Lohikäärme Vaimo - Dračí žena

Anotace: MALBY NA STĚNÁCH

Celou noc měla Leija nádhernej den a když se vzbudila, mě skvělou náladu. Doběhla se najíst a rychle zase za Vartiem. Objala ho, osedlala a vydala se s ním zase do lesů k jeskyni. Aniž by Leija věděla že umí dračí řeč, pustila se rychle do čtení, tentokrát tomu rozuměla, ale občas to nechápala. Nezačala od těch velkých nápisů co četla včera, ale četla vše od začátku. Byl příběh z dávných dob, kdy v zemi byl blahobit a oblohu ovládali nádherná zvířata plný lásky a čistoty, zvířata jichž se každý bál. Byli to draci. I když se jich každý bál, někteří si je dokázali ochočit a používali je k boji. Narodili se jen tehdy, pokud srce člověka bylo čisté a čestné. Byli jim věrní dokud nezemřeli. Rytíři si dokázali vyšlechtit ty nejúžasnější bojovné draky jaké svět mohl spatřit. Ve válce je používali k boji, jejich oheň spálil vše co jim přišlo do cesty, zničili vše na co šlápli, ale nikdy je nezneužívali. Všem těmto jezdcům vládla jedna osoba, byla to "LOHIKÄÄRME VIAMO", neboli Dračí žena, která se o svůj lid starala velmi dobře, pokud bylo potřeba draci sloužili i k práci. Lid jí miloval, všude byla hojnost, lesy byli plný zvěře a pole byli každý rok velice úrodné. Byla to zlatá doba věku, dokud nepřišla doba temna. Najednou se z lesů vytrácela zvěř, ptáci utichali, sady přestali kvést a pole plodit, všude nastala chudoba. Ani královna nevěděla co se děje, a už vůbec co s tím vším má dělat. Snažila se všemožně pomoct, ale skáza byla rychlejší. Nastali špatné časy, plné temna a dračí rytíři začali mize. Hlídali své kraje, ale někdo je zabíjel. Už zbívala jen královna a její stráž, věděli že to zlo co všechny zabilo se blíží. Když se to dostalo až na hrad, viděli tu obrovskou stvůru se svým jezdcem. Byl to drak, ale větší než ostatní, drak nemohl za to zlo, mohl za to jeho jezdec, kterýho musel poslouchat. Nemohl ho opustit, musel jen poslouchat. Všemožné se ho snažili zastavit, až nakonec se dostal až ke královně. Jezdec sesedl z draka a královnu sám zabil. Od té doby v zemi byla pořád tma, moc se toho nerodilo a trůn neměl nástupce. Jezdec svého draka schoval a vládl, dokud nezemřel. Když zemře jezdec zemře drak, ale teď to tak nebylo, drak žil dál a jeho jezdcem se stal jeho syn. Krutá vláda pokračovala a všichni se jenom báli. Ti co zbyli a byli věrní hledali dívku z jejích proctví, která zachrání jejich zemi, hledání už trvalo několik století, ale ta jenž zachrání svět brzo přijde.
Leija se probudila z dlouhého čtení na stěnách. Sedla si do prostřed jeskyně a znova si to celé prohlédla a pak pochopila, že ta dívka je ona, že ona je draží dítě. Její jméno znamenalo drak, ale nemohla tomu uvěřit, byla mladá a nebyla si jistá tím jestli dokáže zachránit svět. Vartio jí upozornil na to, že se stmívá, ale ona seděla dál a prohlížela si to. Sklopila hlavu k zemi a řekla "Ale to já nikdy nedokážu." Povzdychla a otočila se smutně na Vartia. Přišla k němu blíž, chytla ho za jeho krásnou hebkou hlavu a dala mu pusu. Vyšli spolu z jeskyně, Leija nasedla a jeli domu. Celý večer jen mlčela a přemýšlela, i když přišla domu. Šla si si brzo lehnout a zanedlouho i usnula.
Tu noc se vesnicí prohlana stejná bouře jako tehdy, když uviděla Toiveho. Znova se probudila a podívala se z okna na stodolu. Bylo tam stejně záživé světlo jako kdysi, rychle běžela ke stodole a před ní se prudce zastavila. Přišla k vratům a pomalu je otevřela. Stál tam Toive. Na stejným místě jako předtím, se skloněnou hlavou. Leija vešla dovnitř, ale nebála se ho, tak přistoupila hned blíž. Toive zvedl hlavu a usmál se. Svým krásným hlasem řekl tiše "Ty jsi to dokázala, pochopila jsi sama sebe, i když máš teď obavy. Vartio tě naučil to co jsi potřebovala. Teď už ho nepotřebuješ. Půjde zpět domů se mnou, ale ty za něj dostaneš něco jiného." Leija nemohla vůbec mluvit, jen se na něj dívala. Toive k ní přišel a políbil jí. Leija znova spadla na zem a usnula. Ráno když jí probudil otec, tak leija vypadala pořád stejně, ale Vartio nikde. Stýskalo se jí. Ale na místě kde měla sedlo a úzdu pro koně, bylo jiné sedlo a velká červená věc. Přišla blíž aby si to prohlídla. Bylo to celkem teplé a zajímavé. Vzala si ho domu a pořád to sledovala.
Dva dny se nic nedělo a pak se to vylýhlo. Bylo to vejce a v něm malé krásné dráče. Bylo rudé se sladkýma očima, a však mělo na těle žtulé tečky. Bylo úžasné, pojmenovala si ho Rovio. Trávili spolu hodně času. A ona pochopila, že je opravdu dračí dítě, které zachrání celou zemi. Rovia brávala ven a na věci ve stáji které ještě dostala zapoměla. O dracích moc nevěděla a to jediný se musela zatím učit. O tom že má draka se dozvěděla celá vesnice, už se jí nesmáli, vážili si jí a každý je jí omluvil. Naděje jim vzrostla, stejně jako všem co se to dozvěděli. Přišel nový věk.