Všechny moje životy-1

Anotace: Zůstane člověk takový jaký je nezávisle na prostředí? To patnáctiletá Niki zjištuje, vidí sama sebe v několika světech a přitom žije svůj vlastní život.

Jmenuji se Niki Wolfová. Je mi patnáct, tedy alespon v tuhle chvíli. Jako malá jsem si vždycky přála být něčím vyjímečná, asi jako všechny děti, ale nenapadlo mě, co vlastně slovo vyjímečná znamená. A že člověk nemusí být vyjímečný jen v tom dobrém smyslu. Často jsme se s rodinou stěhovali, moji rodiče žili bohémským životem a nevydrželi být delší dobu na jednom místě. Když jste svobodný mladý pár, tak takový život pro vás může být to pravé, ale když se vám narodí první dítě, tak byste měli svůj život zklidnit a usadit se, aby mělo vaše dítě klidný život a co když se vám narodí ještě další dítě? Po narození mého mladšího bratra jsme zůstávali na různých místech, at už to byly velká města nebo jen malé vesničky o něco déle, ale nikde jsme nezůstali ani celý rok. Až do lonského léta, kdy do rodiče zjistili. Byly pěkně vyděšení, nevěděli, co mají dělat. Mají mě vzít k doktorovi? K psycholožce? Ale báli se, že by mě zavřeli do blázince, že by mě izolovali od okolního světa a takový život pro svoji dceru nechtěli. Rozhodli se, že tomu necháme volný průběh, dokud se nestane něco příliš...vážného, ale nevím jestli je slovo vážný ten nejsprávnější výraz. Díky tomu, že celá moje nejbližší rodině vše ví, se nemusím skrývat, alespon před nimi. A taky se rozhodli, že se usadíme natrvalo, i když nevím, jestli to dokážou. Bydlíme ted v třípokojovém botě na okraji raději nejmenovaného města, matka vzala práci učitelky hudby a otec pracuje v nějaké firmě na výrobu krabic. Začala jsem chodit na střední školu, mám tam pár kamarádek, bráška chodí na základku a žijeme jako docela normální rodinku, kdybychom vynechali moje občasné "výlety". Ale člověk přece nemůže být dokonalý, ne?