kolem sebe sprškama střel. Nepřipadalo mi to ale moc účinný, protože ti zmetci byli dost mrštní na to, aby se většině kulek vyhnuli, a taky se jejich počet mezitím dost výrazně zvýšil, takže i když to nějakej náhodou schytal, celkovou situaci to moc nezměnilo. Ariela jsem nikde nezahlídla a co jsem si tak stihla povšimnout, tak tu nebyl ani žádnej z andělů zkázy, což mě aspoň trochu uklidnilo, stejně jako skutečnost, že žádnej z andělů netřímal lepší zbraň než meč. A táta už si dával sakra dobrej pozor, aby se k němu nedostali natolik blízko, aby je mohli použít. Přesto se mi srdce svíralo úzkostí.
Usilovně jsem se snažila vybavit si nějaký detaily z tý svý vidiny, cokoliv, co by mi napovědělo, kde k tomu dojde a jak, nicméně ať jsem se rozhlížela sebelíp, žádnej záchytnej bod jsem neobjevila. Zato jsem si náramně dobře uvědomovala nevlídnej pohled, kterej na mě táta krátce vrhnul, jakmile jsme poblíž něj zastavili. A nejen na mě.
„Copak ses docela zbláznil?! Proč jsi ji přivezl zpátky?!“ houkl na mýho ochránce zlostně, jeho pozornost znova soustředěná na nepřátele kolem.
„Neměl jsem na vybranou, jeden z andělů zkázy nám odříznul cestu,“ vysvětloval Riel poněkud zahanbeně. „Už otravovat nebude, ale stihnul to tam dost zřídit, nedá se tudy projet.“
„Všimnul jsem si, že se zkázonoši někam vytratili, zřejmě dostali za úkol postarat se, aby odsud nikdo neunikl…“ odtušil táta ustaraně. „I tak jsem doufal, že se vám to povede.“
„Můžu nechat Izabelu tady u tebe a jet to obhlídnout na druhou stranu. Třeba se mi to tam povede pročistit,“ navrhnul Riel, i když moc nadšeně to zrovna neznělo.
Ostatně ani já nechtěla, aby se střetnul s dalším zmetkem jako byl Petr. Vždyť naposled to skoro nepřežil a to by měl tak krátce nato zas pokoušet štěstí?! To se mi ani trochu nelíbilo! K mý úlevě ten divokej nápad nenadchnul ani tátu. Akorát že z úplně jinýho důvodu.
„Třeba ano… a také ti to poskytne dokonalou záminku pro nenápadný ústup, co?!“ obvinil ho chladně a já se k němu radši přitiskla ještě blíž, jako kdybych ho mohla ochránit před tátovým hněvem. Jenže Riel mě jemně odstrčil, čímž mi dal jasně najevo, že si tohle hodlá vyřídit sám.
„Co chceš tímhle říct, Alexi?“ zeptal se podobně ledovým tónem.
„Že je to jenom tvoje vina, že jsme teď tady… a já se nemůžu nepodivit, jestli jsi to neměl hned od začátku v plánu!“
„To si fakt myslíš?! Vážně věříš tomu, že bych tě byl schopnej zradit?!“
„Každý se dá koupit, Rieli… každý. Jenom musíš vědět, co nabídnout,“ pronesl táta cynicky. „Pověz mi… co ti andělé nabídli, že jsi jim Izabelu prodal? Přislíbili ti Eriku? A nebo ti snad pomůžou najít tvou zmizelou sestru? Jen mi to řekni, chci vědět, kolik stojí tvoje loajalita!“
„Moje loajalita není na prodej a ty bys to měl dobře vědět, Alexi!“ ohradil se proti tomu Riel ostře. „Uznávám, že jsem při hlídání tvé dcery poněkud pochybil, ale nemyslíš si, že to, že jsem teď tady, dokládá, že stojím při tobě?!“
To neosobní označení mý maličkosti se mě poměrně dotklo, ale radši jsem se k němu nevyjadřovala. Vždyť tohle jsem pro něj celou dobu! Akorát dcera jeho nadřízenýho! Břemeno, který s sebou musí všude vláčet! K čertu s ním už!
„Možná,“ připustil táta mírně, než na Riela znova zaútočil. Zatím teda jenom slovně, ale ani tak jsem z toho neměla vůbec dobrej pocit. „A možná je to jenom přetvářka! Marcell se zmiňoval, že jste měli v domě návštěvu andělů… to podle tebe není pochybení?! A že je z mé dcery upír a to jenom kvůli tobě, to také není tvoje pochybení?! Sázel jsem na tebe, Rieli… věřil jsem ti… ale zdá se, že jsem celou tu dobu sázel na špatného koně!“
„Vážně?“ opáčil Riel odměřeně. „Ať tak či onak, zdá se, že jsem teď jedinej kůň, kterýho tady máš, takže bys udělal líp, kdybys mi ještě chvíli věřil. Stejně jako bys mi měl věřit, že to s Izabelou je mi moc líto, ale jak už jsem ti předtím řekl, byla to jediná možnost, jak ji zachránit. Navíc… je to tvoje dcera… má tvoje geny… a taky, různý ne zcela obvyklý schopnosti… přece sis nemyslel, že je to úplně normální holka, a nebo jo?“
„Co ty o tom víš?!“ procedil táta mezi zuby a seknul po Rielovi dalším rozlíceným pohledem.
„Ví to samý, co ty!“ vmísila jsem se nezdvořile do jejich debaty, protože už mě neskutečně štvalo, jak se o mně baví, jako kdybych tam vůbec nebyla. A taky se mi nezamlouvalo, jak táta hodil veškerou vinu na Riela, aniž by se obtěžoval nejdřív zjišťovat, jak se věci vůbec měly. „A neřekla bych, že si vedl tak špatně! Rozhodně ne hůř než ty! Protože tys taky nebyl schopnej mámu ochránit!“ vmetla jsem mu bez rozmýšlení do tváře.
Už si ani nevzpomínám, co jsem si od toho vlastně slibovala, rozhodně jsem ale nečekala, že mě za to táta uhodí. Jenže přesně to se stalo.