LO IV: 60. kapitola Jizvy

Anotace: Trocha sentimentality neuškodí...

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Zírala jsem do tmy a čekala, až se Felif zase vzbudí. Nachladil se a zlobily ho mandle.
Uslyšela jsem klapnout kliku. Posadila jsem se.
„Můžu k tobě?“ zeptal se Oliver.
Mlčky jsem odkryla místo vedle sebe. Sedl si tam a objal mě. Položila jsem mu hlavu na hruď a mlčela, aby měl dost prostoru na uklidnění. Můj vystrašený Oliver.
„Mluv,“ přikázala jsem, když už bylo ticho příliš tíživé.
„Nechci mluvit. Stačí mi pocit, který mě ovládá, když jsem s tebou.“
„Jaký pocit?“
„Že jsem člověk.“
„Pocity jsou horší než slova. Nemají konkrétní podobu.“
„To je možné,“ připustil. Lehl si a položil si mě na sebe. „Přesto bych radši mlčel.“
„Chceš spát?“
„Neusnu.“
„Tady určitě ne. Felif se budí každou…“
V té chvíli se náš malý synek rozkřičel. Šla jsem ho uklidnit.
Nechala jsem rozsvíceno. V tomto pokoji bylo i v noci lepší světlo než v mém domě nebo v jeskyni. Ach, jak mi chyběla má koupací jeskyně!
Všimla jsem si dlouhé úzké bílé čáry na Oliverově stehně. Přejela jsem mu po ní prstem.
„Moje první bitva,“ zamumlal.
„Máš takových víc?“ zeptala jsem se užasle.
„Jistě, jsem voják,“ zasmál se a políbil mě na ucho.
„Jsem špatná milenka. Neznám tě!“
Konejšivě mi třel paži. „To se dá dohnat. Kdykoliv budeš chtít.“
„Teď?“ řekla jsem a jedním pohybem mu svlékla halenu.
Otočil se zády ke světlu. „Ta malá ranka na rameni, tam mě bodl můj nejstarší bratr, když mi bylo sedm.“
„Proč? Přiložila jsem mu dlaň na rameno.“
„Už nevím. V pravé půlce zad mám jednu dlouhou. Přemohl mě starý šermíř a vybojoval si život. Mluvilo se o tom dlouho.“
„Úžasné,“ ušklíbla jsem se. Všimli jste si, na jaké hlouposti dokážou být lidé hrdí? „Tys ho nechal vyhrát, viď?“
„Vpravo dole,“ pokračoval; tuhle ignoraci ironických poznámek nejspíš měli v rodině. „Střelili mě do boku na cvičišti. Stalo se to pár dní potom, co jsem tě potkal. Víš, nebyl jsem tehdy dost ostražitý, vlastně spíš roztržitý…“
Políbila jsem ho.
„Stalo se moc věcí,“ zakroutil hlavou, jako kdyby si ji potřeboval pročistit.
„Jo. Vyrostla jsem.“
„Kdyby jen to.“
„Co ještě, ty optimisto?“
„Ještě jsi mi tak popletla hlavu, že už ji nikdy nikdo nerozplete.“
„Nápodobně.“
Položila jsem mu ruku na hruď a pomalu ji sunula dolů. Vydechl.
„Tohle je špatný,“ zamumlal.
„Co?“ zarazila jsem se a trochu se odtáhla.
S neuvěřitelnou samozřejmostí si mě přitáhl zase zpátky. „Tahle závislost,“ zašeptal.
„Dělá ti to jizvy?“ ušklíbla jsem se.
„Jizvy na duši,“ připustil.
„Nerozumím.“
„Pohádal jsem se s Richardem. Co jsem tě poznal, pořád se s ním hádám. Uznávám, že je to nejspíš tím, že předtím jsem ho vůbec nebral na vědomí.“
„Pohádal ses s ním kvůli mně?“
„Ne. Jde o správu Eleska. On chce… Chce jen brát. Ale já si myslím, že to možná půjde na začátku, ovšem dlouhodobě…“
„Nejsme dojná kráva, to si myslíš?“
„Přesně.“
„A taky si myslíš, že takhle nám spíš vezmeš vítr z plachet. Protože si vlastně nebudeme mít na co stěžovat. Budeme přeci modernější, prosperující město.“
„Nám? Řekla jsi nám? Víš, právě tohle mě štve. Že jsi proti mně. Celou tu dobu. Tohle jsou ty jizvy na duši. Tohle mě žere.“
„Myslíš, že mě ne? Že mi nevadí…“ odmlčela jsem se. Tahle diskuze nemohla skončit dobře. „Miluju tě. To je všechno, co pro tebe můžu udělat.“
„To stačí, Leni,“ zašeptal.
A pak se Felif zase rozplakal.