Forsaken - 241. díl

Anotace: Co Ariel tenkrát viděl?

Sbírka: Forsaken

„O čem to mluvíš, Arieli?“ Táta na něj nechápavě koukal a já zprvu taky, protože mi hned nedošlo, co má na mysli. Dokud ovšem nepokračoval.
„Zprvu jsem si to nedal dohromady... vždyť už se to přihodilo tak dávno... Navíc jsem netušil, že je Izabela něčím víc než jen dcerou upíra a anděla, což mi zas až tak pozoruhodné nepřipadalo, třebaže její narození bylo poměrně neobvyklé. Viděl jsem v ní jenom odporný důkaz vašeho odporného svazku, který by měl být co nejdříve odstraněn. Ale teď...“ Mírně pokýval hlavou, jako kdyby mu bylo už naprosto všechno jasný. Celkem jsem mu to záviděla, protože mně poslední dobou nebylo jasný už vůbec nic. Kromě toho, že se kolem mě dějou hodně divný věci. „Vždycky jsem si říkal, proč ten hoch vlastně naboural... zrovna jsem se chystal jim to milostný dostaveníčko překazit, ale tys mě předběhla, co?“
„Cože?“ vydechla jsem, i když v tu chvíli už jsem věděla. David...
„Měla jsi vyčesané vlasy a na sobě zelené večerní šaty jako na ples. Pořád ti to nic neříká?“ zkoušel mě Ariel.
Radši jsem odvrátila zrak, abych nemusela čelit jeho zkoumavýmu pohledu. „O tom nic nevím.“
„Lžeš!“
„Arieli! O čem to sakra mluvíš?!“ ozval se zas můj táta, jeho pozornost teď byla taky soustředěná na mě. Jasně, jen se podívejte na magora, co běhá v noci po lesích v plesových šatech a vůbec si to nepamatuje!
„Vzpomínáš na tu noc, kdy ses přihnal na koni a odvezl si Annu k sobě?“ napověděl mu Ariel.
„Jak bych mohl zapomenout!“ skoro zasněně si povzdechl táta, zřejmě na ten den měl příjemnější vzpomínky než mnozí jiní. Radši jsem ani nechtěla domýšlet proč asi.
Povšimla jsem si, že Arielovi v čelisti zacukal sval, ale ovládl se. „Nějakou dobu předtím, než jsi tam dorazil a tak hrubě jsi přerušil můj pokus udělat z Anny lepší bytost, se tam objevila Izabela. To ona byla důvodem, proč ten její nýmand strhnul volant a nabořil to do zábradlí. Zahlédl jsem ji jenom letmo, když se zkoumavě zadívala dovnitř auta. Pak zase zmizela.“
„To nedává smysl,“ pronesl táta, čelo zamyšleně svraštěné.
„Možná dává... Akorát že my toho víme málo, abychom v tom ten smysl viděli.“
Táta se upřeně zadíval na mě. „Co k tomu můžeš říct, Izabelo?“
„Vůbec nic,“ sdělila jsem mu bez váhání.
„Nic?“
„Ne! Prostě si na nic takovýho nevzpomínám!“
„Zajímavé...“ poznamenal táta. „Protože je zřejmé, že jsi to teď neslyšela poprvé...“
„Záleží na tom? Tak tam byla nějaká holka, co mi byla trochu podobná! A co z toho? Dostane nás to snad odtud?!“
„Proč jsi tak přesvědčená o tom, že jsi to nebyla ty?“ promluvil opět Ariel. „To, že si na to nevzpomínáš, přece neznamená, že se to nemohlo stát.“
„Proč jsem o tom přesvědčená?!“ zopakovala jsem po něm posměšně. „Co takhle třeba kvůli tomu, že jsem v tý době ještě nebyla na světě?!“
„Říká kdo?“ nevzdával to Ariel. „Mohla jsi někdy potom umřít a tvá podstata mohla být dána do nového těla, aby ses později narodila jako Izabela.“
„A co jsem podle tebe dělala v noci na silnici? Jen tak stopovala?“ ušklíbla jsem se skepticky. „Navíc je tu tohle...“ Hrábla jsem rukou za lem trička a vytáhla přívěsek od mámy. Měl černou barvu. Napadlo mě, že je to vzhledem k naší situaci docela příznačný. „Je ti povědomej?“
„Připomíná to kámen, co nosila Anna na krku,“ identifikoval to Ariel. „Ale ten jsem tenkrát zničil! Navíc byl čirý!“
„Taky to není ten samej. Tenhle mi dala máma... ale podle toho, co mi...“ Tady jsem se na okamžik zarazila, protože jsem v žádným případě nechtěla Davidovi působit potíže, a tak jsem to radši rychle přeformulovala. „Podle toho, co jsem se dozvěděla, ta osoba, kterou jsi viděl, měla podobnej náhrdelník ten večer na sobě. Akorát byl smaragdovej.“
„Tři skoro stejné náhrdelníky? To nemůže být náhoda,“ dumal Ariel nahlas. „Musí to mít nějaký význam... Ten, co máš teď, zřejmě vytvořila Anna podle toho, který v mládí dostala. Ale jak bys ho mohla mít na krku už tehdy v noci?“
„Já ho na krku neměla, protože jsem tam nebyla, jasný?“ sdělila jsem mu o něco důrazněji, neboť se mi zdálo, že tenhle fakt zatím docela ignoruje.
„Něco mi říká, že kdybych přišel na to, jak se to s těmi náhrdelníky má, pochopil bych i ten zbytek... je to jako díl skládanky... Ale třeba to náš Nejvyšší už dávno všechno ví...“ zakončil Ariel nepřítomně své rozjímání a lehce zmateně se rozhlídnul kolem sebe, jako kdyby na okamžik docela zapomněl, že není sám. Znovu se zaměřil na tátu, jeho oči do něj div nepropalovaly díry. „Akorát ty a Riel už se to nedozvíte... protože pozvánka do našeho sídla se vztahuje jenom na Izabelu...“