Jiná historie 4

Anotace: Pozdě, ale přece. Omlouvám se Týně, menší problém s internetem a časem. Brigáda mě zaměstnává poctivě. xD

Byla jsem už rozhodnutá a nezastavil by mě ani Daniel. Jestli chtějí mě, mají mě taky mít, jenom ať pustí jí. Zdá se, že s tím nemá nic společného, takže není pádný důvod pro to, aby mojí sestře ublížily. Daniel odešel na svou další cestu a já toho hodlala využít. Nebylo mi jasné, kde Iku najdu, ale vsázela jsem na svůj instinkt. Vyběhla jsem z domu největší rychlostí jaké jsem byla schopná a zamířila neznámou ulicí do parku. Celou tuhle čtvrť jsem určitě nikdy nenavštívila i přes domnění, že město znám celkem dobře. Všechno bylo až nepříjemně klidné. Zvuk hromadné dopravy do tohohle koutu vůbec nedoléhal, sluneční paprsky se přes koruny stromů v parku prodíraly jen se značným úsilím a celkově to tu působilo natolik opuštěně, až jsem pochybovala, že tady žijí lidé, i když pravda – vedro bylo nesnesitelné. Život jako by tu snad ani nebyl, a tak jsem se ulicemi proplétala několik hodin a čas ubíhal pořád dál.
Stíny se pomalu prodlužovaly, jak den pozvolna pokračoval. Bloudila jsem a neměla tušení, kam se to řítím. Byl to hloupý a zoufalý nápad, to jsem věděla už od začátku, takže jsem toho ani nelitovala. Naštvaná sama na sebe jsem přemýšlela, co jsem to udělala. Teď už ztroskotal asi i Danielův plán a ten můj byl pouze zachránit se od špatného svědomí – a vytvořit si později ještě horší. Jediná budova na celém tom území mi nebyla povědomá. Ztratila jsem se a zacházela pořád hlouběji do téhle podivné čtvrti, zatímco se blížil večer. Spásou se mi zdála být až jedna z úzkých uliček. Přišlo mi, že na jejím druhém konci je stará budova úřadu a administrativy. Matně jsme si vybavovala, že poblíž je škola, jenom mi bylo záhadou, jak to vím.
Hlavou mi projela ostrá bolest se vzpomínkou na usměvavou malou zelenookou dívku.
*
„Yuki, už jdeš zase pozdě?“ nesl se školní chodbou pisklavý hlásek doprovázený jemným dětským smíchem. „Chtěla bych ti někoho představit.“ Řekla mi tajuplně malá hnědovlasá holčička a s kukučem plným vážného výrazu k sobě přivolala tmavovlasého, o dost staršího kluka. „Tohle je můj bráška!“ oznámila mi nadšeně. Ten se na mě díval zkoumavě svýma úzkýma šedýma očima a když jsem se na něj usmála, snad se i vyděsil se a couvl náhle zpět.
*
Potácela jsem se s rukama na spáncích a u nejbližšího rohu se opřela rukou o zeď. Neměla jsem vzpomínky z mého dětství, paměť mi sahala jen do okamžiku, kdy jsem se probudila na cizím místě s jediným poznatkem – nejznámější věcí pro mě byla krev a děs, který mě popadl, když jsem ji viděla. Ten pocit, který mě ovládal tenkrát, jsem už nikdy nechtěla zažít a přesto mnou teď zmítal ve stejné intenzitě. Cítila jsem se tak těžce a vzápětí ztratila kontrolu nad tělem a sesula se k zemi, když jsem ztrácela i vědomí.


Ve spáncích mi bušilo, jako kdyby ji používaly místo kovadliny, když jsme se za tmy probudila. Hlava už nebyla schopná získat víc informací, než ty životně důležité a dokonce i pár z nich silně zanedbávala. Pomalu jsem přicházela k sobě, rozkoukávala se a k mojí smůle zjišťovala, že tohle nebyl jen špatný vtip, ale že stále ještě ležím na chodníku. Moje reflexi by se nedávaly srovnávat s žádnou člověku známou rychlostí. Ani jsem si nestíhala utřídit myšlenky, míhaly se jako šílené jedna za druhou a spousta z nich mi nebyla příliš po chuti.
Kde jsem vzala vzpomínku na tu dívku a jejího bratra, který mi z toho útržku nápadně připomínal Daniela, to jsem nebyla schopná vysvětlit.
Po tom, co jsem se jednoho dne prostě objevila bez paměti, jsem ten den brala jako svoje narození. Tenkrát mě našel Daniel, tak jsme se stali přáteli už od mých dvanácti let, protože to on mi pomohl zjistit, že mám sestru a dokonce se o mě postaral. Byl o pár let starší a vypadal ještě na víc, ale za těch sedm let se nezměnil snad ani trochu, jak povahou tak vzhledem.
„Potřebujete pomoc?“ ozvalo se mi nad hlavou a cizí hlas mě tak vytrhl z mých zmatených myšlenek.
„Ne, díky,“ odpověděla jsem rychle a postavila se na nohy. Prudký pohyb mi sice neudělal moc dobře, ale muž který se na mě seshora usměvavě díval se mi se svým falešným výrazem ani trochu nelíbil. V obličeji se mu mihl náznak zlomyslnosti a bylo jasné, že tenhle člověk nemá zrovna dobré úmysly.
„Dobrá práce, ale teď už se o to postarám,“ zaznělo kousek od nás a já sebou poplašeně škubla - ten hlas já znám. Pohled mi zabloudil tam odkud vycházel a já sebou jen poplašeně škubla, když jsem ji uviděla. Byla jsem si jistá, že je to ta žena z minulé noci a teď jsem konečně mohla vidět její tvář. Ptala jsem se jen, jestli se na mě usmálo štěstí a nebo smůla, ale v ten okamžik mi to bylo jedno. Stál přede mnou člověk, který věděl kde je Iku a dokonce v tom celém měl prsty a to jsem nehodlala jen tak přejít, i kdybych měla udělat cokoliv. Tělo se mi roztřáslo hněvem a zoufalstvím, už jsem ho ani nemohla ovládat. Cítila jsem, jak se mi svaly chvějí nedočkavostí, abych se konečně pohnula a něco udělala, já však zůstávala nečinně stát a přihlížet tomu, jak se pomalým krokem blíží až ke mně.
Zastavila se až těsně přede mnou, tak blízko, že jsem skoro cítila její dech na svém obličeji. Tmavé, pichlavé oči mě probodly nepříjemným a pohrdavým pohledem, tak arogantním, jak se od téhle ženy dalo čekat a její obličej byl jak vytesaný z kamene – tak bledý a pohledný, schovávající chlad a nepřístupnost, které ani krása nedokázala změnit a zakrýt.
„Co tu děláš? Zvládnul bych to sám a přivedl jí!“ obořil se na přicházející ženu naštvaně muž, když z něj opadlo počáteční překvapení.
„37 let hledání…. To už mi stálo za to, abych na nic nečekala a přišla sama, nemyslíš?“ zeptala se svého společníka a tiše se ušklíbla, aniž by ode mě odtrhla oči. „I když nedokážu pochopit, jak si mi zrovna ty dokázala tak dlouho utíkat,“ prohodila se zjevným výsměchem a vůbec jí nevadil můj nechápavý výraz. „Možná to bude tvojí dobrou ochranou, ale tomu je konec. Nakonec to, jak se tě Zero snažil chránit je dojemné. Nechápu, proč mu na tobě tolik záleží.“ pokračovala ve své nesmyslné řeči zaujatě dál.
„Nemyslím si, že je nejlepší nápad se tu vybavovat. Skonči to, je na cestě sem,“ promluvil náhle muž a bezděčně si sáhl do kapsy u kabátu, snad jako by v ní měl něco mít.
„Takhle snadno to nepude. Tohle je tak trochu i osobní a nemáš do toho co mluvit, takže laskavě zmlkni, nebo se nedočkáš zítřka,“ zasyčela zuřivě a když už ten muž otevíral ústa v odpověď, při jejím pohledu je zase zavřel, aniž by řekl jediné slovo.
Já se mezitím topila v naprosté nechápavosti. Zero? Jestli se nepletu, tak Zero by mě nemohl ochraňovat ani omylem, když žil před několika stoletími. Nechápala jsem nic, ani to, jak by mě ta žena mohla hledat už před mým narozením.
„Dlouho jsme se neviděli, Zero,“ zašeptala do ticha s očima upřenýma někam za mě. Jen jsem se otočila a jediné, co jsem byla schopná vyslovit bylo tázavé: “Danieli?!“